Bitva na Moravském poli

Je horké léto roku 1260. Dvě nepřátelské armády českého a uherského krále stojí proti sobě na opačných březích řeky Moravy. Oba vládci vědí, že kdo se pokusí překročit řeku jako první, přijde pravděpodobně o možnost střetnutí vyhrát. Pat přetrvává, ale střet je nevyhnutelný. Bitva je na spadnutí. Toto video sponzoruje Gods and Glory.



Gods and Glory je taktická mobilní hra, která mísí budování města s týmovou hrou. Vyberte si z bezpočtu jednotek k úpravě svých útočných družin a postavte své družiny proti dalším hráčům. Se třemi miliony hráčů budete muset využít svůj důvtip, abyste říše ovládli. Podpořte náš kanál kliknutím na odkaz v popisku, stáhněte si hru a získejte vylepšení města Obsidian, 1 500 krystalů, navýšení zkušeností a startovní balíček dalších zdrojů, který vám pomůže s rozjezdem.



Je konec podzimu roku 1249. Mladý český princ Otakar je držen v zajetí na hradě Přimda v důsledku podpory neúspěšné rebelie proti svému otci, Václavu Jednookému, králi českému. Avšak protože je jediným žijícím synem, a tedy dědicem, je Otakar pro svého otce důležitým politickým vlastnictvím. Během několika týdnů byl propuštěn a znovudosazen jako markrabě moravský, vládce Václavova nejvýchodnějšího území.



Tam dohlížel na obnovu venkova, který byl před lety vypleněn Mongoly. Ale Otakarova role úřadujícího monarchy obnášela více než správu území. Posledních několik let chtěl král Václav získat kontrolu nad sousedním Rakouským vévodstvím, kde probíhaly silné nepokoje od roku 1246, kdy poslední vládce z rodu Babenberků zemřel v bitvě s Uhry. Abych to zjednodušil, tak v roce 1251 využil český král vhodných politických okolností a dosadil se souhlasem tamní šlechty Otakara jako vévodu Rakous a Štýrska.



Aby upevnil svůj nárok na nově získané země, vzal si Otakar sestru zesnulého babenberského vévody, Markétu Babenberskou. I když byla o 35 let starší, byla Markéta jednou ze dvou posledních žen rodu Babenberků. Avšak Václav si svého vítězství neužil dlouho, neboť další rok zemřel a Otakar v Praze usedl na otcův trůn.



Mohlo by se zdát, že mladý vládce nebyl na novou roli připravený, ale ve skutečnosti se Václav během posledních let stáhl do pozadí, aby dovolil Otakarovi získat velice potřebné zkušenosti. Díky bezproblémovému přechodu nový král rychle upevnil kontrolu nad svými vévodstvími a připravoval se ještě více rozšířit svůj vliv. Stojí za zmínku, že Otakarovo království bylo součástí větší Svaté říše římské, nepřehledné směsi vazalů, lordstev, biskupství, vévodství a království formálně ovládaných císařem Svaté říše římské s papežským požehnáním.



Avšak když Otakar nahradil svého zesnulého otce, císařská dynastie Hohenštaufanů vymřela a říše se ponořila do tzv. Velkého mezivládí, desítky let trvající nástupnické krize a nepokojů. Je snadné předvídat, že mladý ambiciózní český král chtěl využít své pozice a nárokovat si císařský trůn, neboť jeho matka pocházela z rodu Hohenštaufanů.



Otakar však nemohl získat podporu jen díky své síle nebo bohatství, takže na čas ustoupil ve prospěch dalších kandidátů, kteří také měli problém zajistit si dostatečnou podporu. Navzdory nezdařilému pokusu nárokovat si císařský trůn Otakarův vzrůstající vliv vyvolával obavy u jeho sousedů uvnitř i mimo říši, zejména u Bély IV., krále Uherska. V tuto chvíli Béla obnovoval své království zdevastované mongolskou invazí před patnácti lety.



Většina jeho úsilí spočívala v posílení obrany na Dunaji pro případ další mongolské invaze. Ale navzdory interním výzvám viděl Béla stejně jako Otakar následnický spor v Rakousech a Štýrsku jako výtečnou příležitost rozšířit svůj vliv a posílit obranyschopnost. Béla byl ve skutečnosti osobně odpovědný za vymření babenberské dynastie v Rakousech, neboť v bitvě v roce 1246 zabil posledního vévodu Rakous. Uherský král samozřejmě jen nesledoval Otakarovu rozpínavost a od roku 1250 aktivně podkopával úsilí svého souseda neustálým pleněním moravských a rakouských území.



Sílící konflikt mezi zeměmi nakonec přilákal pozornost Svatého stolce a následná papežská mediace předala Štýrsko Bélovi, zatímco si Otakar udržel vládu nad Rakousy. Následovalo tedy období nelehkého míru. I když nepřátelství ustalo, Béla měl s udržením Štýrska mnoho práce. Místní šlechta nakonec povstala a v roce 1258 vyhnala uherského vládce.



