Posibilianismus

Ať zvednou ruce ti z vás, kteří už někdy slyšeli o Hubbleově ultra hlubokém poli. Jen pár. V tom případě se připoutejte, protože vám o něm povím. Před několika lety NASA dokončila mapu hvězdné oblohy s nízkým rozlišením. Rozhodli se, že chtějí jít víc do hloubky. Zvolili si malinkatý kousek vesmíru. Byl zhruba o velikosti hrotu tužky na délku paže. Byl celý černý.

Nic v něm nebylo. Rozhodli se, že na tento kousek vesmíru namíří přesně vybroušenou čočku Hubbleova teleskopu. Pokaždé, když Hubbleův teleskop obkroužil Zemi, namířili ho na ten kousek, aby viděli, jestli nezachytí nějaké fotony a jestli tam tak neuvidí něco, co běžně kvůli nedostatku světla vidět není. Pokaždé, když Hubbleův teleskop obkroužil Zemi, namířili ho tam na 20 minut. Tohle udělali celkem 400krát. Nakonec shromáždili všechny informace. Sesbírali všechny samostatné fotony, které k nim přiletěly ze vzdáleného konce vesmíru.

Dali je dohromady a zjistili, že v tom malém kousku vesmíru něco přece jen bylo. Nebyla to hvězda. Nebyl to ani shluk hvězd. Bylo to deset tisíc galaxií. Galaxie se skládá ze sta miliard hvězd. V tomto malém kousku vesmíru tedy byl trilion hvězd. Každá z těch hvězd je jako naše Slunce.

Mnoho z nich kolem sebe patrně má planetární systém. Všechny z nich mají potenciál k tomu, aby byly domovem neznámých biologických forem. Myslím, že je to dobré měřítko toho, jak velké záhady nás obklopují. Jsem věděc. Vědě jsem zasvětil celý svůj život, protože si myslím, že pokud chceme porozumět záhadnému světu kolem nás, není snad lepší metoda než studium jeho stavebních plánů.

Věda v posledních 400 letech zaznamenala obrovský úspěch. Vyléčili jsme neštovice a obrnu, dostali jsme člověka na Měsíc, vytvořili jsme internet, ztrojnásobili jsme délku života.... Věda nám podle mě ale dává hlavně vědomí toho, že když kráčíme po přístavním molu všeho, co ve vědě víme, v jistém okamžiku dojdeme na jeho konec. Za jeho koncem se nachází všechno, co nevíme. Všechny neprozkoumané vody. Tajemné záhady, do nichž jsme ještě nepronikli, jako ekvivalence hmotnosti a energie, temná hmota a temná energie, mnohorozměrnost prostoru nebo to, jak vytvořit vědomí z mechanických součástek.

Věda nás učí o rozsáhlosti naší neznalosti. Nepochybuju o tom, že každá generace k našemu molu přidá několik dalších prken. Oceán je ale nezměrný a my nemůžeme vědět, jak daleko se dostaneme. Během našich kratičkých životů během 21.

století se na konec určitě nedostaneme. Z vědy si tedy můžeme odnést to, že to, co nevíme, dalece přesahuje to, co víme. Vzhledem k této situaci jsem se zajímal o to, co se během posledního desetiletí stalo s knihami neoateistů. Tyto knihy patří k mým oblíbeným. Jsou velmi důležité a skvěle pronikají do nitra věci. Zajímavá pro mě ale byla reakce veřejnosti na ně.

Zdá se mi totiž, že mezi lidmi převládá mylná představa, že vědci nejsou schopní zariskovat a jít i mimo dostupná data. Že se vědci chovají, jako by jim bylo všechno jasné. Všemu rozumíme. F=ma, E=mc²... Všechno můžeme dát do rovnic. Pokud ne, máme k tomu dost blízko. To by mělo stačit k zachycení popisu celého vesmíru.

