Na začátku života je pro většinu z nás poměrně snadné uchopit náš mateřský jazyk, jak je tedy možné, že se s časem naše schopnost osvojování si jazyka zhoršuje?
Nad touto lingvistickou otázkou se pozastavil i Tom Scott, a tak nám v tomto videu dává náhled do této zapeklité problematiky.
Osvojit si jazyk je pro děti snadné, tak proč se to s věkem výrazně zhoršuje? Máme hromady společností zaměřených na to, aby snadno naučily jazyky. Nehledě na to, že snazší cesta neexistuje. Nehledě na to, že se každý učíme jinak. Jsou tu stovky firem, co si rády vezmou vaše peníze. Pár jsem jich zkusil a moc mi nepomohly, moje francouzština je pořád naprd. Vlastně je horší, nevím ani půlku věcí ze školy.
Děti se prostě učí jazyky automaticky, obklopte je jazykem a ony ho jednoduše vstřebají. No i když… jednoduše? Dítěti trvá celý rok pouhého vstřebávání, než je schopno vytvořit srozumitelný zvuk. Zato dospělý se soustředí hodiny a zapamatuje si pár základních vět. A dítě se učí nepřetržitě. Každou minutu, co je vzhůru. Dospělí musí dělat i jiné věci, třeba komunikovat a přemýšlet v jazycích, které už známe.
Je tzv. hypotéza kritického období. Její podstata je, že v prvních letech života je mozek obzvlášť dobrý ve vstřebávání jazyka. Noam Chomsky navrhl, že v mozku je ústrojí osvojování jazyka, které se vypne s věkem. Hypotéza je tak známá, že je širší veřejností brána jako fakt, ale lingvisté o tom dále debatují.
Chomsky přešel od myšlenky ústrojí k ideji, že zužujeme parametry učeného jazyka z dlouhého listu možností. To je velmi kritizovaná teorie. Vlastně, když se zeptáte na to hlavní: „Jak se děti učí jazyk?“ Odpověď je, že nikdo neví, ale jazykovědci na to mají pevné názory. Víme, že na to má z části vliv genetika a z části naše okolí. I přes to, jak moc mluvíte s gorilou, nikdy nebude rozumět víc než pár slov a je zpochybňováno, zda i to se nějakým lidoopům podařilo.
Nejchytřejší zvíře s nejlepším učitelem stejně nikdy nebude partner do debaty. Takže na jazyku musí být něco v podstatě lidského, ale na jazyku, který umíme, není nic genetického. Kdybych měl francouzské rodiče, tak bych mluvil a myslel ve francouzštině. Není gen anglického jazyka. Jedna věc je jistá, jako děti se můžeme naučit jakýkoli jazyk, ale po chvíli obklopení jedním nebo více jazyky zjistíme, co máme poslouchat, a přestaneme poslouchat cokoliv jiného.
Hodně jazyků na Indickém subkontinentu rozlišuje mezi „p“ a „pʰ“, takže „p“ je jiné než „pʰ“. Slyšíte rozdíl? Druhé „p“ je přídechové. Vychází z něj víc vzduchu, takže máme „p“ proti „phh“. Když nemluvíte těmi jazyky, všimli byste si takové maličkosti, kdyby na vás někdo mluvil plynně?
Zvládli byste vytvářet tak rozdílné zvuky? Milióny, miliardy lidí to zvládají a naučily se to automaticky, ale dospělému to zabere mnohem více času. Říká se tomu kategorická percepce. Mozek přijímá informace, elektrické signály ze změn v tlaku, a v nich hledá kategorie. A když do nich něco zapadá, tak zbytek už není důležitý. Ale není všemu konec, i když jste zaběhlí ve starých kolejích. Dospělým jde zapamatování si slovíček stejně jako zapamatování si věcí obecně.
Spousta kurzů pro dospělé na to míří. Používají kartičky, překlady a moc se nezabývají perfektním projevem. Sice nebudete znít ani myslet jako rodilý mluvčí, ale… stejně se můžete dorozumět. Překlad: MarLam www.videacesky.cz
MarLamPublikováno: 4 let
