Obléhání Vídně – Tunelová válka

25. července, Vídeň. Osmanští inženýři pracují ve tmě, pomocí krumpáčů
se prosekávají skálou a provázkem odhadují vzdálenost. O šest metrů výš na povrchu
kopou další inženýři příkopy a zastřešují je prkny, která zakryjí hlínou, aby se vojáci
mohli nepozorovaně přiblížit k nepříteli. Staví také stanoviště
z pytlů s pískem pro dělostřelectvo.

Ale tady dole
je to jen studená země a monotónní zvonění
nářadí o kameny. Když vylezou ven, aby si odpočali,
mhouří oči před sluncem. Jejich důstojník konečně
změřil vzdálenost a pokýval hlavou. Přímo pod nepřáteli. Na konec tunelu umístí pytle
se střelným prachem a natáhnou šňůru. Inženýr pak přiloží
k zápalné šňůře svíčku, foukne do ní a trpělivě čeká.

Jakmile to chytne, dá se na útěk. První den obležení
vládla ve Vídni panika. Chlapec oblečený do ženských šatů,
buď herec nebo převlečený sabotér, hodil hořící dřevo a slámu
do městské zbrojnice. Dveře skladu zachvátil požár, ale vojáci ho uhasili,
než spolkl celou zbrojnici. Žhář to stihnul sotva za roh, než ho dav lidí
roztrhal holýma rukama.

Lidé byli tak vyděšení, že je nenapadlo
ani zvážit jeho hodnotu jako vězně. Slyšeli, co se stalo
opevněným městům mimo Vídeň. Když odolávala, osmanští vojáci
sťali nejvlivnější občany a zbytek lidí zotročili. Kara Mustafa
učinil stejnou nabídku i Vídni: Vzdát se a žít v míru
jako muslimové či křesťané, nebo odporovat a odsoudit se
k smrti a otroctví. Městský velitel Starhemberg
zvolil raději odpor.

Prvních pár dní paniky skončilo. Obléhání se stalo
vyčerpávající, krvavou rutinou. Inženýr Georg Rimpler
dokončil svou práci. Město už mělo staré
středověké hradby s obrannými věžemi a již dříve obránci postavili
trojúhelníkové pevnůstky, raveliny, které v suchých příkopech
naváděly útočníky do ohnivých polí. Rimpler to ještě vylepšil
vybudováním valu na vrcholu svahu vedoucího k příkrému příkopu,
kde rozmístil pevnůstky a bunkry, které se musely ničit postupně,
a před tohle opevnění umístil špičatou palisádu.

Útočníci tedy museli
překonat několik vrstev obrany. Ti, kteří se prokopávali,
se vynořili v příkopu, kde na ně stříleli z mušket
zepředu i zezadu. Rimpler také posílil raveliny a mezi hradbami vytvořil zákopy, aby mohli obránci
při útoku upevnit pozice.

Nejsilnější obrana
však byla před palácem. Rimpler věděl,
že právě tam Osmané udeří. Byl tam nejdelší kus zdi bez věží a země byla plochá a suchá,
aby se dobře kopalo. Rimpler měl pravdu. Když Kara Mustafa dorazil, postavil si velitelský stan
přímo naproti paláci, zatímco jeho vojsko
obklíčilo město.

Karel Lotrinský je u řeky
nedokázal zastavit a během pár dní už Mustafa
testoval Rimplerovu obranu. Příkopy se klikatily směrem
k habsburskému hlavnímu městu. Ovšem i přes svou nesmírnou převahu
v číslech měl Mustafa potíže. Většinu jeho vojska tvořili branci,
ne vojáci z povolání. Hodili se k obklíčení města, k boji už tolik ne. Tatarské nájezdníky
měl jen sotva pod kontrolou, jen pročesávali okolí.

Kvůli špatným cestám musel
nechat nejtěžší děla a houfnice vzadu a střelný prach
získaný z pohraničí nestál za nic. Když pršelo, nemohl používal děla. A že pršelo hodně. První týden obležení se Osmané dostávali
přes obranu krůček po krůčku. Kopali příkopy, shromažďovali se a noční nájezdy janičářů
útočily na palisádu.

V bojích mezi příkopy a pevnostmi,
kde byli vojáci stěží půl metru od sebe, nehrály prim meče ani muškety, ale granáty. Oddíly je zapalovaly o louče
a pomalu postupovaly, přičemž házeli vadné výbušniny
jeden na druhého. Osmanské granáty
byly ze skla a hlíny. Byly lehčí a zabíjely
pouhým výbuchem.

Habsburské granáty byly ze železa. Byly těžké a na krátkou vzdálenost,
působily však strašná zranění. Byly to velké ztráty. Starhemberg však odmítl
umožnit odklizení těl, takže jak krok
po kroku postupovali, museli osmanští vojáci procházet
kolem svých mrtvých spolubojovníků. A aby toho nebylo málo…
blížila se zima. To zabránilo Sulejmánovi,
aby město dobyl v roce 1529.

Štiplavá zima. Velkovezír přísahal,
že se historie nebude opakovat, protože brzy
budou hotové jeho tunely. 25. července, palisáda. Na obranu se snášela tma
a Rimpler zkoumal svou práci. Měl obavy. Předchozího dne
Osmané odpálili dva tunely a zkusili zaútočit
na rozbitou palisádu.

