Výchova dětí v Japonsku
Na rozdíl od západní kultury Japonsko vede děti už od malička k naprosté samostatnosti a nezávislosti na rodičích.
Přepis titulků
Pošli milované dítě do světa. Ani jsi nepoděkovala. Děkuji za jídlo, tati. Proč se na té židli tak vrtíš? Moje jméno je Satoko Ando.
Je mi 39 let. Mám tříčlennou rodinu. Můj manžel, dcera a já. Já jsem Noe Ando.
Je mi 7 let. Noe je vcelku samostatná. Sama se koupe, čistí si zuby a myje si vlasy. Myslím, že kromě starání o domácnost dovede většinu věcí dělat sama. Školu má dost daleko, takže musí dojíždět vlakem. Jezdí sama. Když dorazím na nádraží, nasednu na linku Jamanote do Šindžuku. V Šindžuku nasednu na linku Čuo a tou jedu až do Kokubundži.
Jednoho dne bude na vlastních nohou, my s ní už nebudeme. Proto se musí naučit, jak se o sebe postarat. Pokud se ztratí nebo nasedne na špatný vlak, musí to zvládnout. A pokud ne, tak se nedostane domů. Rodina jako tahle není ojedinělá. Japonští rodiče vedou své děti k tomu, aby se dopravovaly do školy a zpět samy. A to každý den.
Na rozdíl od naší kultury, Japonsko vede děti k nezávislosti na rodičích a k samostatnosti už od velmi mladého věku. Dokonce jedním z nejoblíbenějších pořadů je televizní show "Můj první úkol". Tak my jdeme. Rodiče pošlou své děti něco vyzvednout, zatímco v okolí jsou skryté kamery. Někdy s nimi pošlou i nejmladšího sourozence. Všichni lidé v Japonsku s tímhle mají zkušenost, proto je ten pořad tak populární.
Rodiče je pověří jednoduchým úkolem a spoléhají na ně. A navíc je to vtipné. - Vedli jste si skvěle! - To je pro tebe. - Co to je? - Devětsil. Jake Adlestein byl prvním Evropanem, který tu získal práci v oblasti kriminality. Díky tomu se mu podařilo nahlédnout do zločinu a práv v Japonsku. Stejně jako většina cizinců si všiml, že je Japonsko něčím odlišné. Cestou na nádraží jsem vídával děti s aktovkami na zádech, jak jdou do školy.
Říkal jsem si: "Kde mají rodiče?" Kdo na ně dává pozor, když přechází přes cestu? A kdo je bezpečně dovede do školy? I má vlastní dcera, když jí bylo čtyři nebo pět let, mi řekla, že zvládne dojít do školy sama. A opravdu šla. Položil jsem mobil a běžel za ní. Utíkala celou cestu až do školy. Samozřejmě se jí nic nestalo.
Po chvíli přemýšlení jsem si uvědomil, že přesně takhle to funguje v Japonsku. Je pondělí ráno a v bohatší čtvrti na severním pobřeží v Sydney se Fraiserovi připravují na nový den. Jmenuji se Rob Fraiser a je mi 47. Moje rodina má tři členy. Já, Jane a Emily, které je deset let. Dávám ti do batohu jablko, tak ho tam nenechávej celý týden. - Zase za tebe musím zhasínat světlo? - Jo. Tenisová raketa je v autě?
Šla jsi už někdy do školy sama? Ne, zatím ne. Kdybys žila v Japonsku, chodila bys sama do školy už čtyři roky. Co na to říkáš? To je super. Bavil jsem se s ní o tom, co by jí vyhovovalo. Jestli by chtěla sama jezdit autobusem každý den do školy. Byla rozhodně pro.
Jeden z důvodů, proč se těším na střední, je ten, že budu moct chodit do školy sama. Budu mít svůj vlastní klíč a tak vůbec. Dáš mi pusu? Uvidíme se později. Průzkumy ukázaly, že děti chtějí chodit do školy samy. Jsou to rodiče, kdo je proti. Důkazy se nedají popřít. Děti nejsou dost zodpovědné na přecházení ulice, dokud jim není aspoň deset.
