Man at Arms – Katana Hattori HanzaMuž ve zbrani

Katana Hattori Hanza Kill Bill - Já jsem Matt. - Já jsem Kerry. Jsme bratři Stagmerovi z Baltimorských mečů a nožů. Vytvoříme některé vaše oblíbené zbraně. A nějaké zbraně, které jste nikdy neviděli. Tohle je Man at Arms: Reforged. Už dlouho jsme chtěli vytvořit tradiční katanu. Přečetli jsme si spoustu požadavků a Kill Bill převládá.

Ve filmu tuto čepel vytvoří Hattori Hanzo. Ale výrobu vám neukážou. My tedy začneme úplně od nuly a skončíme u hotového meče. TATARA PŘETAVENÍ ŽELEZA NA OCEL Výrobu začneme u surové rudy. Pouhé vytvoření ingotů ocele si vyžádá asi 270 kilo dřevěného uhlí. A poté bude třeba dalších 225 kilo k vytvoření meče. Pokud si chcete vytvořit vlastní ocel, je lepší si přivést experty.

Tentokrát jsme přivedli Jesuse Hernandeze, Marka Greena a Zeppa Daminga. Jsou to jedni z nejlepších lidí, kteří tvoří ocel přímo z rudy. To je ruda z Karoliny. Je to limonitová hnědá ruda. Je to velice stará ruda. Používá se už odpradávna. A v centrální Severní Karolíně je toho plná hora. V minulosti byla železná ruda do Japonska dovážena z Číny a Korejského poloostrova.

Japonci si poté vytvořili vlastní techniku tavení. Japonské tavení zahrnuje pec zvanou tatara. My využíváme konstrukci používanou před obdobím Edo. Je to jak brána do pekel. Tatara nechává rudu protéct skrz dřevěné uhlí. Železo se oddělí od nečistot a pohlcuje uhlík. Nakonec dole vytvoří malý ingot, tamahagane. - Uděláme placku.

- Pojď. - Už jdu! - Pozor! Ingot je trochu drolivý. Získáme pár dalších kusů o této velikosti. Každý samostatně zapracuje do toho, co pak bude čepel. KOVÁNÍ Mnoho z vás žádalo tradičnější techniky. Tentokrát si musíme téměř vše sami vyrobit. Ať už jde o pec nebo o naše kladivo.

Zapálení výhně probíhá tradiční metodou. Těžkým tradičním japonským kladivem. Opakované údery do kusu ocele ji rozžhaví a tím se zapálí chroští. Chroští umístíme do pece a přikryjeme dřevěným uhlím. Proto lidem říkám, aby nosili pokrývku hlavy. Co myslíte? TUNREN SPOJENÍ TAMAHAGANE Tohle je tamahagane.

V západním světě je to známé spíš jako ingoty. Ve své podstatě to není příliš čistá ocel, obsahuje mnoho nečistot, písku a kusů dřevěného uhlí. Kovář je nyní musí umístit do pece zahřát je a spojit tyto malé kousky dohromady. Jak tamahagane dosáhne požadované teploty, nečistoty v něm se stanou tekuté a během spojování je můžeme vytlačit ven.

Protože se tento materiál tak těžko vyrábí, každý kousek se počítá. Když posloucháte údery kladiva, materiál je totiž porézní jako houba, slyšíte, jak při spojování nejdřív vznikají svištivé zvuky a pak tupé. To znamená, že je ocel spojená. Po spojená malých částí ocel prudce ochladíme. Nejenže to ingot trochu naruší, ale také nám to odhalí vnitřní strukturu. Určí se, zda je to kawagane nebo šingane. To rozhoduje o tom, kam do čepele bude ocel umístěna.

Zrnitost kolem lomu mi ukáže, jak dobře je tamahagane spojené. Ukazuje se, že je to vysokouhlíková ocel, která bude kawagane. Kusy, které se ohnou, jsou nízkouhlíkové. To je šingane, které se stane srdcem meče. KAWAGANE TĚLO MEČE Po rozbití ingotu na kusy je Ilya poskládá na sebe, přikryje je papírem a poté jílem. Aby se spojil, zamíří poté do výhně.

Ocel se jílem pokrývá ze dvou důvodů. Jíl zabraňuje tomu, aby se kousky v peci rozpadly. Také zabraňuje tomu, aby kyslík snížil množství uhlíku v oceli. Tamahagane během kování ztrácí uhlík velice rychle. Rychleji než moderní ocel. Může za to větší povrch. Pozorně sleduji, kdy se nad pecí objeví jiskry. Napovídají mi, kdy dosáhnu tavicí teploty.