Nemyslím, že je to moc dobrý popis toho, jak věda funguje. Ben měl pravdu, když řekl, že věda je o vyvracení hypotéz ostatních. K vědě se toho ale váže mnohem víc. Věda je o kreativním vytváření nových hypotéz. Součástí povahy vědců je tolerance ke zvažování několika hypotéz najednou. My ve skutečnosti v laboratořích každý den vymýšlíme nové příběhy a pak k nim hledáme důkazy, které vypovídají ve prospěch jednoho příběhu na úkor druhého.

Často se ale stává, že jisté otázky jsou mimo náš dosah. Věda na ně zatím nemá potřebné nástroje, a proto nejsme schopní shromáždit potřebné důkazy. V takové situaci je to v pořádku. Věda nemá problém s tím, aby zvažovala několik hypotéz naráz. Tato nejednoznačnost se přijímá jako součást vztahu, který máme s matkou přírodou.

Je to součástí nedozírných záhad kolem nás. Tato nejednoznačnost je potřeba. Já proto nepředstírám, že známe všechny odpovědi. Občas jsem měl pocit, že toho možná víme příliš málo na to, abychom se zavázali k přísnému ateismu. Na druhou stranu toho víme příliš mnoho na to, abychom se zavázali k jakémukoliv náboženskému příběhu.

Na světě je 2 000 náboženství. Někteří poukázali na to, že každý už ví, jaké je to být ateistou, protože se stačí podívat na náboženství někoho jiného a říct: "Je naprosto absurdní, abyste něčemu takovému věřil." Oni se samozřejmě zase podívají na vás a řeknou si to samé. Posvátné knihy, které světová náboženství napsala, jsou často velmi krásné a tříbí se v nich pracně nabytá moudra.

Ve skutečnosti je ale před několika tisíci lety napsali lidé, kteří nevěděli nic o velikosti vesmíru, velkém třesku, bakteriálních infekcích, DNA, různých výpočtech nebo jen o sousedících krajích a kulturách. Kdykoliv vedle někoho sedím v letadle, zeptám se ho, jestli už někdy slyšel o Hubbleově ultra hlubokém poli. Nikdo o něm zatím neslyšel. Každý mi je ale schopný říct všechny podrobnosti příběhu, se kterým vyrostli.

Nemusíte být antropologem, abyste si uvědomili, že náš nervový systém do sebe vstřebá všechno, co do nás kultura nalije. Když vyrostete v Saudské Arábii, budete milovat islám. V Římě to bude katolictví, v Tel Avivu židovství a ve Springfieldu v Ohiu to bude protestantství. Není náhodou, že ve Springfieldu nedošlo k rozkvětu islámu a že v Mekce nedošlo k rozkvětu protestantství.

Je to proto, že nás utváří naše kultura. Přijímáme všechno, co do nás nalije. Kdyby existovala jedna univerzální pravda, čekali byste, že se všude rozšíří rovnoměrně. Z dat ale nic takového nevyplývá. Šílené na tom je, že naše kultura do nás něco nalije a mnozí jsou pak ochotní za jisté příběhy bojovat i umírat. Ralph Waldo Emerson před nějakou dobou poukázal na to, že náboženské příběhy jedné generace se stávají předmětem pobavení pro další generaci.

Můžeme vidět, že kvůli Isis a Osirisovi nebo kvůli řeckým a římským božstvům už spolu nikdo nebojuje. To se už moc nevidí. Chci vám dát jeden příklad. Nevím, jestli znáte příběh o stvoření světa království Bakuba v Kongu. Jejich příběh zní takto. Kdysi žil bílý obr jménem Mombo, který ucítil ostrou bolest v břiše a vyzvracel zemi, slunce, měsíc a hvězdy.

Já si to nevymýšlím. Pak ucítil další bolest a vyzvracel zvířata, lidi a stromy. Během druhého kola byli vychrleni... Cituji: "Levhart, kovadlina, orel, žena, opice fumu, obloha, lék, muž a blesk." Jestli si myslíte, že příběh o stvoření světa Bakuby je nepravděpodobným vysvětlením toho, jak jsme se tu ocitli, nezapomínejte na to, že kdybyste byli z Bakuby, západní příběh o nahém páru, mluvícím plazovi a zakázaném plodu by vám připadal stejně podivný.

