Křížové výpravy do Pobaltí a bitva na ledě

Toto video sponzoruje Vikings: War of Clans. Pokud milujete strategické počítačové hry z 90. let, určitě byste měli zkusit Vikings: War of Clans. Teď je skvělý čas začít, protože hra má za sebou velký update s novými RPG elementy a novým hrdinou. Zvolte si vlastní herní styl. Postavte neproniknutelné město posilováním ekonomiky, užijte diplomatických schopností nebo jen hrajte spolu s přáteli.



Podívejte se na vlastní oči, proč je na hře závislých 12 milionů lidí. Podpořte náš kanál stažením Vikingů z odkazu pod videem a získáte ochranný štít zdarma a 200 zlatých pro rychlý a úspěšný start. Je první polovina 13. století. Země středověkého Livonska jsou dobývány Řádem mečových bratří, katolickým vojenským řádem vyslaným papežem. Jejich hlavním cílem, aspoň oficiálně, bylo rozšířit křesťanství mezi domorodé pobaltské a finské kmeny, které společně tvořily jednu z posledních pohanských bašt mezi vzrůstající silou katolické a pravoslavné církve.



V r. 1225 přijel papežský vyslanec urovnat spory mezi Řádem mečových bratří, místními biskupy a účastnící se šlechtou z Dánska a Německa. Livonsko bylo rozděleno do několika feudálních knížectví podléhajících přímo Svatému stolci, společně pojmenovaných Terra Mariana – země Marie. Tak skončila první fáze livonské křížové výpravy.



Katolické vojenské akce v Pobaltí si nikdy neužívaly prestiže těch blízkovýchodních, ale byly stejně tak kruté a nelítostné, neboť mnoho livonských kmenů odolávalo christianizaci mnoho let. Zastrašováni katolickými meči opustit tradiční víru ve jménu nové, často se raději rozhodli s invazními vojsky bojovat. Východní Pobaltí nebylo poklidnou oblastí ani před pokusy o christianizaci území.



Domorodé kmeny se napadaly pro otroky, zatímco ty silnější dokonce plundrovaly země ruských a skandinávských sousedů. Tyto válečné společnosti byly více zoceleny a zmilitarizovány odporem proti křesťanským útočníkům od konce dvanáctého století. Nehostinné a bažinaté livonské lesy vybízely k přepadení a užití taktiky udeř-uteč domorodými kmeny, což byla jejich jediná šance porazit silně vyzbrojené a disciplinované rytíře. V roce 1236 byla vydána papežská bula vyhlašující křížovou výpravu proti litevským kmenům žijícím jižně od řeky Daugavy.



Řád mečových bratří byl posílen několika tzv. občasnými křižáky ze severního Německa a v září vstoupili na území žmuďských kmenů. Po kontaktu s nepřátelskými nájezdníky u bažinatého říčního brodu mistr Mečových bratří, přesvědčen hrdými a sebevědomými německými rytíři, kteří odmítli bojovat na nohou, rozložil v tomto nehostinném místě tábor. To se ukázalo být velkou chybou.



Dalšího rána byli obklíčeni žmuďskou armádou, a i když mečoví rytíři bojovali statečně, byli drtivě poraženi. Rychlý konec litevské kampaně rovněž značil konec mečových bratří jako nezávislého řádu. Více než polovina mečových bratří byla zabita spolu se svým velitelem, velmistrem Volkwinem. Po hrozivé porážce jižně od Daugavy byly zbytky mečových bratří začleněny do proslulejšího Řádu německých rytířů operujícího na jihu a stali se jeho severní větví – Livonským řádem.



Livonské území prošlo velkou politickou reorganizací požehnanou papežským vyslancem Williamem z Modeny, ale přesto zůstávalo silně militarizovanou oblastí. To se postupně stalo hlavní obavou pro ruská knížectví na východě, zejména pro Novgorodskou republiku, nejsilnější stát severního Ruska. Jeho hlavní město Veliký Novgorod bylo vzkvétajícím obchodním střediskem obchodujícím se zbožím jako kožešiny, mroží kly nebo sušené ryby.



Novgorodský biskup byl hlavou města, i když jen nominálně. Ve skutečnosti bylo ovládáno městskou radou. Navzdory svému bohatství se se svou osádkou mohl Novgorod jen stěží ubránit několika vnějším hrozbám. Kdykoliv tedy bylo potřeba, princ, známý jako kňaz, byl pozván vést městskou osádku spolu se svou soukromou armádou. Mezi ruskými státy nepanovala shoda, jak reagovat na katolickou expanzi do východního Pobaltí.



