Proč v Hongkongu probíhají obrovské protestyVox
61
Obyvatelé Hongkongu už několik měsíců protestují proti zákonu o vydávání osob, jedná se o největší protesty, jaké se v Hongkongu udály od předání britské kolonie Číně. V tomto videu Vox vysvětluje, odkud se zákon vzal, proč je pro Hongkonžany tak problematický a také, proč by byl pravděpodobně schválen, pokud by o něm zákonodárný sbor opravdu hlasoval.
Přepis titulků
Není cesty zpět. V minulosti už jsme udělali příliš mnoho kompromisů. Jenom bojujeme za to, v co věříme. Lidé Hongkongu vyšli do ulic. Toto je pro budoucnost Hongkongu historická chvíle. Statisíce lidí demonstrují proti velice nepopulárnímu zákonu. Schválení toho zákona by ovlivnilo všechny Hongkonžany. Chceme, aby byl zrušen, poškozuje Hongkong.
Ale jde o mnohem více než jen o zákon. Jde o status Hongkongu a o moc, kterou nad ním Čína má. Je to boj o zachování svobod, které místní lidé mají, a celé to začalo vraždou. 8. února 2018 odletěl mladý pár, Chan Tong Kai a Poon Hiu-Wing, z domova v Hongkongu na dovolenou na Tchaj-wan. Bydleli v hotelu Purple Garden v Taipei 9 dní, ale 17. února se do Hongkongu vrátil jen jeden z nich.
Tam se Chan o měsíc později přiznal k vraždě své přítelkyně, která byla v té době těhotná. Ale objevil se problém, hongkongské úřady ho nemohly obžalovat z vraždy, protože ji spáchal na Tchaj-wanu. A nemohli ho poslat zpět, aby ho obžalovali tam, protože Hongkong a Tchaj-wan nemají smlouvu o vydávání osob. V roce 2019 tedy hongkongská vláda takovou smlouvu navrhla. Dovolovala by jim převážet podezřelé na Tchaj-wan, kde by mohli být souzeni za své zločiny.
Ale ten samý zákon by dovolil vydávání osob i do pevninské Číny. Tam neexistuje spravedlivý soud, žádné humánní tresty a neexistuje absolutně žádné rozdělení moci. A to vyvolalo tyto protesty. Čína a Hongkong jsou dvě výrazně odlišná místa s velmi složitým politickým vztahem a zákon o vydávání osob by mohl Číně propůjčit větší moc nad Hongkongem.
Hongkong je technicky součást Číny, ale funguje jako semiautonomní oblast. Celé to začalo na konci 19. století, kdy Čína prohrála několik válek s Británií a postoupila jí Hongkong na dobu 99 let. Hongkong byl britskou kolonií až do roku 1997, kdy jej Británie vrátila Číně, a to na základě zvláštní smlouvy. Jmenovala se "jedna země, dva systémy". Hongkong se tak stal součástí Číny, ale také se tam psalo, že Hongkong si zachová vysoký stupeň autonomie a také demokratické svobody jako právo volit, svobodu projevu, svobodu tisku, shromažďování.
A to Hongkong výrazně odlišuje od pevninské Číny, která je autoritářská. Tamní obyvatelé takové svobody nemají, její právní systém je často zneužíván k zatýkání, trestání a umlčování lidí, kteří vystupují proti státu. Ale podle té smlouvy nebude jedna země, dva systémy platit věčně, v roce 2047 by se měl Hongkong úplně začlenit do Číny. Problém je, že Čína nečeká, než ta smlouva vyprší. Za vlády čínského vůdce Si Ťin-pchinga už bylo v Hongkongu zatčeno 9 lídrů zasazující se o demokracii a tajemné únosy knihkupců ohrozily svobodu projevu.
Ale Hongkong se brání. V roce 2003 úspěšně bojovalo půl milionu Hongkonžanů proti zákonu, který by trestal vystupování proti Číně, a v roce 2014 obsadily město na celé týdny desetitisíce protestujících proti čínskému vlivu na volby v Hongkongu. Teď bojují místní proti zákonu o vydávání osob, protože je obecně vnímán jako další čínský zásah do autonomie Hongkongu.
Nedůvěřujeme čínskému právnímu systému. A když se čínské vládě nelíbíte, může použít jakoukoli výmluvu. Schválení toho zákona bude znamenat pád Hongkongu. Samotný rozsah těch protestů ukazuje, kolik lidí je proti tomu zákonu. Ale pokud budou zákonodárci Hongkongu o tom zákonu hlasovat, nejspíš bude schválen, a to kvůli jedinečné povaze demokracie v Hongkongu.
Zaprvé, lidé Hongkongu nevelí svého lídra. Šéfa administrativy volí malá rada a je schvalován Čínou. Ačkoliv je hlavou vlády, nevytváří zákony, to se děje zde. Jako v mnoha demokraciích i v Hongkongu mají zákonodárný sbor s demokraticky volenými představiteli. Jmenuje se legislativní rada neboli LegCo a je v něm 70 křesel. V Hongkongu mají mnoho politických stran, ale ty většinou buď podporují demokracii, nebo podporují Čínu.
