Proč nejsou bezpečná dětská hřiště dobrá pro děti?Vox
61
Standardizovaná dětská hřiště plná výrazných barev a zcela prostá jakéhokoliv nebezpečí. Na některých místech norma. Ale co když existuje lepší, levnější a bezpečnější alternativa než zcela naprosto kontrolované hřiště, kde se vám "nemůže nic stát"?
Přepis titulků
Když si představíte hřiště,
je pravděpodobné, že bude vypadat takto. Většinou je tam skluzavka,
most a nějaký vrchol se střechou. Proto je tohle hřiště.
A tohle. A tohle. Ale co tohle? Tohle není skládka,
ale tzv. dobrodružné hřiště. Nejsou tu plastové konstrukce, jen věci jako staré pneumatiky,
dřevěné desky, hřebíky a kladiva. Tato místa představují nejdiskutovanější
myšlenku architektury hřišť. Že by hřiště měla umožňovat
dětem více riskovat.
Tato noční můra přehnaně starostlivých rodičů je novinkou amerických hřišť. Přibývá totiž důkazů, že takovéto hraní je pro děti mnohem zdravější a bezpečnější. Překlad: Xardass www.videacesky.cz Mohou si hrát s nebezpečnými nástroji. Mohou velmi riskovat a překonávat překážky. A díky tomu v sobě budují neuvěřitelnou sebedůvěru. A sledovat něco takového je fascinující.
To je Marjory Allen, britská zahradní architektka a bojovnice za práva dětí z poloviny století. V roce 1945 navštívila Kodaň, kde se setkala s architektem Carlem Theodorem Sorensenem. O dva roky dříve, během německé okupace Dánska, si Sorensen všiml problému. Děti v jeho čtvrti si nehrály na hřištích. Vlastně si hrály kdekoliv jinde. I na staveništích a vybombardovaných budovách.
Na sídlišti na předměstí Kodaně uzavřel Sorensen prázdný pozemek a naplnil ho stavebními materiály, vyhozenými předměty a nástroji. Tady mohly děti hrabat, stavět si a vynalézat, a to úplně samy. Konstrukce na hraní nakonec vymyslely samotné děti. Sorensen tomu říkal skládková hřiště a děti i rodiče si je zamilovali. Po návratu do Británie začala Marjory Allen v Londýně otevírat podobná hřiště. A přejmenovala je. Ze skládkových na dobrodružná. Brzy nato se stala celosvětovým fenoménem.
Rozšířila se do Minneapolis, Bostonu, Toronta, Tokia, Houstonu, Berkeley, Berlína. K vytvoření těchto hřišť museli návrháři představit důležitý prvek. Kontrolované riziko. V tomto kontextu není riziko totéž co nebezpečí. Když lezete na vysoký strom, shnilá větev je nebezpečí, neočekávaná hrozba. Ale to, jak vysoko vylezete, je riziko.
Jde zvládnout a vyžaduje vaše rozhodnutí. Části kontrolovaných rizik se dají rozložit do šesti kategorií. Výška, rychlost, nástroje, nebezpečné prvky, divoké hry a schopnost zmizet nebo se ztratit. A dobré dobrodružné hřiště obsahuje jejich mix. Návrháři se také soustředí na oddělení prostoru. Aby měly děti pocit, že věci objevují samy, musí rodiče zůstat stranou.
Například pomocí fyzické bariéry, případně toalet, kaváren a míst na sezení, aby zkušenost rodičů nebyla druhořadá. Nakonec ho návrháři naplní volnými částmi, předměty, se kterými lze manipulovat, prkny, sudy, cihlami a nástroji, které živí riskantní hraní. Celé je to postavené na tom, že děti dobře reagují na to, když je berete vážně.
Když jim dáte nebezpečný předmět s důležitou funkcí, budou se chovat opatrně a budou více experimentovat. Ale když jim dáte bezpečné, statické prostředí, často budou hledat nebezpečné zážitky, které toto prostředí nedodává. To může mít za následek vyšší úrazovost než hraní na dobrodružných hřištích. V USA se autoři hřišť chrání před žalobami, takže extrémně bezpečná hřiště jsou normou. A filozofie návrhů se soustředí na snížení výšek, pohybu a tvrdých materiálů.