Kdybyste byli z Bakuby a žili byste v Kansasu, bili byste se navíc za to, aby to bylo v učebnicích pro děti. Netvrdím, že přiběh Bakuby a příběh Adama a Evy nejsou pravdivé, protože si odporují. Tvrdím, že nejsou pravdivé, protože všechny dostupné důkazy svědčí v jejich neprospěch.

Například podle biblického příběhu je Země stará 6 000 let. Naše nejlepší teorie tvrdí, že je stará 4,5 miliard let. To znamená, že Bible by nějak musela vysvětlit, jak Japonci vyráběli keramické výrobky 4 000 let před vznikem Země. Já se stavím někam mezi. Už dlouho mám pocit, že toho víme příliš málo na to, abychom se zavázali k ateismu, a že toho víme příliš moc na to, abychom se zavázali k určitému náboženskému příběhu.

Překvapilo mě, s jakou jistotou se setkávám. Když vejdete do knihkupectví, najdete v něm knihy neoateistů a knihy fundamentálně věřících. Dohadují se a polarizují se. Věnují tomu veškerou svou energii. Už nějakou dobu mám pocit, že by nám možná prospěl další hlas, protože na moderní debatu se mi to zdá příliš omezené. Když se totiž zamyslíte nad prostorem možností... Máme tu židovsko-křesťansko-muslimskou tradici.

To je jeden bod v prostoru možností. Dalším bodem jsou východní náboženství. Další je představa, že jsme uskupení mechanických částí a že když zemřeme, vypneme se. Dalším bodem je představa, že nás tu vysadili mimozemšťané. Když začnete tento prostor zaplňovat, uvědomíte si, že mezi jednotlivými možnostmi je rozlehlý terén a že všechny tyto body jsou krajně nepravděpodobné. Společně ale utvářejí tento prostor možností.

Mám pocit, že se tomuto prostoru nevěnuje dostatek pozornosti. Místo toho se celá debata soustředí na takovou falešnou dichotomii. Bůh versus jeho neexistence. Tam ta debata přestala. Ti, co volí střední cestu, někdy používají termín "agnostik". Já ten termín nepoužívám, protože se obvykle používá jako slabý termín. Když lidi říkají, že jsou agnostici, často tím myslí to, že si nejsou jistí, jestli ten vousatý muž na obláčku existuje, nebo ne.

Já si proto agnostik neříkám. Říkám si posibilián. Idea posibilianismu se zakládá na aktivním zkoumání nových myšlenek a hledání útěchy v tom, že povaha vědy spočívá v kreativitě a ve zvažování několika hypotéz naráz. Posibilianismus je starý už osmnáct měsíců. Poprvé jsem ho představil během rozhovoru pro NPR. Vysvětlil jsem ho a také jsem ho definoval. Po rozhovoru jsem nasedl do auta a jel jsem do svojí laboratoře na Baylor College of Medicine, kde pracuju jako neurovědec.

Začal jsem svůj pracovní den a otevřel jsem e-mail. Přišly mi stovky e-mailů. Ve všech se psalo: "Hej, já jsem asi taky posibilián." Přišlo mi to super. To slovo jsem si vygoogloval a ukázalo se, že neexistuje. Nenašlo mi to žádné výsledky. Udělal jsem to, co by napadlo každého. Koupil jsem si doménu possibilian.com. A pak jsem čekal a sledoval, co se stane.

Bylo to úžasné. Všude možně se začaly zakládat skupiny, Zakládaly se třeba na Facebooku. V New York Times a MSNBC o něm napsali článek. Rozšířilo se to po celém světě. V Uganda Times o něm nedávno napsali nádherný článek. India Sunday Times... Google vám teď najde 15 000 výsledků. Vážně se to chytlo. Všimnul jsem si jedné vtipné věci.

