VzpouraVelká válka

Solidarita. To je to slovo, že? To přeci všichni z první světové války známe. V každé bojující zemi. Britové zcela jednotní proti Němcům, Srbové jako jeden proti Rakousku-Uhersku, Němci semknuti proti Francouzům. Ale skutečně to tak bylo? Možná na začátku, ale po šesti měsících smrti a zkázy začala tato jednota povolovat a tento týden uvidíme výsledky.

Tento týden uvidíme první velkou vzpouru. Jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden bojovalo Rakousko-Uhersko proti Rusku v zasněžených Karpatech, zatímco na severu byli Rusové vytlačeni z východního Pruska. Na blízkém východě se osmanská armáda stahovala od Suezského průplavu a na západě se válčilo v Argonne. Na západní frontě je to jako obvykle, boje v zákopech pokračují a fronta se posouvá tam a zpět.

Němci obsadili 13. února vesnici Norroy a zaútočili na údolí u města La Lauch, kde následující den dobyli Sengern a Remsbach. Francouzský protiútok na Norroy 16. února byl odražen, ale už 18. února uspěl a vesnice byla dobyta. K tvrdým bojům dochází také ve Vogézách a severozápadně od Verdunu. Tohle může vypadat v porovnání s jinými věcmi jako skutečné maličkosti, ale musíte si uvědomit, že to byla neustávající francouzská ofenzíva a v únoru ztratili 100 000 mužů, alespoň podle knihy German Army on the Western Front, 1915 od Jacka Sheldona, přičemž R.

T. Foley, který psal o opotřebovávací válce, uvádí 250 000 mrtvých a zraněných a každá jedna bitva o zákop, pozorovatelnu, nebo vesnici počet obětí rychle zvedala. Ale významné vojenské zprávy nepřišly tento týden ze západu, ale z severu východního Pruska, kde probíhala od 7. února německá ofenzíva generála von Hindenburga a Rusové byli v nehezkých potížích. Nejprve bylo ruské jižní křídlo zatlačeno zpět o 100 km a následný útok na pravé křídlo hrozil Rusům obklíčením a zopakováním katastrofy podobné bitvě u Tannenbergu ze srpna 1914, kde Rusové ztratili skoro celou armádu.

Do Valentýna byli Rusové na ústupu, Němci dobyli Ełk a celé východní Prusko bylo osvobozeno od ruských jednotek. Za jeden den vzali Němci do zajetí 5 000 Rusů jako bonus k 10 000 z minulého týdne. Do 16. to skutečně vypadalo jako další Tannenberg, ale nikdo nepočítal s 20.

ruským armádním sborem. I když byl zbytek ruské armády vytlačen z oblasti, 20. sbor byl pod velením generála Bulgakova zakopaný v Augustowě lese a následně obklíčený Němci. Vytrval po dva týdny. Byla to jedna z nejhrdinštějších událostí celé války, ale nakonec 21. února kapituloval. Byla zaplacena vysoká cena: 70 000 mužů bylo zajato, ale tento boj dal Rusům šanci uniknout a přeskupit se. O den později přešli Rusové do protiútoku a zastavili německý postup, čímž zmařili Hindenburgův plán na vyřazení Ruska z války.

Co by se asi stalo, nebýt hrdinů z 20. armádního sboru? Už tak ztratili Rusové ve druhé bitvě o Mazurská jezera přes 150 000 mužů, možná i 200 000. zatímco Němci jen zlomek těchto čísel. Jak daleko mohli postoupit nebýt 20. armádního sboru? Neměl je kdo zastavit. Skutečně na zamyšlení. Rakousko-Uhersko také vedlo ofenzívu proti Rusku, i když nebyla tak úspěšná, jako ta Německá a přinesla Rakousku ztrátu 100 000 mužů a většina jich ani nezemřela v bitvě, ale umrzla v Karpatech.

Věci vypadaly pro Rakousko bledě a tady je skutečný novinový článek z deníku Northern Advocate z 16. února 1915. "Boje v Bukovině pokračují. Rusové přivezli posily a odrazili několik útoků. Tři ruské protiútoky roztříštily rakousko-německou frontu na třech místech a pojistili si tak vítězství. Teploty se pohybují kolem -20 °C a kvůli prudkému mrazivému větru je těžké na více než 90 metrů rozlišit nepřítele od přítele.