A díky tomu nejsou hřiště lepší. Když M. Allen navštívila v roce 1965 americká hřiště, řekla o nich, že je to "úředníkův sen, ale noční můra dítěte". Dobrodružná hřiště se ale v USA začínají šířit. Možná díky snaze představit více spontánního hraní. A jejich stavba s sebou nese spoustu kritiky. Nutí děti hrát si s kladivy a hřebíky. To není dobrodružství, ale práce.
Lstí nutí děti postavit si vlastní hřiště. Dobrodružná hřiště mají nevýhody. Jsou škaredá, vyžadují mnoho prostoru a jsou nákladná kvůli personálu a údržbě. A jako na každém hřišti se tu děti mohou zranit. Ale filozofie riskantního hraní může dětem pomoci žít lepší životy. Riskantnější hřiště motivují k aktivitě. Studie porovnávající hřiště v Londýně, kde jsou riskantní hřiště populární, s těmi v San Franciscu, Los Angeles a New Yorku zjistila, že děti z londýnských hřišť jsou až o 18 % fyzicky aktivnější.
Londýnská hřiště byla levnější a odehrálo se na nich méně zranění. A podle několika studií děti, které si hrají riskantně, umí lépe detekovat nebezpečí, jsou kreativnější a sebevědomější. Hřiště je jedním z mála prvků architektury navrženým speciálně pro děti. A pokud tyto námi vybrané modely své uživatele nudí, je to problém.
To může lepší design napravit. I když je to riskantní. Kvůli této reportáži jsem koukal na tolik hřišť, že jsem se rozhodl použít Wix, pomocí kterého jsem vytvořil stránku s nejošklivějšími a nejsmutnějšími hřišti. A teď mám perfektně uspořádané obrázky hřišť vedle hřbitovů, skluzavek končících v popelnicích a těchto soch pro děti, ať už představují cokoliv. Pokud chcete sdílet svou vášeň ke zničené infrastruktuře, nebo co vás zrovna baví, vyzkoušejte Wix.
Pomocí odkazu v popisku vytvoříte podobnou stránku. Wix nemá přímý vliv na naši redakci, ale díky jeho podpoře jsou videa jako toto možná. Tak to zkuste.
Tato noční můra přehnaně starostlivých rodičů je novinkou amerických hřišť. Přibývá totiž důkazů, že takovéto hraní je pro děti mnohem zdravější a bezpečnější. Překlad: Xardass www.videacesky.cz Mohou si hrát s nebezpečnými nástroji. Mohou velmi riskovat a překonávat překážky. A díky tomu v sobě budují neuvěřitelnou sebedůvěru. A sledovat něco takového je fascinující.
To je Marjory Allen, britská zahradní architektka a bojovnice za práva dětí z poloviny století. V roce 1945 navštívila Kodaň, kde se setkala s architektem Carlem Theodorem Sorensenem. O dva roky dříve, během německé okupace Dánska, si Sorensen všiml problému. Děti v jeho čtvrti si nehrály na hřištích. Vlastně si hrály kdekoliv jinde. I na staveništích a vybombardovaných budovách.
Na sídlišti na předměstí Kodaně uzavřel Sorensen prázdný pozemek a naplnil ho stavebními materiály, vyhozenými předměty a nástroji. Tady mohly děti hrabat, stavět si a vynalézat, a to úplně samy. Konstrukce na hraní nakonec vymyslely samotné děti. Sorensen tomu říkal skládková hřiště a děti i rodiče si je zamilovali. Po návratu do Británie začala Marjory Allen v Londýně otevírat podobná hřiště. A přejmenovala je. Ze skládkových na dobrodružná. Brzy nato se stala celosvětovým fenoménem.
