Obléhání Vídně – Zahajovací palba

Ahoj všichni, než začneme, chtěli bychom vám něco říct. Při práci na této sérii
jsme slyšeli o teroristických útocích v Christchurchi
na Novém Zélandu, a znechutilo nás, že se útočníci svým online prohlášením
a zbraněmi odkazovali na obléhání Vídně. My v Extra Credits odsuzujeme
rasově motivované násilí. Tečka. Když jsme pro toto téma hlasovali,
říkali jsme si, že upřímný výklad události pomůže podkopat její chápání jako souboje
mezi křesťanstvím a islámem.

Pravda je mnohem složitější. A my, jako obvykle,
chceme porazit špatné informace dobrými, a i když o tom
plánujeme mluvit v díle o lžích, ve světle nedávných událostí
to chceme otevřeně říct už teď. V popisku najdete odkazy
na organizace, kterým jsme přispěli, abychom pomohli obětem. Pokud je to ve vašich silách,
udělejte to také.

Buďte na sebe hodní. Starejte se o své sousedy
a dělejte všechno pro to, aby bylo vidět, že nenávist tady nemá místo. Díky za pozornost, jedeme dál. 7. července 1683. Císař Leopold byl to ráno na mši, tak jako obvykle, jako by mu
nepřátelští vojáci právě nepustošili zemi. Hlava Svaté říše římské
a obránce víry byl sice knihomol, ale i v krizi zůstával klidný.

Dorazil posel s novinkami. Blíží se Turci, až za pochodu víří prach,
stoupající v dlouhých sloupcích k nebi. Tatarští jezdci likvidují vojáky,
kteří brzdí jejich postup. Osmanská armáda míří k Vídni. Leopold nemůže zůstat.
Jeho dvěma synům ještě nebylo ani pět, jeho žena je těhotná
a nejbližší dědic, španělský král,
leží na smrtelné posteli.

Učinil rozumné rozhodnutí – utéct. Ten večer tedy konvoj
vybraných kočárů opouští Vídeň. K městu míří
přes sto tisíc osmanských vojáků, ale obránců je jen 15 tisíc. Na přípravu mají pouhých šest dní. Jak dlouho to vydrží? Myšlenka o obléhání se však zrodila
před více než rokem v Istanbulu. Mehmed IV.

studoval historii. Stejně jako Leopold rád trávil čas
ve svém paláci v knihovně, kde zkoumal říšské záznamy. Pomáhalo mu to pochopit
historii jeho země a jeho pozici v ní. Dočetl se, jak v roce 1453 jeho předek, Mehmed II.,
dobyl Konstantinopol, velké město Istanbul,
jemuž nyní vládl. Když to jeho předci
udělali, stali se po právu dobyvatele
dědici římské říše.

Mehmed byl mimo jiné
také římským císařem. Rok před dobytím však získal
rakouský kníže z rodu Habsburků dostatečnou podporu na to, aby byl
korunován císařem Svaté říše římské. Řím nemohl mít dva dědice a pro Osmany byli
tihle němečtí králové jen podvodníci. Mehmed věděl, že od té doby
bojovali Habsburkové a Osmané o nadvládu. Říše se k sobě blížily, jak se Maďarsko,
které je oddělovalo, rozpadalo. Teď to bylo pomezí
s habsburskými i osmanskými pevnostmi, západní Asie
a východní Evropa v jednom.

Mehmed četl o tom, co tam
jeho předkové nabyli, a on též. Vskutku, říše se rozpínala
jako nikdy dřív. Roku 1529 jeho předek Sulejman dokonce obklíčil
hlavní město Habsburků, Vídeň. Nebýt brzkého příchodu zimy,
obsadil by ji. Přestože byl dobrým správcem země, Mehmed věděl,
že svým předkům se nemůže rovnat.

Aby se zapsal do historie,
musel udělat víc než jen dál ukusovat z Ukrajiny. Jeho velkovezír Kara Mustafa Paša měl odvážný plán. Také chtěl něco dokázat. Jeho příbuzní sloužili jako vezírové
osmanským sultánům čtvrt století a pomohli říši dosáhnout velikosti. Kara Mustafa byl však adoptovaný a zřejmě chtěl dokázat,
že je rodinného dědictví hoden.