Lidi, kteří to slyšeli v rádiu, často nevěděli, jak se to píše, nebo to slovo zapomněli. Začali tomu proto říkat posibilitarián a tak podobně. Psali to nejrůznějšími možnými způsoby. Řekl jsem si: "To je perfektní. Přesně to odpovídá posibiliánské filozofii. Pište si to, jak chcete." Začal jsem přemýšlet o tom, proč se tohle hnutí tak rychle rozšířilo. Je to přitom dost zvláštní hnutí, vzhledem k tomu, že se nehlásíme vůbec k ničemu.

Napadlo mě, že se to možná děje proto, že teď, když za sebou máme první desetiletí tohoto milénia, všechny možná trochu unavují lidé, kteří se chovají, jako by jistě věděli věci, které jistě vědět nemůžou. Možná už je unavují debaty jako Dawkins versus Discovery Institute. Jak řekl Voltaire: "Nejistota je nepříjemný stav, ale jistota je jako stav přímo absurdní."

Chci proto ohledně posibilianismu ujasnit dvě věci. Lidi za mnou někdy po přednášce přijdou a řeknou: "Je úžasné, že jste posibilián. Jsem hrozně rád, že v posibilianismu je všechno možné. Znamená to totiž, že mě chápete, co se týče mimosmyslového vnímání, krystalů a tak podobně." Ne. V posibilianismu není všechno možné.

Všechno je možné jen na začátku. Pak přijdou na řadu nástroje vědy, pomocí kterých vyloučíme části prostoru možností. Bylo by úžasné, kdyby mimosmyslové vnímání existovalo. Žádná měření ale nenašla důkazy, které by jeho existenci podložily. Zapojíte tedy různé nástroje k tomu, abyste vytesali a zformovali prostor možností a abyste vyloučili celé jeho oblasti. Na posibilianismu je zajímavé to, že se uplatňuje v oblastech, ve kterých nám nástroje nestačí.

V oblastech, ve kterých nám chybí potřebné nástroje a ve kterých potřebujeme porozumět prostoru možností. Tam je skutečně důležitý. To, abychom byli otevření novým myšlenkám v oblastech, které nám jsou neznámé, je důležité proto, že jsme si vědomí rozsahu toho, co nevíme. Každá generace vědců měla vždy pocit, že už má všechny informace potřebné k tomu, aby našla odpověď na všechno dění ve vesmíru.

Zkuste si ale představit, jak byste vysvětlili polární záři bez toho, abyste rozuměli magnetosféře. Nebo jak byste vysvětlili srdce před tím, než byl vynalezen koncept pumpy. Jak byste vysvětlili, jak fungují svaly, před vynalezením elektřiny. Vytvořili byste různé teorie, ale byli byste odsouzeni k neúspěchu.

V té samé situaci se nácházíme teď. Máme Newtonovy teorie, Einsteinovy teorie, kvantovou mechaniku... Myslíme si: "Dobře. Už snad máme všechno, co potřebujeme." Na jednu stranu tu máme všechny neznámé neznámé. Všechno, co ani nevíme, že nevíme. Chci ale zdůraznit všechno to, co zcela jistě víme, že nevíme. Vezměte si například temnou hmotu. Astrofyzici studují pohyb planet a galaxií.

Studují, jak se všechno pohybuje a jakou to má gravitační přitažlivost. Uvědomili si, že jim něco chybí. Něco tam ještě nevidíme, necítíme, nedosáhneme na to. Něco tam ale být musí, aby rovnice platily a aby se pohyby ve vesmíru daly vysvětlit. Nazýváme to opravným faktorem neboli temnou hmotou. Nevíme přesně, co vlastně temná hmota je, ale potřebujeme ji k tomu, aby nám platily rovnice.

Někteří z vás možná ví, že temná hmota není jen drobný opravný faktor. 90 % známého vesmíru je to, co nazýváme temnou hmotou. Je jí celkem dost na to, abychom ji jen tak zametli pod koberec. A tohle studuju já. Já v laboratoři každý den studuju lidský mozek. Je to to nejkomplexnější ústrojí, s jakým jsme se kdy setkali. Je to v podstatě neznámý druh výpočetního materiálu. Jeho konektivita je tak hustá, že kdybyste vzali milimetr krychlový mozkové tkáně, našli byste v něm víc spojení, než kolik je hvězd v Mléčné dráze.