Rozšířila se do Minneapolis, Bostonu, Toronta, Tokia, Houstonu, Berkeley, Berlína. K vytvoření těchto hřišť museli návrháři představit důležitý prvek. Kontrolované riziko. V tomto kontextu není riziko totéž co nebezpečí. Když lezete na vysoký strom, shnilá větev je nebezpečí, neočekávaná hrozba. Ale to, jak vysoko vylezete, je riziko.
Jde zvládnout a vyžaduje vaše rozhodnutí. Části kontrolovaných rizik se dají rozložit do šesti kategorií. Výška, rychlost, nástroje, nebezpečné prvky, divoké hry a schopnost zmizet nebo se ztratit. A dobré dobrodružné hřiště obsahuje jejich mix. Návrháři se také soustředí na oddělení prostoru. Aby měly děti pocit, že věci objevují samy, musí rodiče zůstat stranou.
Například pomocí fyzické bariéry, případně toalet, kaváren a míst na sezení, aby zkušenost rodičů nebyla druhořadá. Nakonec ho návrháři naplní volnými částmi, předměty, se kterými lze manipulovat, prkny, sudy, cihlami a nástroji, které živí riskantní hraní. Celé je to postavené na tom, že děti dobře reagují na to, když je berete vážně.
Když jim dáte nebezpečný předmět s důležitou funkcí, budou se chovat opatrně a budou více experimentovat. Ale když jim dáte bezpečné, statické prostředí, často budou hledat nebezpečné zážitky, které toto prostředí nedodává. To může mít za následek vyšší úrazovost než hraní na dobrodružných hřištích. V USA se autoři hřišť chrání před žalobami, takže extrémně bezpečná hřiště jsou normou. A filozofie návrhů se soustředí na snížení výšek, pohybu a tvrdých materiálů.
A díky tomu nejsou hřiště lepší. Když M. Allen navštívila v roce 1965 americká hřiště, řekla o nich, že je to "úředníkův sen, ale noční můra dítěte". Dobrodružná hřiště se ale v USA začínají šířit. Možná díky snaze představit více spontánního hraní. A jejich stavba s sebou nese spoustu kritiky. Nutí děti hrát si s kladivy a hřebíky. To není dobrodružství, ale práce.
Lstí nutí děti postavit si vlastní hřiště. Dobrodružná hřiště mají nevýhody. Jsou škaredá, vyžadují mnoho prostoru a jsou nákladná kvůli personálu a údržbě. A jako na každém hřišti se tu děti mohou zranit. Ale filozofie riskantního hraní může dětem pomoci žít lepší životy. Riskantnější hřiště motivují k aktivitě. Studie porovnávající hřiště v Londýně, kde jsou riskantní hřiště populární, s těmi v San Franciscu, Los Angeles a New Yorku zjistila, že děti z londýnských hřišť jsou až o 18 % fyzicky aktivnější.
Londýnská hřiště byla levnější a odehrálo se na nich méně zranění. A podle několika studií děti, které si hrají riskantně, umí lépe detekovat nebezpečí, jsou kreativnější a sebevědomější. Hřiště je jedním z mála prvků architektury navrženým speciálně pro děti. A pokud tyto námi vybrané modely své uživatele nudí, je to problém.
To může lepší design napravit. I když je to riskantní. Kvůli této reportáži jsem koukal na tolik hřišť, že jsem se rozhodl použít Wix, pomocí kterého jsem vytvořil stránku s nejošklivějšími a nejsmutnějšími hřišti. A teď mám perfektně uspořádané obrázky hřišť vedle hřbitovů, skluzavek končících v popelnicích a těchto soch pro děti, ať už představují cokoliv. Pokud chcete sdílet svou vášeň ke zničené infrastruktuře, nebo co vás zrovna baví, vyzkoušejte Wix.
Pomocí odkazu v popisku vytvoříte podobnou stránku. Wix nemá přímý vliv na naši redakci, ale díky jeho podpoře jsou videa jako toto možná. Tak to zkuste.
Komentáře (0)