Část novgorodské šlechty se chtěla s nově příchozími dohodnout, zatímco ostatní zastávali agresivnější přístup, podporováni knížecí vševolodovičskou dynastií. I když se zdá, že se obě strany vyhýbaly otevřenému konfliktu, v roce 1234 vedl princ Jaroslav novgorodskou nájezdní družinu na západ a vyplenil město Dorpat, které bylo před příchodem katolických vojenských řádů považováno za novgorodské. Nájezd byl však jediný nerozhodný útok a hranice zůstaly nezměněny.



Jaroslav se se svojí družinou přesunul do Kyjeva a jmenoval svého šestnáctiletého syna Alexandra princem Novgorodu. Pro mladého kňaze to byla velká výzva, ale Alexandr se rychle ukázal být schopným politikem, obratně balancujícím mezi jednotlivými novgorodskými skupinami. Byl si vědom svých vlastních možností, a když mongolské hordy pustošily v roce 1237 rozsáhlé ruské území, poddal se útočníkům ještě předtím, než vůbec k Novgorodu došli.



Toto jednání bylo neobvyklé, protože další knížectví s Mongoly bojovaly, což vyústilo v devastaci jejich území. I když tentokrát Zlatá horda Novgorod opomenula, východní hrozba se stala Alexandrovou hlavní obavou. Ale vraťme se zpět na západ k dění v Livonsku. Když Mongolové plenili města jižního Ruska, papež Řehoř IX. svolal křížovou výpravu proti pravoslavnému odštěpení, povzbuzený rozdělením novgorodské vládnoucí třídy.



Papežův oficiální důvod byl, že východní církev udělala málo pro konvertování pobaltských pohanů, a také doufal, že společný nepřítel sjednotí nejednotné křižáky v Pobaltí. Chvíli trvalo, než papežský vyslanec uvedl věci do pohybu, ale v létě roku 1240 došlo k prvnímu postupu na novgorodské území. Švédská armáda pod Tomášem, biskupem finským, se plavila po řece Něvě. Není jasné, jestli švédský biskup jednal společně se svými spojenci, ale jeho útok byl snadno odražen Alexandrem, který napadl tábořící Švédy a zasadil jim zdrcující ránu, což vyústilo v nekoordinovaný ústup.



Pravděpodobně to nebyla plná invazní síla, ale nehledě na to Alexander využil svého vítězství moudře a brzy byl oslavován jako Alexandr Něvský a užíval si mezi Novgoroďany nebývalé slávy. Avšak jeho nečekaný úspěch mu přinesl nepřátele a po brzké potyčce s městskými obchodníky opustil Novgorod spolu se svými vojáky i rodinou.



Tentokrát obchod vyhrál nad politikou. To však nebyl konec novgorodských problémů. Jen o měsíc později Livonský řád postoupil hluboko do novgorodského území severně od jezera Peipus, obsadil město Koporje a vyplenil Těšov jen 50 km od Novgorodu. Městská rada nebyla na tento náhlý útok připravena. Livonský řád umístil do Koporje stálou osádku a začal stavět kamenný hrad.



Jejich plány byly očividně ambicióznější než pouhé plenění ruského území. Novgoroďané si uvědomili nebezpečí a požádali Alexandra, aby se vrátil, a ustoupili od svých požadavků, které vedly k dřívějším sporům. Velkokníže Jaroslav nejdříve nabídl pomoc svého mladšího syna Andreje, ale Novgoroďané trvali na Alexandrovi. Nakonec byli oba vševolodovičští bratři vysláni zpět na severozápad, ale toto politikaření stálo čas, během kterého Livonský řád nezahálel. S pomocí dánské a německé šlechty v Livonsku podnikli další útok, tentokrát jižně od jezera Peipus.



Izborská pevnost padla a nakonec byla přemožena i malá osádka Pskova a město dobyto. Křižácké sebevědomí bylo vysoké. Pochybovali, že Novgorod získal armádu schopnou jim čelit. Jeden z biskupů dokonce napsal papeži, aby mu udělil autoritu nad ruským územím, které ještě ani nebylo dobyto. Mezitím Alexandr konečně dorazil do Novgorodu se svojí armádou, pověsil všechny, kteří jej před rokem vyhnali z města, a začal připravovat organizovanou obranu.



Jeho návrat se však kryl s dalším mongolským útokem. Pro obě válčící strany to byla vážná hrozba, protože si Alexandr nebyl jistý záměry Mongolů, neboť jejich minulé dohody byly krátkodobé a nevýznamné. Naštěstí se Mongolové Novgorodu a severu vyhnuli a namísto toho přinesli zkázu střední Evropě, takže Alexandr mohl své kroky plánovat nerušeně.



Svůj první protiútok podnikl na podzim roku 1241 a překvapivým úderem dobyl nově postavený koporjský hrad. Začátkem dalšího roku byl připraven znovudobýt Pskov a udělal to tak rychle, že posádka v Izborsku nestihla zareagovat. I když minulý rok Alexandr omezil své akce na novgorodské území, tentokrát přešel izborskou pevnost a z pomsty plenil země jižně od města Dorpat.