Proto se o ně tolik bojíme, když chodí samy. I když jdou celou cestu po chodníku. Přitom by to mělo být bezpečné. Emilyina škola byla první v Austrálii, která zavedla omezení rychlosti pro auta na 40 km/h. Pramení to i z toho, když se kouknete, jací Australané jsou. Spousta lidí myslí jen na jednu věc, a to jsou oni sami. Neberou ohled na nikoho jiného.
Skupinová socializace je v Japonsku důležitá. Kdyby rodiče museli své děti vozit, neprospělo by to Japonsku jako celku. A to je jeden z hlavních důvodů, proč se to neděje. Proto je japonská společnost přizpůsobena, aby děti mohly do školy chodit bezpečně. Kdyby to byla starost rodičů, muselo by Japonsko naprosto změnit způsob, jakým fungují firmy a jejich zaměstnanci. Japonsko má velmi nízkou kriminalitu. Žije tu pětkrát více lidí než v Austrálii, ale zločinů se zde děje čtyřikrát méně.
Setkal jsem se jen s velmi málo případy únosů dětí. A jen s jednou smrtí dítěte za celých dvanáct let, co tu pracuji. Ale bylo by nepřesné říci, že japonské děti můžou chodit samy jen díky nízké kriminalitě. Naše společnost je paranoidní, co se týče nechávání dětí bez dozoru. Možná to zní špatně, ale na druhou stranu je to pochopitelné. S výjimkou aut si nemyslím, že je to více nebezpečné, než to bylo před třiceti lety.
Dnes je veškeré dění na očích veřejnosti a vše je pod společenským nátlakem. Možná kvůli tomu je odloučení a podpora samostatnosti u tak malých dětí pro jejich rodiče nesmírně obtížná. "Kawaii ko" znamená v překladu roztomilé dítě a "tabi wo saseyo" znamená poslat je na cestu. Takže pokud vám záleží na vašich dětech, pošlete je do světa.
Nechte je beze strachu dělat věci, které můžou zvládnout. To je význam toho přísloví. Taky to znamená je od sebe trochu odstrčit. Dnešní děti jsou mnohem více závislé. Tak to je. Vážně jste mi nasadili brouka do hlavy, možná jsem přece jen příliš starostlivý.
Je mi 7 let. Noe je vcelku samostatná. Sama se koupe, čistí si zuby a myje si vlasy. Myslím, že kromě starání o domácnost dovede většinu věcí dělat sama. Školu má dost daleko, takže musí dojíždět vlakem. Jezdí sama. Když dorazím na nádraží, nasednu na linku Jamanote do Šindžuku. V Šindžuku nasednu na linku Čuo a tou jedu až do Kokubundži.
Jednoho dne bude na vlastních nohou, my s ní už nebudeme. Proto se musí naučit, jak se o sebe postarat. Pokud se ztratí nebo nasedne na špatný vlak, musí to zvládnout. A pokud ne, tak se nedostane domů. Rodina jako tahle není ojedinělá. Japonští rodiče vedou své děti k tomu, aby se dopravovaly do školy a zpět samy. A to každý den.
Na rozdíl od naší kultury, Japonsko vede děti k nezávislosti na rodičích a k samostatnosti už od velmi mladého věku. Dokonce jedním z nejoblíbenějších pořadů je televizní show "Můj první úkol". Tak my jdeme. Rodiče pošlou své děti něco vyzvednout, zatímco v okolí jsou skryté kamery. Někdy s nimi pošlou i nejmladšího sourozence. Všichni lidé v Japonsku s tímhle mají zkušenost, proto je ten pořad tak populární.
Rodiče je pověří jednoduchým úkolem a spoléhají na ně. A navíc je to vtipné. - Vedli jste si skvěle! - To je pro tebe. - Co to je? - Devětsil. Jake Adlestein byl prvním Evropanem, který tu získal práci v oblasti kriminality. Díky tomu se mu podařilo nahlédnout do zločinu a práv v Japonsku. Stejně jako většina cizinců si všiml, že je Japonsko něčím odlišné. Cestou na nádraží jsem vídával děti s aktovkami na zádech, jak jdou do školy.