Navrhl tedy překonat
sultánova jmenovce. Velký Mehmed II. utrhnul
krásné červené jablko, Konstantinopol, ale oni konečně získají to zlaté. Místo, které odolalo
i sultánovým proslulým předkům. Vídeň. Byl to odvážný plán. Takový, který znemožní Habsburky,
zabere jejich obchodní cesty a vytvoří baštu na zabezpečení
teritorií na Balkáně, v Uhrách a na Ukrajině.

Byla sice pravda,
že město bylo daleko, na nejzazší hranici dosahu říše, nebyla to však směšná vyhlídka. Rok 1682 byl vlastně k dobytí Vídně
nejpříhodnější z celého století. Poslední dvě desetiletí
vládl mezi říšemi mír a Leopold využil období klidu,
aby zaměřil své vojsko na obranu západních hranic
před Francouzi.

Východu nevěnoval pozornost a osmanští špehové hlásili,
že hradby okolo Vídně se postupně rozpadají. Městské hradby
pocházely ze středověku, pohromadě je držela
spíš gravitace než malta, obrana města tedy
připomínala obří jenga věž. Osmanům stačí
vyšoupnout pár kostek a celé se to zřítí.

To by zvládla i Zoe,
kdyby se nudila. Pardon. Přísně katoličtí Habsburkové navíc utiskovali protestanty,
což zviklalo jejich vládu v Uhrách. Osmané měli s uklidňováním
protestantů velké zkušenosti. Část pohraničí
navíc považovala muslimskou říši za tolerantnější
než katolické Habsburky.

Pokud by vytáhli na Vídeň,
protestanti by jim vyrazili na pomoc. V lednu roku 1682 vyhlásil Kara Mustafa
Svaté říši římské válku. Rakouští diplomaté sledovali,
jak dva janičáři zapíchli standarty z koňských žíní
před istanbulský palác. Byl to starý zvyk, který připomínal původ Osmanů
jako kočovných jezdců ze střední Asie, protože zatímco přijali islám,
uchovali si osmanští Turci svou kulturu.

Toto gesto po staletí
znamenalo přípravu na válku. Ve Vídni však Leopold
a jeho ministři tato hlášení odbývali. Argumentovali tím,
že skutečnou hrozbou je Francie. Osmané určitě plánovali
nějaký nájezd na hranice. Možná pro pár tvrzí, nanejvýš aby se vydali na sever
zabrat Polsko-litevskou unii. Mezitím se shromažďovala
osmanská armáda. Nejprve jádro.

Nejlepší lučištníci na koních,
branci ze severní Afriky, Arábie, Egypta a Malé Asie, mocné dělostřelectvo,
karavana velbloudů, obléhací technici,
zběhlí v podhrabávání hradeb a jejich bourání
pomocí střelného prachu. A nakonec slavní janičáři, elitní útočné jednotky
vybavené meči a mušketami. Každý voják měl pytel s granáty, skleněnými nebo hliněnými koulemi
plnými střelného prachu.

Kdysi dávno byli
janičáři děti křesťanů, které vzali jako desátek, přinutili
konvertovat a vycvičili jako vojáky. Teď byli privilegovanou třídou a rodiny soupeřily,
aby se tam jejich synové dostali. Každá jednotka
byla zapřisáhlé bratrstvo. Každý voják měl tetování s číslem
a označením jednotky. Když armáda vypochodovala
z hlavního města, velitel janičářů, muž, který měl vytetovanou jedničku, jel s nimi.

Byl to sám sultán. V představách Evropanů
byli osmanští vojáci banda surovců. Ve skutečnosti to byla armáda
organizovaná do nejmenších detailů. Každý oddíl měl stan
a kotel na vaření. Měli latríny, dostatek jídla na celé tažení a dokonce i ševce.

