Střih Satošiho KonaEvery Frame a Painting

Ahoj, jmenuju se Tony a tohle je Every Frame a Painting. Dnes budu mluvit o jednom z velikánů posledních dvaceti let. O japonském filmaři Satošim Konovi. I kdybyste jeho dílo neznali, jeho obrazy jste už určitě viděli. Jeho vliv uznávají Darren Aronofsky i Christopher Nolan. Mezi jeho fanoušky patří v podstatě všichni milovníci animace. Během 10 let natočil čtyři celovečerní filmy a jeden seriál. U všech dokázal zachovat kvalitu.

Vyprávěly o tom, jak se lidé v moderní době vypořádávají s několika životy. Na veřejnosti a v soukromí. V záběru a mimo něj. Vzhůru a ve snech. Jestli jste nějaké jeho dílo viděli, poznáte toto prolínání reality a fantazie. Dnes se budu soustředit jen na jeho vynikající střih. Jako střihač neustále hledám nové způsoby střihu. Obzvlášť mimo doménu hraného filmu. Kon patřil k těm nejvíc fascinujícím. Jeho nejnápadnějším zvykem byly shodné prvky v po sobě jdoucích scénách. Už jsem zmínil, že Edgar Wright to dělá u vizuální komedie.

- Scotte! - Co? - Do této tradice spadají i Simpsonovi... a Buster Keaton. Kon se od nich lišil. Inspirovala ho hraná verze Jatek č. 5, kterou režíroval George Roy Hill. Vždycky poznám, když pendluješ časem. Do této spíše sci-fi tradice spadá i Philip K. Dick a Terry Gilliam. Ježiši. Kon ale s touto myšlenkou zašel poměrně daleko. V Jatkách č.

5 najdeme tři typy přechodů mezi scénami. - Klasický match cut. - Kluci. - Hej, Billy. Přesnou grafickou shodu. K noze. K noze. Hodnej. A prostřih mezi dvěma různými časovými liniemi, které se v sobě odrážejí. Díky, Harry. To všechno najdeme i u Kona. Kon ale film také přetáčel, nárazem přecházel do nových scén, couval z televizní obrazovky, používal černé snímky pro skokový střih, překlenoval scény pomocí objektů...

Ani nevím, jak nazvat tohle. Abyste měli představu o tom, jak je to komplexní, úvodní titulky Papriky obsahují pět snových sekvencí. Všechny scény jsou propojeny match cutem. Šestá scéna match cutem propojena není. Další na ni ale navazuje graficky. Jen tak pro srovnání, úvodních patnáct minut Počátku obsahuje čtyři vzájemně propojené sny.

Počet match cutů? Jeden. Který parazit je nejodolnější? Podobné střihy nejsou nezvyklé. Filmaři na nich ale většinou nestaví celý svůj styl. Většinou je vidíte jen jako jednorázové efekty. Dva nejznámější příklady... Ještě tento, protože je úžasný. Konovo dílo se zakládalo na interakci mezi sny, vzpomínkami, nočními můrami, filmy a životem.

Shodující obrazy tyto rozdílné světy propojovaly. Někdy na sebe přechody vrstvil. Jakmile jste si začali zvykat na jednu scénu, vrhl vás do další. Sledovat ho proto bylo velmi překvapivé. Pouhým mrknutím oka jste mohli zmeškat přechod do jiné scény. Když kreslí, neustále myslí na příští scénu. Může tak každý obraz propojit s předchozí i následující scénou. I když se nejednalo o sny, Kon byl neobvyklý střihač. Miloval elipsy a často části scén jednoduše přeskočil.

Když se postava dívá na klíč, čekali byste, že ho sebere. To se ale nestane. Scéna prostě jde dál. Později v jiné scéně... Nebo někdo vyskočí z okna a záběr se rozplyne do tmy. Následuje scéna, které nerozumíme. Ukáže se, že je to sen. Film se vrátí zpět a ukáže vyústění předchozí scény. I u vraždy vybudoval atmosféru a pak scénu ustřihl. Ukázal nám až její krvavý výsledek.

Obzvlášť se mi líbilo, jak si poradil s úmrtím postav. Zemře stařec a větrníky jeho chatrče se zastaví. Pak se ukáže, že je naživu, a zase se rozběhnou. Když scéna končí, záběr na větrníky se neopakuje. Vidíme ale, že se nehýbají, což naznačuje, že je po smrti. Kon měl také ve zvyku scény začínat detailem. Na to, kde jste, jste museli přijít postupně. Jednou za čas použil uváděcí záběr.

Pak se ale ukázalo, že šlo jen o úhel pohledu. Ani jste si nevšimli, že vás uvedl do světa postavy. U obrazů se často ukázalo, že všechno není tak, jak se mohlo zdát. Vaše vnímání času a prostoru začalo být subjektivní. Mohl také stříhat způsoby, které by u mnoha hraných filmů nebyly možné. Kon v rozhovoru řekl, že by hrané filmy režírovat nechtěl, protože jejich střih je moc rychlý.

Například... Tento záběr tašky se skládá jen z šesti snímků. Ve srovnání s hraným filmem... To bylo deset snímků. A co třeba předání zprávy? Deset snímků. Ale v hraném filmu... 49. Kon měl za to, že jako animátor může do záběru zakreslit méně informací, aby je vaše oči mohly zpracovávat rychleji. Můžete to vidět i v hraných filmech Wese Andersona. Zbavuje se vizuálních informací, abyste jeho vsuvky zpracovávali rychleji.

Stojí za zmínku, že stříhat se dá i mnohem rychleji. Obrazy pak ale začnou být v podstatě podprahové. Některé tyto záběry se skládají jen z jednoho snímku. Neměly to být laciné efekty. Kon měl za to, že všichni čas, prostor, realitu a fantazii vnímáme jako jedinci a zároveň jako společnost jako celek. Jeho styl se to snažil vyjádřit pomocí obrazu a zvuku. Deset let hnal animaci kupředu způsobem, který by u hraných filmů nebyl možný.

Pružný byl nejen obraz, ale i střih. Jedinečný způsob, jak přecházet z jedné scény do druhé. Pomohlo mu studio Madhouse, mezi jehož nejlepší práce patří právě jeho filmy. Jako dokonalé shrnutí jeho díla vám představuji jeho poslední film. Jednominutový krátkometrážní film o tom, jak se cítíme po ránu. Toto je Ohajó. Sbohem, Satoši Kone. Překlad: qetu www.videacesky.cz