Ve všech volbách v Hongkongu vyhrály strany podporující demokracii a bojující proti establishmentu, ale přesto mají méně než polovinu křesel. To je dáno tím, že Hongkonžané volí pouze 40 zástupců z celkových 70. Zbylých 30 volí různá obchodní odvětví. Jedno křeslo třeba volí finanční průmysl, další zase zdravotní průmysl, jedno pojišťovny a tak dále. Mnoho z těch 30 křesel volí korporace, a protože velké firmy mají motivaci přátelit se s Čínou, vládnou těm křeslům strany, které podporují Čínu.
Když byl Hongkong v roce 1997 předán Číně, podepsal s Čínou smlouvu, že časem budou všichni představitelé voleni lidem, ale k tomu nikdy nedošlo. A tak od předání legislatuře vždy dominovaly pročínské strany, ačkoliv nikdy nevyhrály více než 50 % hlasů. Je to strukturované tak, aby mohli zajistit, že výkonná moc to může snadno kontrolovat, což Pekingu skvěle poslouží.
V této jedinečné struktuře způsobil zákon o vydávání osob nové napětí, prohloubil rozhořčení prodemokratických politiků a statisíce lidí kvůli němu vyšly do ulic. Lidé jsou základem demokracie. Všichni přišli protestovat. Jak by to vláda mohla nebrat vážně? Tohle sice není první protest Hongkongu proti vlivu z Číny, ale je největší. A podle mnohých je to tentokrát jiné kvůli účastníkům toho protestu, přidali se odborníci jako právníci a politici.
Náš právní sektor zorganizoval svůj největší protestní pochod. Ale v předních liniích jsou mladí lidé, protože ti toho mohou ztratit nejvíce. Jsou první generací, která se narodila v jedné zemi, dvou systémech, a za 28 let, až ta dohoda skončí, budou tvořit odborné pracovníky Hongkongu. Já už tady nebudu, je to jejich budoucnost, jejich Hongkong, samozřejmě mají právo s tím bojovat. Dělají to pro sebe, ale také pro budoucnost Hongkongu.
Pro mě jako matku je to silné, opravdu silné. Protesty přesvědčily vládu, aby zákon odložila, ale to nestačí. Mnozí chtějí, aby byl úplně zrušen. Naše požadavky se nezměnily. Zákon musí být zrušen, ne odložen. To proto, že ty protesty jsou součástí většího boje, chtějí zásahům Číny bránit teď, ne až když čas vyprší. Nemusíme čekat až do roku 2047.
Jejich pevninská vláda už teď prosazuje svůj program. Bojujeme jen za udržení těch práv, která už máme. Stále se můžeme rozhodnout, že něco změníme. Rok 2047 přichází, ale ještě nepřišel. A zatím mají Hongkonžané stále hlas. Dějiny ukážou, zda uspějeme, ale jestliže selžeme, dějiny ukážou, že jsme bojovali, že jsme nečekali se založenýma rukama. A přesně o to se snažíme.
Překlad: jesterka www.videacesky.cz
Ale jde o mnohem více než jen o zákon. Jde o status Hongkongu a o moc, kterou nad ním Čína má. Je to boj o zachování svobod, které místní lidé mají, a celé to začalo vraždou. 8. února 2018 odletěl mladý pár, Chan Tong Kai a Poon Hiu-Wing, z domova v Hongkongu na dovolenou na Tchaj-wan. Bydleli v hotelu Purple Garden v Taipei 9 dní, ale 17. února se do Hongkongu vrátil jen jeden z nich.
Tam se Chan o měsíc později přiznal k vraždě své přítelkyně, která byla v té době těhotná. Ale objevil se problém, hongkongské úřady ho nemohly obžalovat z vraždy, protože ji spáchal na Tchaj-wanu. A nemohli ho poslat zpět, aby ho obžalovali tam, protože Hongkong a Tchaj-wan nemají smlouvu o vydávání osob. V roce 2019 tedy hongkongská vláda takovou smlouvu navrhla. Dovolovala by jim převážet podezřelé na Tchaj-wan, kde by mohli být souzeni za své zločiny.
Ale ten samý zákon by dovolil vydávání osob i do pevninské Číny. Tam neexistuje spravedlivý soud, žádné humánní tresty a neexistuje absolutně žádné rozdělení moci. A to vyvolalo tyto protesty. Čína a Hongkong jsou dvě výrazně odlišná místa s velmi složitým politickým vztahem a zákon o vydávání osob by mohl Číně propůjčit větší moc nad Hongkongem.
Hongkong je technicky součást Číny, ale funguje jako semiautonomní oblast. Celé to začalo na konci 19. století, kdy Čína prohrála několik válek s Británií a postoupila jí Hongkong na dobu 99 let. Hongkong byl britskou kolonií až do roku 1997, kdy jej Británie vrátila Číně, a to na základě zvláštní smlouvy. Jmenovala se "jedna země, dva systémy". Hongkong se tak stal součástí Číny, ale také se tam psalo, že Hongkong si zachová vysoký stupeň autonomie a také demokratické svobody jako právo volit, svobodu projevu, svobodu tisku, shromažďování.
