Příběh filmu V hlavěLekce ze scénáře

Ahoj, já jsem Michael a toto jsou Lekce ze scénáře. Oblíbenou radou pro scenáristy je: "Pište o tom, co znáte." I když si myslím, že emocionální autenticita příběhu vychází z vlastní zkušenosti vypravěče, nelíbí se mi stagnace, ke které tato fráze nabádá. Mám raději: "Pište o tom, co byste rádi znali". V mnoha ohledech je totiž příběh cestou jak pro člověka, který jej píše, tak pro postavy v něm.

To byl i případ pixarovského filmu V hlavě. Jejich tým se hodně věnoval sebepozorování, aby došel k emocionální pravdě, která tvoří základ příběhu. Dnes bych se chtěl podívat, jak byl tento film napsán, A prozkoumat to, že tvorba nejsilnějších momentů filmu vyžadovala od scenáristů, aby prozkoumali vlastní zranitelná místa a ukázali, jak snaha odpovědět na jednoduchou otázku může vést k objevení kreativní premisy a emočně upřímného námětu.

Podívejme se na film V hlavě. JAK SI POLOŽIT TY SPRÁVNÉ OTÁZKY V mém předchozím videu jsem mluvil o tom, jak by vývoj postavy měl být vyjádřením témat příběhu. Ale jak z pozice scenáristy najdete téma, které chcete prozkoumat? Často pomůže se nad tím zamyslet jako nad otázkou, kterou chcete zodpovědět. Například otázka, která vedla k filmu V hlavě, se naskytla, když si režisér Pete Docter všiml něčeho u své dcery.

Podle Meg LeFauve, která napsala V hlavě s Petem Docterem: Režisér měl dceru. Ta byla pořád tak šťastná a radostná. A pak měla 11. narozeniny. A najednou byla tichá, neusmívala se... A on seděl u snídaně a přemýšlel, co se stalo s radostí. A pak ho napadlo, že o tom natočí film.

Díky této otázce přišel s nápadem napsat příběh odehrávající se v mysli mladé dívky a z jejích emocí udělal filmové postavy. Avšak položit si tu správnou otázku je pouze začátek. Téma je vyjádřeno jejím zodpovězením. K zodpovězení otázky: "Co se stalo s radostí?" potřebovali vymyslet vývoj hlavní postavy, což znamenalo položit si ještě více otázek. Vždy chceme u všech filmů odpovědět na ty samé otázky: Co postava chce?

Co postava potřebuje? Rychle se rozhodli, že touhou Radosti je, aby byla Riley šťastná. Ale vymyšlení její potřeby bylo složitější. Scenáristi si uvědomili, že když ji s někým spárují, pomůže to vyjádřit její potřebu, takže k ní připojili Strach. Přestaň. Způsobil jsi dost potíží. Ale to, čemu se naučila na své cestě se Strachem, neodpovědělo na otázku.

Režisér Pete Decter řekl, že jako puberťák se často bál. Takže chtěl strach prozkoumat. Ale jeho problémem bylo, že když se vrátil ke štábu, nevěděl, co chtěl o strachu říct. Tohle je jeden z mnoha důvodů, proč je proces psaní tak složitý. Tato otázka pochází z osobního života Petea Doctera, takže bylo logické se pokusit o odpověď na základě své osobní zkušenosti s vyrůstáním ve strachu.

Ale někdy správná odpověď vyžaduje nepohodlnou sebereflexi. Ahoj, tady je Pete. Procházím se lesem, protože jsem ve stresu. Když si uvědomil, že mu film nevychází, zašel si Pete na procházku do lesa, připustil si svou zranitelnost a začal si klást otázky. Začal jsem přemýšlet. Kdybych přišel o všechno, co by pro mě něco znamenalo? A jako většina si myslím, že odpovědí jsou vztahy. Lidé, kteří pro mě něco znamenají, jsou ti, s kterými jsem plakal, na které jsem byl naštvaný, se kterými jsem se bál.

