Fermiho paradox: 2. část

V pozorovatelném vesmíru na každé zrnko písku na Zemi pravděpodobně připadá 10 000 hvězd. Víme, že mohou existovat biliony planet. Kde jsou tedy všichni mimozemšťané? Jedná se o Fermiho paradox. Pokud se o něm chcete dozvědět víc, pusťte si první část. Nyní se podíváme na možná řešení Fermiho paradoxu. Budeme zničeni, nebo nás čeká zářná budoucnost? Překlad: qetu www.videacesky.cz Létat vesmírem je těžké.

I když je to možné, cestování k jiným hvězdám představuje obrovskou výzvu. Nesmírné množství materiálu musí být vyvezeno na orbitu a sestaveno. Cestu, která může trvat tisíce let, totiž musí přežít dost velká populace na to, aby mohla začít od píky. Planeta navíc nemusí být tak pohostinná, jak se jeví zpovzdálí. Už sestavit loď, která by cestu přežila, je nesmírně obtížné. Mezihvězdné invazi by nemuselo jít zabránit. Vezměte navíc v úvahu čas.

Vesmír je prastarý. Život na Zemi existuje alespoň 3,6 miliard let. Inteligentní lidský život asi 250 000 let. Technologii, která umožňuje komunikaci na velké vzdálenosti, ale máme pouhé jedno století. Mohla existovat velkolepá mimozemská impéria, která se rozpínala přes tisíce systémů a která existovala po miliony let. Možná jsme se s nimi jen minuli. Na dalekých světech mohou práchnivět monumentální zříceniny.

99 % všech druhů na Zemi vymřelo. Snadno se dá polemizovat, že podobný osud dřív či později stihne i nás. Inteligentní život se může vyvíjet, šířit do několika systémů a vymírat pořád dokola. Galaktické civilizace se nikdy nemusí setkat. Vzhlížení ke hvězdám a rozjímání nad tím, kde všichni jsou, možná spojuje všechen život ve vesmíru. Nemáme ale důvod předpokládat, že mimozemšťané jsou jako my nebo že se na ně vztahuje naše logika.

Naše způsoby komunikace by mohly být nesmírně primitivní a zastaralé. Představte si, že sedíte v domě s vysílačem Morseovy abecedy. Neustále byste posílali zprávy, ale nikdo by vám neodpovídal a vy byste se cítili dost opuštěně. Možná jsme pro inteligentní druhy nedetekovatelní a zůstane to tak, dokud se nenaučíme komunikovat pořádně. I kdybychom se s mimozemšťany setkali, mohli bychom se příliš lišit na to, abychom s nimi dokázali smysluplně komunikovat.

Představte si tu nejchytřejší veverku. Ať už se budete snažit jakkoli, nebudete jí schopní vysvětlit vaši společnost. Strom je z pohledu veverky přece jen vše, co sofistikovaná inteligence jako ta její potřebuje k přežití. To, že lidé kácejí celé lesy, je holé šílenství. My ale neničíme lesy, protože nenávidíme veverky. Chceme jen zdroje. Přání veverky a její přežití nás ani v nejmenším netrápí. Civilizace typu tři, která by hledala zdroje, by s námi mohla zacházet podobným způsobem.

Mohla by nechat odpařit všechny oceány, aby se jí to, co potřebuje, těžilo snáze. Jeden z mimozemšťanů by si na chvíli mohl pomyslet: "Ty opičky postavily roztomilé betonové konstrukce. No nic. Už je po nich." A spustil by warpový pohon. Pokud by ale existovala civilizace, která by chtěla vyhladit jiné druhy, je mnohem pravděpodobnější, že spíš než ekonomika by ji motivovala kultura.

Celý proces by navíc bylo efektivnější zautomatizovat vybudováním dokonalé zbraně, sebereplikující se vesmírné sondy tvořené nanostroji, které by operovaly na molekulární úrovni a byly nesmírně rychlé a smrtící, se schopností zaútočit a v mžiku oka cokoli rozložit. Stačilo by jim dát jen čtyři instrukce. Zaprvé, najděte obydlenou planetu. Zadruhé, všechno na této planetě rozložte na jednotlivé části. Zatřetí, použijte zdroje na to, abyste vybudovaly nové sondy.

Začtvrté, celý proces opakujte. Podobný stroj zkázy by mohl sterilizovat celou galaxii během několika milionů let. Proč byste ale putovali světelné roky, abyste shromažďovali zdroje nebo páchali genocidu? Rychlost světla moc rychlá není. I kdyby někdo uměl létat rychlostí světa, stále by mu trvalo 100 000 let, než by jednou přeletěl Mléčnou dráhu. A vy nejspíš cestujete mnohem pomaleji. Mohli byste dělat mnohem příjemnější věci než ničit civilizace a budovat impéria. Zajímavým konceptem je matrjoškový mozek, megastruktura, který by obklopovala hvězdu.

Počítač s takovou výpočetní silou by umožnil celému druhu do něj nahrát své vědomí a existovat v simulovaném vesmíru. Mohli by teoreticky prožít věčnost čiré extáze, aniž by se někdy nudili nebo byli nešťastní. Dokonalý život. Kdyby byl takový počítač vybudován kolem červeného trpaslíka, mohl by být napájen až 10 bilionů let. Kdo by chtěl dobývat galaxii nebo navazovat kontakt s jinými formami života, kdyby měl tuto možnost?

Všechna tato řešení Fermiho paradoxu mají jeden háček. Nevíme, kde se nacházejí hranice technologie. Mohli bychom se jim blížit nebo ani nemusí být na dohled a čekají nás supertechnologie, které nás obdarují nesmrtelností, přepraví do jiných galaxií a pozvednou na úroveň bohů. Jednu věc si ale musíme přiznat. Nevíme vlastně vůbec nic. Lidé strávili více než 90 % své existence jako lovci a sběrači. Před 500 lety jsme si mysleli, že jsme středem vesmíru.

Před 200 lety jsme přestali používat lidskou práci jako hlavní zdroj energie. Před 30 lety jsme na sebe mířili apokalyptické zbraně kvůli politickým neshodám. Na galaktické časové ose jsme embrya. Dostali jsme se daleko, ale stále před sebou máme pořádný kus cesty. Přesvědčení, že jsme skutečně středem vesmíru, je v lidstvu stále silně zakořeněné. Je snadné činit arogantní závěry o životě ve vesmíru. Pravdu ale koneckonců zjistíme jen jediným způsobem...