Říkal jsem si: "Kde mají rodiče?" Kdo na ně dává pozor, když přechází přes cestu? A kdo je bezpečně dovede do školy? I má vlastní dcera, když jí bylo čtyři nebo pět let, mi řekla, že zvládne dojít do školy sama. A opravdu šla. Položil jsem mobil a běžel za ní. Utíkala celou cestu až do školy. Samozřejmě se jí nic nestalo.
Po chvíli přemýšlení jsem si uvědomil, že přesně takhle to funguje v Japonsku. Je pondělí ráno a v bohatší čtvrti na severním pobřeží v Sydney se Fraiserovi připravují na nový den. Jmenuji se Rob Fraiser a je mi 47. Moje rodina má tři členy. Já, Jane a Emily, které je deset let. Dávám ti do batohu jablko, tak ho tam nenechávej celý týden. - Zase za tebe musím zhasínat světlo? - Jo. Tenisová raketa je v autě?
Šla jsi už někdy do školy sama? Ne, zatím ne. Kdybys žila v Japonsku, chodila bys sama do školy už čtyři roky. Co na to říkáš? To je super. Bavil jsem se s ní o tom, co by jí vyhovovalo. Jestli by chtěla sama jezdit autobusem každý den do školy. Byla rozhodně pro.
Jeden z důvodů, proč se těším na střední, je ten, že budu moct chodit do školy sama. Budu mít svůj vlastní klíč a tak vůbec. Dáš mi pusu? Uvidíme se později. Průzkumy ukázaly, že děti chtějí chodit do školy samy. Jsou to rodiče, kdo je proti. Důkazy se nedají popřít. Děti nejsou dost zodpovědné na přecházení ulice, dokud jim není aspoň deset.
Proto se o ně tolik bojíme, když chodí samy. I když jdou celou cestu po chodníku. Přitom by to mělo být bezpečné. Emilyina škola byla první v Austrálii, která zavedla omezení rychlosti pro auta na 40 km/h. Pramení to i z toho, když se kouknete, jací Australané jsou. Spousta lidí myslí jen na jednu věc, a to jsou oni sami. Neberou ohled na nikoho jiného.
Skupinová socializace je v Japonsku důležitá. Kdyby rodiče museli své děti vozit, neprospělo by to Japonsku jako celku. A to je jeden z hlavních důvodů, proč se to neděje. Proto je japonská společnost přizpůsobena, aby děti mohly do školy chodit bezpečně. Kdyby to byla starost rodičů, muselo by Japonsko naprosto změnit způsob, jakým fungují firmy a jejich zaměstnanci. Japonsko má velmi nízkou kriminalitu. Žije tu pětkrát více lidí než v Austrálii, ale zločinů se zde děje čtyřikrát méně.
Setkal jsem se jen s velmi málo případy únosů dětí. A jen s jednou smrtí dítěte za celých dvanáct let, co tu pracuji. Ale bylo by nepřesné říci, že japonské děti můžou chodit samy jen díky nízké kriminalitě. Naše společnost je paranoidní, co se týče nechávání dětí bez dozoru. Možná to zní špatně, ale na druhou stranu je to pochopitelné. S výjimkou aut si nemyslím, že je to více nebezpečné, než to bylo před třiceti lety.
Dnes je veškeré dění na očích veřejnosti a vše je pod společenským nátlakem. Možná kvůli tomu je odloučení a podpora samostatnosti u tak malých dětí pro jejich rodiče nesmírně obtížná. "Kawaii ko" znamená v překladu roztomilé dítě a "tabi wo saseyo" znamená poslat je na cestu. Takže pokud vám záleží na vašich dětech, pošlete je do světa.
Nechte je beze strachu dělat věci, které můžou zvládnout. To je význam toho přísloví. Taky to znamená je od sebe trochu odstrčit. Dnešní děti jsou mnohem více závislé. Tak to je. Vážně jste mi nasadili brouka do hlavy, možná jsem přece jen příliš starostlivý.
Komentáře (0)