Osmanská říše vstupuje na scénuVelká válka

Tři měsíce války zdevastovaly Evropu a s rozšířením konfliktu do kolonií Afriky a Dálného východu se byla nyní větší než kdykoliv předtím. Tento týden se však válka ještě více rozšířila a dala vzniknout novým bojištím, protože se do války zapojila Osmanská říše. Jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden jsme viděli Belgičany zaplavovat pole severního Vlámska, aby tak zastavili Němce.

Na jihu se začátkem nové německé ofenzívy zuřila bitva o Yperský výběžek, zatímco Francouzi pochodovali pomoci Britům. Na východě Rusové porazili Němce na severu a Rakušany na jihu, zatímco jejich přístavy byly bombardovány – zdánlivě Osmanskou říší. 1. listopadu vyhlásilo Rusko válku Osmanské říši. Turecko bylo Evropany, kteří našli zalíbení pro ropu Středního východu, viděno jako zaostalé a nepředstavující hrozbu.

To byla chyba. Enver Paša, turecký ministr války, nyní uplatňoval nový model nacionalismu po vzoru francouzské revoluce: nový jazyk, novou interpretaci historie a budoucnost spojenou jen s tureckým národem. Byl ochotný učinit velké oběti a k dosažení svých cílů použít jakýchkoliv prostředků. Paša ve skutečnosti připravil lest, aby svou vládu zatáhl do války. Minulý týden byly v tureckých vodách dvě německé válečné lodě a Paša donutil jejich posádky nosit fezy; předstírat, že jsou Turky a zaútočit na ruské přístavy v Černém moři s nadějí, že Rusové vyhlásí Turecku válku.

Jeho plán fungoval a proti Rusku teď stály tři říše, ale pokud se podíváte na Německou říši, Rakousko-Uherskou říši a Osmanskou říši a jejich válečné štváče – Helmutha von Moltkeho, Conrada von Hötzendorfa a Pašu, nic nefungovalo způsobem, v jaký doufali, a miliony jejich lidí zemřely v přímém důsledku jejich činů. První akce proti Turkům byla podniknuta okamžitě.

Rusové vyslali vojáky do východního Turecka v operaci, která se stane známá jako Bergmannova ofenzíva a 3. listopadu Francouzi a Britové bombardovali Dardanely, i když Británie i Francie vyhlásí válku Turecku až za několik dní. Jedním z historicích rivalů Osmanské říše bylo Srbsko, nezávislé teprve od roku 1878 a to vyhlásilo Turecku válku 2. listopadu. Srbsko bylo středem všeho dění, ale přesto jsme o něm moc neslyšeli od chvíle, co v září úspěšně vyhnalo rakouskou armádu ze svého území, ale Rakousko-Uhersko tento týden zaútočilo znovu.

Generál Oskar Potiorek začal 6. listopadu na třech frontách novou ofenzivu proti Srbsku, které mělo k dispozici jen čtvrt milionu mužů. Potiorek na začátku války ohromně selhal, především kvůli svému egu a neschopnosti a sebevědomí jeho jednotek bylo navzdory početní převaze nízké, avšak vyrazily do boje. Není překvapením, že rakouská armáda byla demoralizovaná, když se podíváte na dění na ruské frontě.

Po průlomu z pevnosti Přemyšl zahájili Rakušané proti Rusku velkou ofenzivu, jen aby byli s obrovskými ztrátami zahnáni zpět. Na počátku listopadu se znovu stahovali od řeky San do pevnosti, zatímco Rusové pomalu utahovali smyčku. Říkám pomalu, ale to není tak úplně pravda. Rakušané i Němci byli ohromeni tím, jak dobře a jak rychle se Rusové přeskupili na Visle před několika týdny v bitvách o Varšavu a Ivangorod.

Ruský plán byl poměrně přímočarý: pokračovat s posilami ze Sibiře a dálného východu v tažení na Berlín a na jihu mezi Krakovem a Přemyšlí útočit na Rakušany. Problém pro tento plán představovaly železnice. Rusové skvěle využívali železnice ve středním a jižním Polsku během října, ale v západním Polsku byla jejich síť příliš řídká. To byl úmyslný obranný manévr, ale Němci při ústupu i těch málo železnic zničili.

Důvodem, proč Rusové postupovali pomalu, byla ale spíše nepřipravenost zadního voje, a ve výsledku tak Němci zvládli uniknout zničení a 8. listopadu byli Rusové nuceni postup zastavit, protože vzdálenost mezi zadním vojem a frontovou linií byla 150 km, což narušilo zásobování jídlem i municí. Na západní frontě nebyla 150kilometrová vzdálenost mezi ničím, ve skutečnosti od sebe nepřátelé často nebyli ani 150 metrů. Boje byly tvrdé a pokračovaly celý týden.