Rakušané a Němci podléhají zimě dříve než Sibiřané. Zima způsobuje zraněným nevýslovné utrpení. Tisíce jich jsou pohřbeny sněhovými závěji. Rusové se opevňují v Černovicích. A přesto, snad zázrakem, zvládli Němci a Rakušané v ofenzívě pokračovat a tento týden si připsali další úspěchy. 12. února prošli Jablonickým průsmykem do východní Haliče a 17. dobyli Černovice i navzdory skutečnosti, že tam Rusové byli opevněni a nečekaně tak vyhnali Rusy z východního úpatí Karpat.

Ale to byl jen chvilkový úspěch, který dlouho nevydrží – jednoduše nemohli v ofenzívě pokračovat, nehledě na svoje odhodlání. Zimní ofenzíva se chýlila ke konci a Rakušané začali ofenzívu vyhodnocovat. Navzdory některým vítězstvím se jim nepodařilo osvobodit rakouskou armádu o síle 100 000 mužů uvězněnou v Přemyšli. nepodařilo se přesvědčivě porazit Rusy a odradit Rumunsko s Itálií od vstupu do války na straně nepřátel, a přišli o více než 75 % mužů a to většinou ne v bitvách, ale jako výsledek nemocí a omrzlin.

Minulý týden jsem zmínil zoufalství některých mužů v Karpatech, a že kvůli tom spáchali sebevraždu, ale zoufalství má mnoho podob a jednou z nich může být vzpoura. Tento týden došlo k první velké vzpouře války, když se vzbouřili indičtí vojáci v kasárna v Singapuru. Vzpoura měla být součástí velkého sikhského povstání proti britské nadvládě nad Indií.

To bylo povzbuzeno Němci, kteří doufali, že je Indie na revoluci připravena. Stejně tak doufali v povstání v Egyptě při bojích o Suezský průplav před dvěma týdny, ale opět to nevyjde. Britové vůdce povstání v Singapuru popravili, 37 jich zastřelili. V Indii, kde mělo proběhnout povstání mnohem větších rozměrů, byl celý plán zmařen policejním špehem dřív, než mohlo povstání vypuknout; byli shromážděni jeho vůdci a 18 jich bylo oběšeno.

Tím operace Britů v zámoří neskončily, protože na Sinaji Britové a Egypťané ochránili Tor před tureckými útoky i vlivem. Tor je malé přístavní město na pobřeží Rudého moře poblíž Suezského průplavu, který Osmané nezvládli před dvěma týdny dobýt, a proto se Tor stal jejich dalším cílem, protože z toho malého přístavu mohli do Rudého moře vypouštět miny a potápět lodě vyplouvající z průplavu. Tento týden začala 18. února německá ponorková blokáda. A takto končí další týden.

Rusové vyhnáni z východního Pruska a z úpatí Karpat, ale Němci ani Rakušané nebyli schopni postoupit a využít svá vítězství, zatímco na západě Francouzi pokračují v neustávajících útocích proti malým strategickým cílům a počet mrtvých stoupá a stoupá. A samozřejmě vzpoura, první velká vzpoura války. Daleko od Evropy a dokonce i daleko od Indie, na samém okraji britského impéria. Mohli byste si říct, že se takové věci daly čekat a skutečně jich bude přibývat.

Uvidíme vzpouru ve francouzské armádě, v Austrálii, u německého námořnictva, ale v menším měřítku najdete vzpouru kdekoliv. Protože organizovaná vzpoura je jen skupinové "končím" a to bylo vidět každý den války, v každé armádě, kdy vojáci dezertovali, schovali se a přečkali bitvu, vystavili se nepřátelské palbě nebo se prostě zastřelili. Říkali: "Končím.

Jsem v malé ocelové kostře pod mořem a vyplavu jen abych potopil loď plnou námořníků ze země, se kterou ani nejsem ve válce. Končím. Jsem z jižní Indie a teď bojuji ve sněhu, který jsem nikdy před ani neviděl. Dívají se na mě skrz prsty, mí spolubojovníci říkají, že jsem podřadný a očekávají, že za ně položím život, jako to udělali mí kamarádi minulý týden." Deset milionů příběhů zoufalství. To byla moderní válka. Před několika týdny se na Vánoce vojáci z obou stran zákopů rozhodli skončit alespoň na jeden den.

Britové a Němci si dali dárky a na jeden den zavládl mír. Pro epizodu o vánočním příměří klikněte sem. Co si myslíte o těch vojácích, kteří se rozhodli, že už to nezvládnou? Dejte vědět v komentářích. Jestli se vám pořad líbí, začněte kanál odebírat. Uvidíme se za týden.