Thermopyly: Řecké spojenectví

Korint, rok 480 př. n. l. Zástupci 70 řeckých
městských států se sešli, aby probrali společnou hrozbu. Persie, největší říše,
jakou svět kdy viděl, vtrhla do Řecka. Řecké městské státy měly
mezi sebou rozbroje a nedůvěru, některé spolu v podstatě válčily. Poprvé v historii se však sešly, aby spolu čelily nepříteli.

Ani pod hrozbou vyhlazení
se ale nedovedly shodnout. Když schůze skončila, v tomto řeckém spojenectví
zůstalo pouhých 30 států. Většina ze 700 městských států se rozhodla buď zůstat neutrální, nebo se vzdala velkokráli Xerxovi. Zbylí Řekové si zvolili místo,
kde zaujmou postavení.

Osamělý průsmyk
mezi horou a mořem, Thermopyly. Tento díl vám přináší Total War: Arena,
kde píšete vlastní thermopylský příběh. Stáhněte si hru pomocí odkazu níže
a s kódem HOPLITE získejte body navíc. Bitva u Thermopyl je jednou
z nejvýznamnějších událostí antiky… a jednou z nejméně pochopených. Většinou se v souvislosti s ní
mluví o boji nebo taktice, samotná bitva ale
příliš strategicky významná nebyla.

Řekové se bránili statečně, Xerxes přesto jejich obranu
prolomil, dobyl Atény a perská armáda
na Řecko dotírala ještě rok. Jak ale uvidíme
v těchto dvou dílech, Thermopyly byly důležité
z jiného důvodu. Utvořily způsob,
jakým o sobě Řecko přemýšlelo a jakým vzdělaní potomci Řecka
dodnes přemýšlejí o světě. Řecko tehdy ještě nebylo Řecko.

Neexistovala řecká identita ani žádná jednotná kultura. Byla to hrstka městských států, které mluvily zhruba stejným jazykem
a uctívaly víceméně stejné bohy. Mnoho z těchto
městských států si myslelo, že mají více společného s Peršany
než se svou takzvanou rodinou. Než přejdeme k velkým bitvám
a hrdinským činům, řekneme si něco
o třech hráčích ve hře, Spartě, Aténách a Persii.

Řeč o Thermopylách
vždycky začíná ve Spartě. Sparta byla bezpochyby jednou
z nejextrémnějších společností v historii, eugenický stát válečníků. Když se narodil nový občan, stařešinové ho prohlédli a zabili, pokud měl
fyzické nedostatky. Ve věku sedmi let vstoupili chlapci
do státního vzdělávacího systému, který je naučil umění války a zocelil je
po fyzické i duševní stránce, někdy za cenu smrti.

To všechno proto, aby vytvořili
výkonné a poslušné vojáky. Muži žili trvale v kasárnách, společnost dokonce vyžadovala,
aby v armádě navazovali milostné vztahy. Výsledkem tohoto
krutého systému však bylo to, že Sparta měla v tehdejším světě
tu nejlepší těžkou pěchotu.

Vojsko Sparty tvořily formace
známé jako falangy, muži bránili jeden druhého
a pohybovali se a bojovali ve skupině. Spartská společnost byla stejná, povinnost vůči státu a sebeobětování
byly na prvním místě. Individualismus v ní neměl místo. O spartské kultuře se ovšem
nedá hovořit beze zmínky o heilótech, obrovské kastě otroků, na níž spartská společnost stála.

Sparta zotročila své řecké sousedy a nutila je dělat těžkou práci. Důvodem, proč se Sparťané mohli
naplno věnovat výcviku vojáků, bylo to, že nemuseli dělat žádnou práci.
Vůbec žádnou. Všechno to zastali lidé,
které zotročili. V době, kdy se řečtí spojenci
sešli v Korintu, připadlo na každého Sparťana
sedm heilótů. Tato nevyváženost držela Sparťany
v neustálém strachu z povstání otroků.

Netvořili společnost válečníků,
aby válčili za hranicemi, ale aby zabránili povstání heilótů. Aby se o to postarali,
udržovali heilóty v neustálé hrůze. Skupiny vojáků pravidelně
v noci přepadávaly obydlí heilótů a mučili a zavraždili každého,
kdo se vzmohl na odpor. Sparta byla tak paranoidní, že se často vyhýbala
posílání armády do zahraničí a nechávala ji,
aby bránila nástrahám doma.

Strach také vedl k tomu, že se Sparťané stali tehdejší
diplomatickou špičkou. Sparta se bála o své bezpečí, uzavírala tedy vzájemné obranné pakty
s okolními státy. V případě invaze nebo povstání
měly přijít jeden druhému na pomoc. Toto seskupení později utvořilo základ
řeckého odporu vůči Persii. Ze 30 řeckých spojenců se jich 14 připojilo
kvůli paktu se Spartou.

Ale víte, kdo v tom paktu nebyl? Atény. Mezi Aténami a Spartou
to vlastně docela silně vřelo. Sparta měla nově demokratické Atény
za existenční hrozbu a dokonce zahájila vojenský zásah,
aby zastavila jejich politickou revoluci. Aténská demokracie
totiž měla tendenci se šířit, a co by se stalo, kdyby se
myšlenky vlády lidu chytili heilóti? O tom zřejmě přemýšlel
zástupce Sparty, král Leónidás, když hovořil ke kongresu, kde se najednou ocitl na stejné lodi
se svými aténskými protivníky.