Vše to jsou aspekty emocí, které nás spojují. A teprve poté byl schopný konečně zjistit odpověď na původní otázku. Tak mě napadlo, že možná radost, jakkoli ji v našich životech chceme, není odpovědí na otázku. Odpovědí je vlastně smutek. A tak, když nalezl odpověď, získala Radost vývoj postavy a film námět. Jakkoli Radost chce, aby všechno bylo stále radostné, aby měla zdravé vztahy, musí přijmout Smutek.

Ale jak přivedete na tuto cestu i publikum? Prvním krokem je ukázat jim úhel pohledu Radosti. Aby publikum vidělo Smutek stejně, jako jej vidí Radost, musí být schopno se ztotožnit s vírou Radosti na začátku příběhu. Ale na této cestě byly dvě překážky. Zaprvé, Radost byla blbec. Taková slabota.

Tohle ani náhodou neuděláme. - Radosti... - Měli bychom té holce plivnout do obličeje. Původně udělali Radost naštvanou a namyšlenou. Doufali, že díky tomuto kazu se naskytnou možnosti pro humor. Ale vyšla z toho jako docela nesympatická. Francis. Ten hnusák s krysím ksichtem! Musíme mu zlomit nohy. Ale ne! Šmarjá! Ale i poté, co to zmírnili, si uvědomili, že se publikum nemusí okamžitě ztotožnit s Radostí a její averzí k Smutku.

Aby to vyřešili, udělali Smutek co nejvíce otravným. Smutku! Skoro ses dotkla základní vzpomínky! Když se jich dotkneme, nejsme schopni je vrátit zpět! - Pořád dělám takové chyby. Jsem strašná. - Ne, nejsi. - A otravná. - No... Víš co? Nesoustřeď se na to, co je špatně. Vždy existuje způsob, jak věci obrátit a najít zábavu! A potřeba Radosti napravit věci byla řešením další překážky, na kterou narazili.

Tou je, že neustále šťastné postavy jsou otravné. Musíte jasně vyjádřit, že čipernost Radosti je jejím řešením zranitelnosti. Pokud se za "hahaha" neskrývá zranitelnost, jste z toho otrávení. Scenáristi zahrnuli několik momentů, kdy vidíme Radost potýkat se s pochybami a obavami tak, že do situace cpe veselí. - Táta nás právě opustil. - Už nás nemá rád. To je smutné. Měla bych řídit, že?

Radosti? Co to děláš? Dejte mi chvilku. Víte, co jsem si uvědomila? Riley neobědvala. Když ukázali, že neustálé nadšení Radosti je obranným mechanismem, a udělali Smutek co nejotravnějším, umožnili scenáristi Pixaru, aby se publikum vcítilo do Radosti a vidělo věci z jejího úhlu pohledu. Díky tomuto spojení mohl příběh konečně začít zkoumat důležitost Smutku. Nastavili jste žebříček hodnot a druhý krok jim doslova říká: "Je to pravda?"

Snažíte se narušit jejich vnímání. Snažíte se, aby na to přišli sami. První krok jasně stanovuje, že Radost věří, že být pořád šťastná je tou správnou životní cestou. Takže v druhém kroku začnou scenáristi nabourávat tento žebříček hodnot. Jeden z nejjasnějších příkladů je, když se snaží dostat na nádraží, ale Bing Bongova raketa je shozena do propasti zapomnění. Riley na mě nemohla zapomenout. Zde mají Smutek i Radost stejný cíl.

Chtějí, aby je Bing Bong dovedl na nádraží. Ale jelikož používají různé taktiky, příběh dává publiku a postavám lekci, kterou všichni potřebujeme. Radost se netrpělivě snaží, aby se Bing Bong cítil lépe jediným způsobem, který zná – rozesmíváním. Kdo je tady lechtivý? Přichází lechtivá příšera. Žádná reakce. Hele, Bing Bongu, podívej se na tohle.

Dělá opičky. Nic. Mám zábavnou hru. Ukážeš na nádraží a všichni tam půjdeme! Nebude to sranda? No tak, Pojďme na nádraží. Když tato taktika nefunguje, sedne si Smutek vedle Bing Bonga a trpělivě s ním soucítí. Mrzí mě, že ti vzali tvou raketu. Vzali ti něco, cos měl rád. - Je pryč.