Béla samozřejmě rychle odpověděl napadením vévodství a na trůn Štýrska usadil svého syna Štěpána. Avšak tento čin uklidnil povstání jen na chvíli a za pouhé dva roky došlo k dalšímu povstání, před kterým musel Štěpán uprchnout zpět do Uherska. To byla skvělá příležitost pro Otakara, který pravděpodobně po celou dobu přiživoval nepokoje, aby přesunul své jednotky na jih a získal kontrolu nad sporným územím, které před šesti lety přenechal Bélovi.



Český král samozřejmě nemusel na uherskou odpověď čekat dlouho. Na začátku léta roku 1260 obdržel zprávu, že Béla již shromažďuje armádu poblíž hranice tvořené řekou Moravou. Uherského krále posílily oddíly vyslané polskými a haličskými princi a Béla měl pod svým velením asi 35 000 mužů. Během pár týdnů shromáždil Otakar svoji armádu a se 30 000 muži posílenými spojenci ze Slezska a Braniborska vyrazil k řece.



Dvě armády se setkaly severozápadně od Bratislavy a rozložily tábory na obou březích řeky Moravy. Ani jedna strana se neodvažovala překročit řeku a čekala na tah protivníka. Tento pat trval týden, a protože muži pod letním sluncem trpěli, navrhl Otakar ustoupit od řeky, aby ji mohl Béla překročit a bojovat ctnostnou bitvu za rovných podmínek. Uherský král souhlasil, a když české jednotky začaly ustupovat, jeho vojáci se začali brodit.



Uherský předvoj složený převážně z lehké jízdy pod vedením prince Štěpána překročil řeku jako první a brzy někteří Bélovi muži, pravděpodobně Kumáni nebo Pečeněhové, začali na vlastní pěst útočit na Otakarovy vojáky. Abych byl objektivní, tak uherské zdroje viní Otakara ze zrádného útoku na Bélovy muže ve chvíli, kdy překračovali řeku, ale zdá se pravděpodobnější, že nedočkaví uherští jezdci dali vzniknout událostem, které následovaly.



Když viděl, že jsou jeho vojáci napadáni Bélovými jezdci, shromáždil Otakar českou rytířskou jízdu a vedl rychlý úder proti uherskému předvoji. Zuřivě najeli do nic netušících Uhrů, mnoho jich zabili a zbytek zahnali. Zbytek českých jednotek brzy následoval svého krále a zaútočil na zbytky předvoje prince Štěpána, který již překročil řeku.



Nepřipravení Uhři nezvládli včas zaujmout účinnou obrannou linii a utrpěli těžké ztráty, když je Otakarovi muži tlačili do řeky. Uherská těžká jízda krále Bély spolu s dalšími jednotkami mohla jen sledovat masakr svých ustupujících spojenců. Mnoho mužů padlo nebo se utopilo, když se snažilo utéct jatkám. Princ Štěpán byl zraněn, ale zvládl se svojí družinou překročit řeku. Během hodiny padlo deset tisíc Bélových mužů, těla ležela podél řeky nebo byla unesena proudem.



Během chvíle byly Bélovy plány na získání Štýrska rozdupány pod kopyty české těžké kavalérie, a i když přeživší jádro jeho armády přežilo nedotčené, musel se vzdát své ambiciózní západní expanze, neboť brzy čelil mongolskému útoku i povstání vlastního syna. Otakar na druhou stranu díky nečekaným událostem vedoucím k vítězství upevnil svoji vládu nad Rakousy a Štýrskem, což mu poskytlo prostor pro další expanzi jeho království a upevnil svoji pozici nejsilnějšího vládce ve Svaté říši římské.



Avšak zbytek příběhu napíší až nadcházející události. Když se uklidnila situace v Rakousech a Štýrsku, chtěl Otakar rozšířit svoji vládu severovýchodně a zúčastnit se křížové výpravy proti pruským kmenům v Pobaltí. Město Königsberg ("králova hora") bylo založeno r. 1255 Řádem německých rytířů na počest Otakarovy účasti ve výpravě. Dnes je známo jako Kaliningrad, hlavní město ruské enklávy mezi Litvou a Polskem.



Smrt posledního babenberského vévody Fridricha Rakouského v bitvě na řece Litavě v roce 1246 proti Bélovi Uherskému byla nešťastná a nenávratná, ale navzdory smrti svého velitele zvládla armáda Uhry porazit. Podle později napsané Vídeňské obrázkové knihy král Otakar nečekaně porušil příměří, když Béla překračoval řeku, a vedl útok v nejvýhodnější moment, když byli Uhři prakticky bezbranní.