Když se jiskry objeví, chvilku počkám a pak ocel vyndám a přenesu ke kovadlině, kde mi Matt pomůže se spojením v jeden kus. Ilya vyjme ocel z pece a umístí ji na kovadlinu. Druhou rukou bude držet kladivo na zplošťování a já do něj budu lehce klepat. Lehce to spojíme. Budeme to muset několikrát zahřát. Vidíte, jak na to lehce klepeme. Je to čím dál pevnější.

Nesmíte být příliš tvrdí. Musíte být opatrní. Musíte s materiálem pracovat, jako by byl živý. Každý kousek je odlišný. V téhle části jsme si vedli lépe, než jsem čekal. Když jsme provedly základní spojení ručním kladivem, Ilya přejde k bucharu. S ním se nám podaří dosáhnout lepšího spojení a menší tloušťky. Přestože mýty a legendy o japonských kovářích říkají, že používali pouze ruční kladiva, v historických záznamech můžeme najít zmínky o podobných bucharech.

Kitae je proces ohřívání a ohýbání oceli. Tento proces využívá takzvanou difuzi uhlíku. Jak uhlík prochází jednotlivými vrstvami, nakonec se jeho poměr všude vyrovná a vznikne homogenní ingot. Během prvních několika cyklů přehýbání je materiál plný nečistot. Ohýbání je proto složitější a je méně kujný než později, kdy se materiál pročistí.

Asi jste si všimli, že ocel neohýbáme jen takto, ale děláme to i podélně. Díky tomu se lépe zbavíme nečistot. Budeme ocel stále dokola překládat. Ohýbáme ji v různých směrech. Později možná i diagonálně. Taky jsem na kovadlinu vyrobili toto. Umožňuje nám to ohnout ingot, který byl rozdělen napůl.

Tím vlastně dosáhneme přesného přeložení. Jak vidíte, po posledním přehnutá je ocel pevnější. Spojili jsme dva kusy, nikde se nám to nerozděluje. Je to pevně spojené. Než vůbec začneme tvořit čepel, máme před sebou dalších 6 až 12 přehnutí. Máme před sebou ještě dost práce. ŠINGANE SRDCE MEČE Připravuji šingane, srdce meče.

Občas mluvím o tom, co odlišuje tradiční japonský meč od těch z moderní oceli. Kokoro, japonský výraz pro srdce a mysl. V šintoismu a zenu má každý objekt svou kami, duši. Proto má své kokoro, srdce. Prací kováře je rozpoznat srdce objektu a pracovat s ním. Jak Dógen napsal v Genjōkōan: "Když necháme věci, aby k nám promluvily, je to pravým uměleckým vyjádřením.

Když se snažíme věcem vnutit podobu, je to blud." Vnitřní část meče, šingani, musí být ohýbána stejně jako vnější část. Po přeložení a spojení se Ilya přesune k bucharu, kterým ocel před dalším přeložením lépe propojí. Jádro je tvořeno především železem, které vytváří nádherné jiskry, které z ingotu vylétají po dopadu bucharu.

Tento proces se mnohokrát opakuje, než je jádro připraveno a může se vložit do vnějšího pláště. Ilya vytváří finální podobu jádra. Vytvoří podlouhlý tvar, který vloží do vnějšího pláště. CUKURIKOMI KOVÁNÍ ZÁKLADU MEČE Přesunul jsem se k fázi cukurikomi. Vytváříme základ čepele.

Kawagane vytvarujeme do pláště, který obepne vnitřní jádro. SONOBE NATAHOVÁNÍ ČEPELE Část cukurikomi je hotová. Srdce šingani a kawagani jsou spojené. Nyní se přesouváme k sonobe. Sonobe je proces natahování ingotu do dlouhé tyče. V této fázi to vypadá jako obyčejná tyč. Ale uvnitř té tyče jsou skoro 3 miliony vrstev.

Jakmile tyč začnete natahovat, začne vznikat to, co známe jako nádherná čepel katany. HIZUKURI TVAROVÁNÍ ČEPELE Vytvoření kissaki, čili špičky katany, zakončuje fázi šinogi. Nyní se přesunu k fázi hizukuri. Začnu s mune čepele, čímž vytvaruju tvar. Poté se přesunu k šinogi-ji, zadnímu úkosu. Tato fáze určuje šinogi, střední hřbet čepele.