Vojenští plánovači spočítali,
jak dlouho může janičář pochodovat, než bude potřebovat nové podrážky. Do posledního písmenka promyšleno, tedy do y
ve slově boty… no, jedeme dál. Když přišli k pohraničí,
přidali se protestantští branci. Jejich počet dosahoval až 140 tisíc. Když však došli k Bělehradu,
sultán předal velení svému velkovezírovi a vydal se zpět.

Možnost popření. Jestli Kara Mustafa uspěje,
sultán si vezme zásluhy. Jestli však prohraje,
bude na vině on sám. Bylo to právě tehdy,
na konci března 1683, kdy velkovezír informoval
své důstojníky o jejich cíli a Vídni oficiálně vyhlásil válku. Když zpráva přišla, Leopold si uvědomil,
že ztratil čas, když onu hrozbu odbýval.

Vyslal diplomaty k Janu III. Sobieskému,
králi polskému a velkoknížeti litevskému, a žádal vzájemný obranný pakt. 54letý král, dosazený na trůn díky
své vojenské minulosti, ihned souhlasil. Jestli Turci napadnou Krakov,
Vídeň přijde na pomoc. A naopak, samozřejmě.
Ne že by se tedy opovážili. Císař s domněnkou, že terčem
je Polsko, jmenoval svého švagra, vévodu Karla V. Lotrinského,
velitelem své armády. Přestože byl aristokrat,
byl Karel zkušeným důstojníkem.

A také excentrickým. Měl vytříbený vkus,
ale své šaty nosil, dokud se nerozpadly. Paruka mu na hlavě doslova uhnila. Byl také nechvalně
známý svou odolností. Přežil poranění hlavy,
plané neštovice a střemhlavý pád z mostu. K obraně města Leopold vybral
Ernsta Rüdigera von Starhemberga, muže s nechvalnou vojenskou minulostí, ale pevným charakterem,
což by se mohlo hodit.

Nejdůležitější obránce
však nebyl ani vévoda, ani hrabě, nýbrž neskutečně drahý žoldák. Georg Rimpler byl
německý vojenský inženýr, který plánoval hradby. Také už Osmanům dříve čelil
a znal jejich obléhací schopnosti. Po měsíce pracoval ve dne v noci, aby ve Vídni modernizoval
rozpadající se hradby, příkopy a raveliny, trojúhelníkové pevnůstky,
které měly dostat útočníky na dosah.

Rimpler také použil
zašpičatělé kůly, aby vytvořil ploty
a plošiny k boji. Byly jednoduché,
ale po zničení děly nebo minami se tyto dřevěné palisády
proměnily v pole sutin, což zpomalilo nebo zastavilo útočníky. Po kamenech by se
naopak dalo dobře vyšplhat. A pak přišel 7.

červenec. Den D. Pozdě. Příliš pozdě si Leopold uvědomil, že terčem je Vídeň. Oblast zachvátila panika. Šlechta utekla spolu s císařem. 60 tisíc boháčů se dalo na útěk a nahradili je uprchlíci z venkova. Rimpler a Starhemberg
se rychle snažili dokončit opevnění.

Zapálili okraj města,
aby vytvořili ohňové pole. Karel s armádou
zaujal obrannou pozici, podcenil však rychlost Osmanů. Než rozmístil armádu,
oblaka prachu od nepřátel už byla za nimi. Probojoval si cestu a poslal pěchotu,
aby posílila obranu města. Kavalerii poslal do lesa, aby zásobovací cesty zůstaly volné.

Dne 14. července dorazili Osmané do Vídně. O dva dny později
kavalerie vtrhla na předměstí, zatlačila obránce zpátky
a zajistila svou základnu. Místo, kde mohl Kara Mustafa
vytáhnout dělostřelectvo. Vídeňští obránci z hradeb
sledovali sloupce kouře z děl. Na obloze se objevily čáry značící blížící se střely.

Následoval zvuk
nárazu olova do kamene. Rozletělo se roztříštěné sklo. Kostelní věž se zhroutila. A další. Každá věž, každá budova,
která převyšovala hradby, se stala terčem. Vídeň byla v plamenech. Nešlo dělat nic, jen vydržet.

Přeložila: Marky98
www.videacesky.cz