Náčelník německé armády Falkenhayn započal podél celé linie ve Vlámsku novou ofenzivu. Jedním z jeho cílů byl Gheluvelt, ze kterého byli 31. října Britové nuceni ustoupit, a vznikla tak vážná hrozba, že Němci budou schopni prorazit, ale britské posily zvládly do odpoledne obrátit průběh bitvy, znovu obsadit město a zabezpečit cestu do Meninu. Večer bylo jasné, že německý postup byl zastaven. Britové strávili noc budováním zákopů a odrážením protiútoků a dalšího dne bylo britské pravé křídlo posíleno francouzskými vojáky.

Do večera 3. listopadu opustily většinu německého velení naděje na průlom poté, co za tři dny ztratili 17 500 mužů. Hodně německých důstojníků na západní frontě si myslelo, že je čas ustoupit od Schlieffenova plánu a namísto něj se soustředit na východní frontu, kde je stále možné vybojovat přesvědčivé vítězství, ale císař a Falkenhayn stále věřili ve vítězství na západě a 6. listopadu přicestoval do oblasti sám císař, aby své vojáky podpořil. Během jeho pobytu se však dopustil chyby, která zanechala v jeho mužích špatný dojem, když na válečné zajatce přívětivě v angličtině pokřikoval.

Přestože budou boje o Yperský výběžek pokračovat až do poloviny listopadu, několik bitev závodu k moři tento týden skončí. Utichaly boje o La Bassee, Messines, a Armentieres. Ale tyto bitvy, které si vyžádaly stovky tisíc mrtvých, byly koncem něčeho většího – značily konec pohybu na západní frontě do začátku roku 1918.

Jedním místem, kde se však bude situace neustále měnit, bylo moře. Tento týden přinesl s bitvou o Coronely válku ke břehům Chile. Na počátku války opustila německá východoasijská flotila pod velením Maximiliana von Speea svoji základnu v Čching-taou poté, co se Japonci přidali na stranu Britů. Speeova flotila zamířila na východ s cílem narušit obchodní trasy. 15. listopadu na ni zaútočili Britové a to navzdory skutečnosti, že se Speeovi nemohli rovnat v lodích, posádce, palebné síle ani výcviku.

Spee potopil lodě Good Hope a Monmouth, přičemž utonulo 1 500 britských námořníků, zatímco Spee přišel o pouhé tři muže. Spotřeboval však polovinu munice a ta byla nenahraditelná, takže i přes vybojované vítězství na tom Spee nebyl nejlépe. Nejlépe na tom nebylo ani Čching-tao. To bylo Japonci a Brity obléháno skoro dva měsíce a na konci října začali Japonci město odstřelovat.

Odstřelování trvalo týden, než byli Japonci schopni Němce porazit. Mám tu skvělou poznámku: Gunther Pluschow, jedna z nejzajímavějších postav války, byl německý pilot jediného letadla v Čching-taou, a údajně sestřelil japonské letadlo svojí pistolí. Šlo o první vzdušné vítězství v letecké historii. Pluschow odletěl 6.

listopadu s dokumenty a depešemi, ale havaroval v Číně. Z Číny utekl na západ, ale v Gibraltaru byl zatčen a poslán do zajateckého tábora v Británii. Stal se jediným mužem v obou světových válkách, který z Británie uprchl a vrátil se zpět do Německa. Pravdivý příběh. V Africe tento týden došlo k bitvám o Tango a Kilimandžáro, které byly součástí společné ofenzivy Britů a Indů s cílem dobýt německou východní Afriku.

Obě bitvy dopadly katastrofálně. Zvláště ta o město Tanga, kde Němci byli přečísleni 1:8, avšak vyhráli a to hlavně kvůli britské neschopnosti, nedostatku výcviku, ale také genialitě německého generála Lettow-Worbecka, který povede německé jednotky ve východní Africe až do konce války. Nepohraje jedinou bitvu navzdory tomu, že bude vždy čelit přesile. Lettow-Worbeck byl mistrem partyzánského boje a po většinu války vedl útoky, které zaměstnávaly desítky tisíc britských a indických vojáků a znemožňovaly jim zapojit se do bojů v Evropě.

Na konci týdne se na západě zastavil německý postup a na východě ruský postup. Rakušané utíkají před Rusy, ale postupují proti Srbům a se vstupem Osmanské říše do války a bitvami v Africe a na dálném východě se konflikt stává ještě větším. Enver Paša dosáhl svých cílů. Osmané jsou nyní ve válce. Jeho cíl byl jasný: Z utrpení se zrodí nový turecký národ, který bude spojený utrpením.

Národ, který nebude pro rady vzhlížet k arabskému světu, ale k sobě samému. A i když svého cíle v podstatě dosáhl, Turecko ztratilo ve válce čtvrtinu své populace. Zemřely miliony mužů, žen a dětí, z nichž mnoho umrzlo nebo umřelo hlady a Enver Paša nikdy nebude mužem, který povede ty, kteří přežili. Pat na západní frontě platil skoro dva měsíce, ale před tím byla situace jiná.

Válka se začala v zákopovou měnit na řece Aisne. Jestli vám epizoda unikla, máme ji zde přeloženou pod názvem Vítejte v blátě.