Poté se přesunu k ha, úkosu hrany čepele. O katanách byste měli vědět, že každá část geometrie je specifická. Nemůžete se odklonit od tradice. Tímto tempem bude čepel do 20 minut připravená k profilování. Ilya za pomoci škrabky z tvrzené oceli ubírá materiál a katanu tvaruje. Jak vidíte, odlétají při tom žhavé kousky kovu. TSUČIOKI POKRÝVÁNÍ ČEPELE JÍLEM Jakmile čepel získá konečný tvar, Ilay před zahříváním nanese jíl.

Je to jedna z nejdůležitějších částí tvorby katany. Tím vznikne nádherná křivka na čepeli. Jíl se na čepel nanáší ve dvou oblastech. Na zadní část čepele se nanáší silnější vrstva než na čepel. Tím vznikne křivka hamone. Hamone je velice tvrdá. Zadní část čepele je poddajná.

Vzniká tím kombinace tvrdého ostří a poddajné páteře. Nic není věčné. Ani v umění kováře. Tato část umožňuje uměleckému ztvárnění přežít kováře. Zamrzlé ve studené oceli. ZAHŘÍVÁNÍ NA 800°C Ilya se do pece dívá kvůli starému japonskému přísloví. To říká, že když jde kov do pece, vaše mysl jde s ním. Ilya čepelí ve výhni pohybuje.

Ale musí být opatrný, aby nesedřel všechen jíl, který na čepel nanesl. Když čepel dosáhne požadované teploty, vytáhne ji z výhně a ponoří do oleje. MENUKI Protože je to Ilyova zbraň, nechal jsem ho vytvořit návrhy menuki. Menuki je ornament, který je schovaný pod koženým pásáním na rukojeti. Ilya si přeměřil menuki z mé sbírky a vytvořil vlastní design. Přenesu ho na měď a můžu začít pracovat.

Tato měď je asi 1,3 mm tlustá. Začal jsem s tlustším plátem, ale obrousil jsem ho. Pak jsem ho vyhladil, takže je velmi jemný. Je zasazený do německé červené smůly. Budu se řídit překreslenými čárami. Začínám s obyčejným náčrtkem tužkou. Začnu nejdříve vyklepávat vnější křivky. Dělám to, protože po otočení mědi dokážu vytvořit požadovanou hloubku.

Uvidím mnou vytvořené čáry. Po vytvarování vyjmu plát ze smůly, opálím ho, otočím ho, vložím zpět do smůly, a pak vytvořím konečnou hloubku ornamentu. Při tvorbě finálního vzhledu mám k dispozici celkem vysoký kus kovu. Zde můžete vidět ten rozdíl. Tohle jsem jen otočil a vrátil do smůly. Takhle to vypadá.

Jen lehce vyvýšené, jen hrubé obrysy. Zde jsem obrysy vyrýsoval, trochu zatvrdil měď, vtlačil jsem dovnitř okolní měď, trochu změnil vnější hrany. Vyzvedlo to celý kousek. Teď vytvoříme nějaké poslední detaily. Pak tenhle přetvoříme úplně stejně. RUKOJEŤ; TSUKA, HABAKI, SEPPA, FUČI, KAŠIBA Ilya si konec čepele překreslí na dřevo.

Pak k vytvoření drážky použije dláto a kladivo. K vytvoření slitiny šakudo Lawrence začne tavit měď. Když je měď plně roztavená, přidá 24karátové zlato. Vytvořili jsme pár ingotů šakudo. Musí být kladivem ztenčeny. Musím klepat do celého povrchu. Pak musím přestat a znovu materiál změkčit. Když do něj klepete takovým velkým kladivem, tvrdne rychle.

Zahřejeme ho na asi 200 stupňů a zchladíme ve středně teplé vodě. Abych dosáhl požadované tloušťky a velikosti, pokračuji ve zpracovávání materiálu. Kerry si vytvořil vlastní vrchní i spodní formu a ze šakudo na lisu vytváří fuči a kašira. Ilya si vyvrtal základní otvory v tsubě a nyní jejich konečnou podobu brousí. Sam vyřezává seppu. Tento kus bude mezi tsubou a habaki.

Ilya nyní na rukojeť katany nasune všechny části. Tím získáme první pohled na tohoto zabijáka od Hattori Hanza. Posledním krokem je obalit rukojeť. Rukojeť je obalena rejnočí kůží a pak křížícími se proužky kůže. Obě menuki jsou na obou stranách vpleteny. Nejenže vypadají krásně, ale umožňují lepší úchop meče. Železná ruda, měď, zlato, kůže, rejnočí kůže a téměř 500 kilogramů dřevěného uhlí.

A dlouhé hodiny, které výroba tohoto nádherného meče trvala. Překlad: Mithril www.videacesky.cz