Zatímco novgorodské jednotky byly zaneprázdněny pleněním, Livonský řád narychlo shromáždil armádu na odražení nepřítele vedenou biskupem Hermannem z Dorpatu. První úder zasadil Alexandrovým nic netušícím jednotkám jihovýchodně od města. Novgorodští přeživší se vrátili k princi a Alexandr se dověděl, že Livonský řád shromáždil armádu schopnou překazit jeho plány. O Alexandrových přesných plánech nevíme mnoho, ale po zjištění, že jej nepřítel pronásleduje, využil svých lepších zvědů a vydal se na sever podél jezera hledat vhodné místo k obraně.



Po příchodu k úzkému přechodu průlivu spojujícímu jezera Pskov a Peipus se rozhodl jej přejít a začal se rozmisťovat na východním břehu. Na obou křídlech byla Alexandrova a Andrejova družina, princovy jízdní jednotky a nejcennější novgorodští vojáci. Střed se skládal většinou z městské domobrany, doplněný princovými vojáky.



Na pravou stranu Alexandr umístil malou jednotku jízdních lučištníků neznámého původu, ale nejspíše to byli Kypčaci nebo Kumáni. Celkový počet jeho armády čítal trochu více než pět tisíc mužů. Brzy na bojiště dorazil biskup Hermann z Dorpatu. Zrychlená mobilizace přímo ovlivnila počet biskupových mužů a do bitvy nevedl více než 2 500 vojáků. Přesto měl několik stovek těžce obrněných rytířů na koních dánského a německého původu umístěných ve svém středu doplněných ne více než jedním stem Livonských bratří vpravo od nich.



Několik jednotek regulérní domobrany pokrývalo levé křídlo, zatímco druhá linie byla složena z lehce vyzbrojených estonských zpřátelených kmenů držených v záloze. Hermann si byl vědom početní nevýhody, ale také znal hodnotu devastující zteče kavalérie, která za vhodných podmínek mohla zahnat celá uskupení v řádu minut. Bitva začala, když hlavní síla Hermannovy armády byla v půlce průlivu.



Nařídil nájezd těžké kavalérie v naději, že prolomí Alexandrův střed. Řítící se v klínové formaci se rytíři zakousli do vyděšené domobrany a způsobili těžké prvotní ztráty. Započal boj na blízko, a když se Hermannova pěchota zapojila do bitvy, bylo jasné, že Alexandrův střed je třeba teprve zlomit, neboť ustál znatelné ztráty. V tuto chvíli se novgorodský princ aktivně zapojil do bitvy.



Vyslal jízdní lučištníky obtěžovat nepřátelské řady, zatímco jeho vojáci spolu s jeho bratry postoupili na obou křídlech ve snaze obejít a obklíčit Hermannovy jednotky. Když si estonská podpůrná pěchota uvědomila, že byl biskupův bitevní plán příliš optimistický, začala váhat a po krátkém střetu s nepřítelem postupně opustila bojiště. Alexandrovi muži dokončili obklíčení a jatka začala. Někteří livonští bratři a rytíři se zvládli probít z obklíčení a ustoupit, ale mnoho dalších padlo, včetně biskupa Hermanna.



Ztráty byly pravděpodobně podobné na obou stranách, ale Alexandrova armáda byla větší a dobře motivovaná, takže když pěchota ve středu ustála nájezd těžké kavalérie, mohl využít svých prostředků a přemoci méně početného nepřítele. Následující mírová jednání obnovila předchozí hranice, neboť Alexandr se soustředil na obranu svého vlastního území, ne na dobývání západu.



Livonský řád byl znatelně oslaben a brzy musel ve východním Pobaltí čelit několika domorodým vzpourám. Christianizace domorodých obyvatel si vyžádala další bezpočet životů a trvala po dalších šedesát let. Bitva na jezeře Peipus posílila Alexandrovu popularitu a stala se možná jeho nejvýznamnějším úspěchem, který mu umožnil udržet si pozici prince Novgorodu a nakonec vést ruská knížectví těžkými časy mongolských invazí.



Díky svým politickým a vojenským schopnostem byl oslavován jako národní hrdina a je jednou z nejznámějších postav ruské historie. Alexandrův protiútok v roce 1241 byl precizně načasovaný, protože katolická šlechta Livonska byla zaneprázdněna žádostí papeže připojit se ke křížové výpravě proti Mongolům, kteří napadli Polsko i Maďarsko. Značná část vojenských kampaní v Livonsku se odehrála v zimě. Kvůli početným močálům a bažinatým lesům bylo snazší přesouvat vojáky po zamrzlé zemi.



Alexandr Něvský je východní pravoslavnou církví uznán za svatého. Jeho ostatky údajně zůstaly zachovalé ještě sto let po jeho smrti. Byl svatořečen v roce 1547 Macariusem Moskevským.