Navždy. - Smutku, nezhoršuj to. - Promiň. - Byla vším, co mi zbylo po Riley. Vsadím se, že jste si s Riley užili super dobrodružství. - Byli jsem nejlepší přátelé. - Je to smutné. Bing Bong položí ruce Smutku na ramena a pláče. Smutek kolem něj nechává paži, dokud neskončí. Už jsem v pohodě. Pojďte, nádraží je tímto směrem. To ukáže Radosti, že se na život možná dívá ze špatného úhlu.

Že štěstí není vždy odpovědí. Tento nápad je vcelku nevšední, obzvlášť u filmu pro děti. V naší kultuře se stále snažíme hledat štěstí a radost a smutek považujeme za něco, čemu se za každou cenu musíme vyhnout. Ale tento moment mi přijde reálný a myslím si, že to je proto, že je založen na zkušenostech ze života Meg LeFauve. Můj syn chodil do předškolního zařízení, kde se neučí abecedu a počty, ale emoční inteligenci.

Nechte vaše děti v jakékoliv emoci, kterou právě mají, a prostě se tam s nimi setkejte. Poté nepřestávejte vyprávět, oni začnou mluvit a vy budete vyprávět. Poté se přes to dostanou a začnou být šťastní nebo naštvaní nebo cokoliv jiného. Ale Radost zde lekci ještě nepochopí, jelikož později ve filmu se rozhodne Smutek opustit, když najde cestu zpět do Řídícího centra. - Omlouvám se.

Riley musí být šťastná. - Radosti! Stále se odmítá vzdát svého starého přesvědčení a tato sobecká volba skončí katastrofou. Radosti! Radost si uvědomí, že navzdory jejím nejlepším úmyslům se nachází na svém dně. Je to stejný stav, ve kterém se nacházel Pete Docter, když si uvědomil, že mu film nevychází. Myslel si, že chce mluvit o strachu, ale ten nebyl tím, o čem potřeboval mluvit.

A on i postava Radosti museli dojít na toto temné bolestné místo, aby si uvědomili pravdu. Máma s tátou. Náš tým. Všichni přišli pomoct díky Smutku. Radost, jakkoli ji v našich životech chceme, není odpovědí. Odpovědí je vlastně smutek. Vývoj postavy Radosti kopíruje vývoj Peta Doctera.

A její provedení je velmi silné a autentické, protože bylo inspirováno režisérovým odhalením o důležitosti smutku. Záhadným na vyprávění příběhů je... že to nakonec změní i vás. Výzkum, který jste jako vypravěč provedli, to takřka meditativní zaměření na téma, se kterým se potýkáte, skončí tak, že se vám to dostane pod kůži a změní to, jak se díváte na svět.

Znalost teorie vyprávění je důležitá, ale také je důležité si pamatovat, že nejvyšším cílem vyprávění příběhu je něco sdílet. A věřím, že způsobem, jak se ujistit, že váš příběh je bohatý a nejen projev marnivosti, je udělat jej emocionálně autentickým. Což často není jednoduché. Jak říká Meg LeFauve: Nejspíš by tu měl být – teď mluvím jako scenáristka za sebe – bod v procesu psaní, kdy při psaní určité scény cítíte, že se asi pozvracíte, protože je to tak emocionální.

Tak vám to nabourává psychiku. Jinak řečeno, chcete, aby publikum zažilo katarzi. Při psaní si ji však nejspíše budete muset prožít sami. Tohle je něco, co tým Pixaru přijal za své. A výsledkem je film, který se opravdu dotkl hodně lidí, dětí i dospělých. Scenáristi si připustili zranitelnost, vydali se na cestu svou myslí a vrátili se s emocionální pravdou, kterou s námi sdíleli.

Síla filmu nepochází z klinického přístupu zvenčí, ale spíše zevnitř. překlad: Sisa www.videacesky.cz