Oba útoky selhaly,
ale oni se nevzdávali. Ve městě měl Starhemberg
plno lidí, kteří poslouchali ve sklepě. Říkalo se, že se Turci
dostávají dovnitř kanály, a během ranní mše vrazila
do katedrály sv. Štěpána dělová koule, která trefila varhany. Ovšem tady, na okraji,
to pořád vypadalo dobře. A pak země vyletěla do vzduchu. Rimplerovi se země
smísila s oblohou.

A on dopadl na špatnou stranu.
Z nebe padalo kamení. Snažil se vytřít si hlínu z očí
a zjistil, že nehýbe rukou. Byla prošpikovaná
třískami z rozbité palisády. Ozývaly se výkřiky.
Lidé se rozprchli. Z trosek se vynořili janičáři
a zamířili k díře v obraně. Máchali meči a házeli granáty. Do vzniklé mezery
se nahrnuli obránci, stříleli z mušket
a shazovali granáty.

Jeden z Rimplerových inženýrů
ho popadl a táhl ho přes zem pokrytou třískami do bezpečí. Linie držela. Tento útok určil, jak to bude
další týden a půl vypadat. Osmané odpálí minu,
do mezery se nahrnou útočníci, obránci vyrazí z příkopů
a pevností, aby je zatlačili zpátky. Osmané pokročili,
ale obrana je zpomalovala. Fungovalo to.

Jenže Rimpler se toho nedožil. Zemřel v jedné
z provizorních nemocnic. Muži, který pro obranu Vídně udělal
nejvíce, se nedostalo žádného uznání. V té době zkoušeli
vídeňští vojáci novou strategii. Kopali naproti. Začali hloubit vlastní tunely
směrem k osmanské linii. Občas narazili na tunely nepřátel, v nichž zapálili podpůrné trámy,
aby jim zamezili cestu.

Čas od času také odpálili minu
pod osmanskou obranou, aby zničili jejich hradby,
ze kterých pálili na obránce. Pak přišly zmatečné boje zblízka, když na sebe dvě skupiny horníků
narazily v podzemí. To bylo děsivé. Zem se rozdrobila
a odhalila nepřátele tak blízko, že šel vidět odraz
svíčky v jejich očích. V té době se z tunelů
stalo místo pro rvačky.

Horníci máchali krumpáči
a pak se rozutekli, než se na ně
všechny zhroutil strop. Když to šlo, ničili nepřátelské tunely
granáty a sudy se střelným prachem. Mezitím ve městě
se situace zhoršovala. Ze začátku se občané Vídně
plížili ven, aby měnili jídlo s Osmany, ale Starhemberg jim zatnul tipec. Bál se, že je to metoda špehů. Takže až na pár pytláků
z řad studentů efektivně zamknul
obyvatele Vídně uvnitř.

I přes jeho vedení začali občané ztrácet sílu,
protože jim docházelo jídlo. Jedli domácí zvířata
a cynicky říkali kočkám „střešní králíci“. Souhlas, Zoe. Je to ujeté. Přelidněnost a špatná hygiena
zavinily u vojáků úplavici. Jak se srpen překlenul do září, Osmané překonali palisádu
a vyšplhali na první ravelin.

Hrůzná panika
z prvních dní obležení se vrátila. Když měli osmanské zajatce, sťali je a stáhli z kůže,
někdy zaživa, a kůži pak pověsili na hradby. Poté, 4. září,
se stalo něco nemyslitelného. Rachot z podzemí. Devět metrů středověkých hradeb,
hned vedle bašty, se vzedmulo a poté zřítilo.

V díře uviděli obránci
osmanské vlajky. Turecká děla dala
rozbitým hradbám zabrat. Janičáři vtrhli dovnitř. Mušketýři se seběhli,
aby je zadrželi. Postavili barikádu
z pytlů s pískem a balíků. Inženýři, kteří to očekávali, před ně umístili ostnaté zábrany. Měli štěstí.

Mina vybouchla
během výměny stráží. Tím pádem mohli unavení i odpočatí vojáci,
jelikož vyvázli bez zranění, střílet naslepo dolů
do oblaku kouře ze střelného prachu. Osmané, kteří cítili konec
tohoto šíleného obležení, vyrazili z tunelů
a zákopů směrem k díře. Stříleli na obránce v ní
a na nejbližších baštách, aby je zaměstnali, zatímco se
jejich spolubojovníci hrnuli dovnitř. Dvě hodiny se tlačili dovnitř a dvě hodiny jim obránci odolávali.

Když kouř zmizel,
dvě stovky obránců zemřely. Mezera byla posetá
mrtvými osmanskými vojáky. Vídeň pořád odolávala,
ale bylo jisté, že byla dny, možná hodiny od padnutí. O tři dny později
mina zničila i druhý konec hradeb. Další zoufalá obrana. V dálce viděli pět dalších tunelů,
klikatících se směrem k nim.

Kara Mustafa se připravoval
na velký útok a Starhembergovi už zbývalo
jen čtyři tisíce mužů. Začal opevňovat město, připravený bránit Vídeň
jednu ulici po druhé. Mezitím posílal
Starhemberg dopisy za hradby na Lotrinský a Leopoldův dvůr. Slibovali poslat posily,
slibovali to už týdny, tak kde kruci byly?

A stihnou to vůbec včas? Přeložila: Marky98
www.videacesky.cz