Je neskutečně komplexní. I přesto ale tento mechanický systém představuje vás. Jsou to všechny vaše naděje, sny a touhy. Kdybyste přišli o část vašeho malíčku, nijak by vás to nezměnilo. Kdybyste přišli o stejně velkou část nervové tkáně, zcela by to změnilo vaše vědomí. Problémem je to, že z mechanických součástek neumíme sestavit osobní subjektivní zážitek.

Představte si, že vám dám bilion drátěných hraček a řeknu: "Nějak to zapojte." Máte tam nějakou páku. To spojíte s tím a to s tím. V jakém okamžiku přidáte poslední součástku a řeknete: "Právě cítí chuť sýru feta." To je právě ten problém. Neumíme u nějaké rovnice prostě říct: "Tohle dám dohromady s tímhle a mám sýr feta.

Červenost červené barvy. Pocit bolesti." My ani nemáme žádnou teorii toho, jak funguje mozek. Vůbec ani nevíme, jak by taková teorie měla vypadat. Všechno to volá po troše intelektuální pokory. Když jsem nedávno měl tuhle přednášku, někdo po ní za mnou přišel a řekl: "Dobrá práce, pane doktore. Měl byste se podle mě stát politikem, protože nejste ochotný se za nic postavit." Řekl mi: "Proč se prostě nevzmužíte a za něco se nepostavíte?" Zamyslel jsem se nad tím.

V Texasu, odkud pocházím, máme jeden pěkný výraz: "Vzmužit se." Znamená to pevně se držet svého rozhodnutí. Dost si této vlastnosti vážíme. Máme rádi lidi, kteří se umí držet svých rozhodnutí. Když se rozhodujete, jestli byste měli vyvést dobytek do deště, jestli byste se měli oženit nebo jestli byste měli prodat ranč, líbí se nám lidi, kteří se umí pevně rozhodnout. Budu ale tvrdit, že jsou oblasti, ve kterých je vhodné se vzmužit, a oblasti, ve kterých to až tak vhodné není.

Zastavili byste někoho na ranči, abyste mu řekli: "Řekněte mi, jestli si myslíte, že existují mimozemské civilizace." Záleželo by vám na jeho názoru? Vážili byste si ho víc než názoru astrobiologa? Kdybyste se ho na mimozemské civilizace nezeptali, znamená to, že jsou oblasti, ve kterých není vhodné, abychom se k něčemu zavázali a chovali se, jako bychom znali odpověď, když nám chybí řádné důkazy.

Až vám někdo příště řekne, abyste se vzmužili a za něco se postavili, měli byste mu říct: "Ne. Radši se k tomu postavím jako geek." Postavit se k tomu jako geek znamená mít dostatek kreativity pro nové příběhy a nemít problém s tím zvažovat několik možností naráz. Neměli byste se bát hlásat slovo vědy a citovat dvě nejdůležitější slova, která kdy věda lidstvu dala. JÁ NEVÍM Moje poselství zní takto.

Až odsud odejdete a vrátíte se do podivného světa venku, zkuste hledat útěchu v rozmanitých příbězích a v nejistotě. Nenabádám jen k otevřenosti novým myšlenkám, ale i k jejich aktivnímu zkoumání. Myslím, že je to důležité pro naše vzdělání, zákonodárství a možná i pro budoucnost válečných konfliktů. Až z PopTechu odejdete plní nových myšlenek, rozhlédněte se po zvláštním světě, ve kterém žijete, a zkuste, jestli byste nemohli žít život oproštěný od dogmat, který je plný bázně a údivu.

Zkuste, jestli nemůžete oslavovat možnosti a chválit nejistotu. Děkuju mockrát. Překlad: qetu www.videacesky.cz