A to Hongkong výrazně odlišuje od pevninské Číny, která je autoritářská. Tamní obyvatelé takové svobody nemají, její právní systém je často zneužíván k zatýkání, trestání a umlčování lidí, kteří vystupují proti státu. Ale podle té smlouvy nebude jedna země, dva systémy platit věčně, v roce 2047 by se měl Hongkong úplně začlenit do Číny. Problém je, že Čína nečeká, než ta smlouva vyprší. Za vlády čínského vůdce Si Ťin-pchinga už bylo v Hongkongu zatčeno 9 lídrů zasazující se o demokracii a tajemné únosy knihkupců ohrozily svobodu projevu.
Ale Hongkong se brání. V roce 2003 úspěšně bojovalo půl milionu Hongkonžanů proti zákonu, který by trestal vystupování proti Číně, a v roce 2014 obsadily město na celé týdny desetitisíce protestujících proti čínskému vlivu na volby v Hongkongu. Teď bojují místní proti zákonu o vydávání osob, protože je obecně vnímán jako další čínský zásah do autonomie Hongkongu.
Nedůvěřujeme čínskému právnímu systému. A když se čínské vládě nelíbíte, může použít jakoukoli výmluvu. Schválení toho zákona bude znamenat pád Hongkongu. Samotný rozsah těch protestů ukazuje, kolik lidí je proti tomu zákonu. Ale pokud budou zákonodárci Hongkongu o tom zákonu hlasovat, nejspíš bude schválen, a to kvůli jedinečné povaze demokracie v Hongkongu.
Zaprvé, lidé Hongkongu nevelí svého lídra. Šéfa administrativy volí malá rada a je schvalován Čínou. Ačkoliv je hlavou vlády, nevytváří zákony, to se děje zde. Jako v mnoha demokraciích i v Hongkongu mají zákonodárný sbor s demokraticky volenými představiteli. Jmenuje se legislativní rada neboli LegCo a je v něm 70 křesel. V Hongkongu mají mnoho politických stran, ale ty většinou buď podporují demokracii, nebo podporují Čínu.
Ve všech volbách v Hongkongu vyhrály strany podporující demokracii a bojující proti establishmentu, ale přesto mají méně než polovinu křesel. To je dáno tím, že Hongkonžané volí pouze 40 zástupců z celkových 70. Zbylých 30 volí různá obchodní odvětví. Jedno křeslo třeba volí finanční průmysl, další zase zdravotní průmysl, jedno pojišťovny a tak dále. Mnoho z těch 30 křesel volí korporace, a protože velké firmy mají motivaci přátelit se s Čínou, vládnou těm křeslům strany, které podporují Čínu.
Když byl Hongkong v roce 1997 předán Číně, podepsal s Čínou smlouvu, že časem budou všichni představitelé voleni lidem, ale k tomu nikdy nedošlo. A tak od předání legislatuře vždy dominovaly pročínské strany, ačkoliv nikdy nevyhrály více než 50 % hlasů. Je to strukturované tak, aby mohli zajistit, že výkonná moc to může snadno kontrolovat, což Pekingu skvěle poslouží.
V této jedinečné struktuře způsobil zákon o vydávání osob nové napětí, prohloubil rozhořčení prodemokratických politiků a statisíce lidí kvůli němu vyšly do ulic. Lidé jsou základem demokracie. Všichni přišli protestovat. Jak by to vláda mohla nebrat vážně? Tohle sice není první protest Hongkongu proti vlivu z Číny, ale je největší. A podle mnohých je to tentokrát jiné kvůli účastníkům toho protestu, přidali se odborníci jako právníci a politici.
Náš právní sektor zorganizoval svůj největší protestní pochod. Ale v předních liniích jsou mladí lidé, protože ti toho mohou ztratit nejvíce. Jsou první generací, která se narodila v jedné zemi, dvou systémech, a za 28 let, až ta dohoda skončí, budou tvořit odborné pracovníky Hongkongu. Já už tady nebudu, je to jejich budoucnost, jejich Hongkong, samozřejmě mají právo s tím bojovat. Dělají to pro sebe, ale také pro budoucnost Hongkongu.
Pro mě jako matku je to silné, opravdu silné. Protesty přesvědčily vládu, aby zákon odložila, ale to nestačí. Mnozí chtějí, aby byl úplně zrušen. Naše požadavky se nezměnily. Zákon musí být zrušen, ne odložen. To proto, že ty protesty jsou součástí většího boje, chtějí zásahům Číny bránit teď, ne až když čas vyprší. Nemusíme čekat až do roku 2047.
Jejich pevninská vláda už teď prosazuje svůj program. Bojujeme jen za udržení těch práv, která už máme. Stále se můžeme rozhodnout, že něco změníme. Rok 2047 přichází, ale ještě nepřišel. A zatím mají Hongkonžané stále hlas. Dějiny ukážou, zda uspějeme, ale jestliže selžeme, dějiny ukážou, že jsme bojovali, že jsme nečekali se založenýma rukama. A přesně o to se snažíme.
Překlad: jesterka www.videacesky.cz
Komentáře (0)