Všichni máme kamaráda, který nám svým výstředním chováním leze občas dost na nervy. Levi ale nasazuje laťku hodně vysoko.
Tak tady jsi, Cedriku. - Jak je, vole?
- Jen dobře, Cedriku, jen dobře. Můžu se na něco zeptat? Co to máš proboha na sobě? A co sis to sakra udělal s kolem? To nevíš? Teď jedu steampunk. Ale já nevím, co to je. Jules Verne a tak.
Řekl bych, že máš o kolečko navíc,
chápeš, jako v tvý hlavě. Ne. Nemám o kolečko navíc. Jen jdu s dobou. Mám vlastní vzducholoď. Máš na sobě cylindr se dveřma. Jsem prostě takovej
parádní Lemony Snicket. Ale ty…
- Co je s tebou?
- Co je se mnou? Řeknu ti to. Jsem prostě normální zm*d. kterej na svýho kámoše
čekal hodinu a deset minut. Pod podělaným mostem,
kde šu*ali dva bezďáci. Prosím vás, dobrý pane,
mohl byste mě nasměrovat… k nejbližšímu apatykáři? Jestli chceš do lékárny,
je přímo támhle na rohu. V kolik zavírají?
Zavíraj v deset.
Byls tam asi miliónkrát! Jen se podívám,
jestli mají stále otevřeno. Přísahám ti, Levi,
jestli si dáš ten kus trubky na oko a uděláš z něj teleskop,
tak už nemůžem bejt kámoši. - Stále otevřeno.
-Tak já teda jdu. - Zkus to.
- Ne, ne. Nezkusím to,
protože je to kus trubky, která nemá žádný čočky.
Proto to není teleskop! Ano, ale kde bereš tu jistotu? Věda. Kouknu se do tý trubky, a jestli nebude fungovat jako teleskop,
skončili jsme spolu. Jakože žádný kámoši. Konec. Ach, Cedriku. Proč…
jak sis mohl myslet, že to opravdu bude fungovat? Cedriku, prosím tě. Vypadáš teď tak směšně. Já, jo? Rozluč se, Ratatouille. Co? Co to ku*va meleš? No, do pí*i.
KaraPublikováno: 6 let