Atény byly opakem Sparty
téměř ve všech ohledech. Atéňané uznávali individualismus, pohrdali těmi,
kdo nezastávali politické názory, a jejich společnost plodila
filozofy, námořníky a dramatiky. Nejprve občané, potom vojáci. V čele této nové demokratické
společnosti byli politici, kteří určovali směr státu
přesvědčováním obyvatel, aby volili.

Jedním z nejvýznamnějších
politiků byl Themistoklés. Když město narazilo
na stříbrnou žílu, přesvědčil voliče,
aby stříbrem financovali loďstvo, místo aby peníze
jen tak rozdělili lidem. A byl to Themistoklés,
pán nové, nablýskané flotily, kdo v Korintu zastupoval Atény. Své výhrady vůči Spartě
odsunul stranou, stejně jako Leónidás odložil
svoji nechuť spolupracovat s Aténami.

S ohledem na vojenskou náturu
a diplomatickou zdatnost Sparty dokonce Leónida podpořil
jakožto hlavního vůdce spojenectví. Kde Sparta přinesla
diplomatickou a vojenskou moc, Atény přispěly flotilou a kreativitou. Aténská demokracie byla sice chaotičtější
než spartská diarchie, ale dalo jim to prostor pro flexibilnější
strategické a politické uvažování. Je však důležité, abychom si Atény
nepletli s moderní demokracií. Zhruba jen 30 % aténských mužů
mohlo volit, ženy nemohly na rozdíl od spartských
vlastnit majetek nebo řídit domácnost.

Otroci z ciziny, i když s nimi
bylo zacházeno lépe než s heilóty, tvořili asi polovinu populace
tohoto skvělého státu sobě rovných. Přestože Sparta i Atény tvrdily,
že bojují za svobodu a proti perskému otroctví, nechápali svobodu tak,
jak ji chápeme my. Bojovali za svobodu sebeurčení, aby mohli utvářet demokracii nebo vojenské státy,
jak se jim zlíbilo.

Měli pravdu, takové experimenty by jim
pod perskou nadvládou neprošly. Peršané by ale paradoxně
tolerovali mnoho. Vtipné na perských otrokářích
bylo to, že nevlastnili otroky. Dělníci, kteří postavili
velkolepé město Persepolis, vyhloubili obrovské kanály a sestrojili podzemní
zavlažovací systém, dostávali úměrně
svým schopnostem zaplaceno.

Aby toho nebylo málo, perští vládci
obvykle nenutili svou kulturu a náboženství podrobeným národům. Jistě, pokud někdo chtěl
konvertovat k zoroastrismu, mohl. Chtěl-li si někdo osvojit
perskou kulturu, dobře pro něj. Ale nemusel to dělat. Peršané se vlastně často chovali
spíše jako osvoboditelé než dobyvatelé. Vraceli lidi do jejich vlasti, pokud je
předchozí vládce vyhnal nebo utlačoval.

Zakladatel říše, Kýros II. Veliký, se proslavil osvobozením Židů
ze zajetí v Babylonu. Všichni vyhráli,
židovská elita se vrátila domů a Kýros získal nárazníkový stát
mezi Persií a Egyptem. Vzhledem k velikosti říše
byla tato tolerance ještě působivější. V době, kdy se Xerxes
u Thermopyl střetl s Leónidem, se jeho říše rozpínala
od severní Indie až k Egyptu a Etiopii a perská byrokracie území ovládala
s nevídanou efektivitou.

Byl to systém tak působivý,
že ho Alexandr Veliký převzal, když Persii o 150 let později dobyl. Dokud jednotlivá území
platila daně a nevzpírala se, Persie je v podstatě nechávala být. Jestliže se však vzepřela, trest byl nemilosrdný. Tady to vlastně celé začalo. Roku 499 př.

n. l. se řecká města
v Iónii vzepřela perské nadvládě a vyhlásila demokracii. Jelikož viděly příležitost
šířit svůj systém, Atény těmto
partnerským městům pomohly a udělaly ze sebe stálého nepřítele. Jako odpověď na tuto urážku
perský velkokrál Dareios napadl Řecko a přísahal,
že Atény srovná se zemí. Udělal by to, kdyby se u Marathónu
nepotkal s menším aténským vojskem.

Tam Atéňané dosáhli
nečekaného vítězství a zatlačili Peršany na moře. Bylo by to méně nečekané,
kdyby jim Sparta pomohla, ale ta zrovna slavila
náboženský svátek a nechtěla nahněvat bohy tím,
že by šla do války. Tím ale hněv Peršanů
nekončil, kdepak. Vojsko Dareiova syna Xerxa
bylo na cestě do Řecka. Helléspont přešli
po kilometr dlouhém pontonu, který postavili Egypťané a Féničané.

Následovala dosud nejsilnější invaze. Xerxes chtěl uspět tam,
kde jeho otec selhal. Atény a Sparta, nepřátelé v minulosti
i v budoucnu, se daly do práce. Po několika dnech plánování navrhl Themistoklés
obranu o dvou frontách. Aténská flotila nejprve zabrání Peršanům,
aby se vylodili za řeckou armádou.

Leónidás a Sparťané poté
perskou armádu zadrží na pevnině v osamělém průsmyku pojmenovaném
po blízkých geotermálních pramenech. Tento průsmyk byl známý
jako horké brány – Thermopyly. Přeložila: Marky98
www.videacesky.cz