Třicetiletá válka: Spoutání draka

1643, Vestfálsko Sešli se zástupci a diplomaté z celé Svaté říše římské, ze Španělska, Švédska a Dánska, Bavorska i Braniborska. Po letech vyjednávání, politických i náboženských hádek a vyměňování se konečně chystají ukončit nejničivější válku, jakou Evropa zažila, válku, která se skrz mor, vraždění a hladomor málem stala armádou sama o sobě.



Tu jsem viděl, jak z nebe sestupuje anděl, který má v ruce klíč od propasti a veliký řetěz. Zmocnil se draka, toho dávného hada, toho ďábla a satana, na tisíc let jej spoutal, uvrhl do propasti, uzamkl ji a zapečetil, aby již nemohl klamat národy, dokud se nedovrší těch tisíc let.



Potom musí být ještě na krátký čas propuštěn. Děkujeme HelloFresh, kteří nám tento díl pomohli připravit. Království v troskách, miliony úmrtí a nekonečný konflikt ždímající peníze a lidskou sílu ze všech zúčastněných. Jak dostat démona zpátky do nádoby? Dokud se třicetiletá válka zaměřovala na náboženství, bylo těžké ji vyřešit. Všechny strany věřily, že dokud jde o duchovní záležitosti, dobro a zlo byly neměnné, ortodoxie a kacířství jen s nepatrnou šancí na usmíření.



I ti, kdo bojovali zejména pro peníze či moc, schovávali své motivy za náboženství, což politický kompromis ztěžovalo, obzvlášť když vnější síly jako katolická církev nebo protestantské oblasti dostaly slovo. 20 let po začátku konfliktu to ovšem přestávalo platit. Roku 1634 se zástupci císaře Ferdinanda a protestantského Saska sešli na Pražském hradě, aby vyřešili náboženské a politické otázky, které Svatou říši římskou původně rozpoltily.



Vymysleli dohodu, kterou mohla většina zemí přijmout. Císař Ferdinand souhlasil, že stáhne svou protireformační kampaň, která měla zničit luterství, a obnoví mapu náboženství tak, jak byla během augšpurského míru. Sasko na oplátku souhlasilo, že se jeho armáda přidá k té říšské a nebude uzavírat spojenectví s jinými zeměmi v říši nebo mimo ni.



Byla také udělena milost všem, kdo bojovali proti císaři, kromě dědiců již zemřelého Fridricha V. Byl to rozumný mír a další země říše se připojily, když dohoda roku 1635 vstoupila v platnost. Byla ale země, která to nevzala dobře.



Francie. Přestože byl katolík a protestanty ve Francii odmítal, netajil se král Ludvík XIII. nepřátelstvím vůči Habsburkům a obával se obklopení územím španělských Habsburků, Itálií a větví Habsburků, která vládla Svaté říši římské. Posílená armáda říše na jeho východní hranici nebylo úplně to, co chtěl vidět. V roce 1635 tedy nařídil svému prvnímu ministru, kardinálu Richelieumu, aby vstoupil do války na straně protestantů a zaútočil na Španělsko.



Tento krok úplně změnil podstatu války. Z konfliktu mezi katolíky a protestanty se stala válka pro a protihabsburských frakcí. Když bylo Španělsko v šachu a vrátila se šance na vítězství protestantů, Švédsko se chopilo příležitosti a naskočilo zpět do hry. Ale teď bylo to jiné. Na obzoru byl cíl.



Získat dost území pro vstup do vyjednávání a snad i stavět na té části Prahy k dosažení politických cílů. Roku 1640 se štěstěna přiklonila k protihabsburským frakcím a roku 1641 přijal kardinál Richelieu habsburské vyslance, kteří chtěli sjednat separátní mír, ale Richelieu trval na tom, že se všichni musí usmířit najednou. Po krátkém dohadování se shodli na místě. Vestfálsko.



Tam prohlásili, že dvě města budou vytržena z bitevní vřavy, aby sloužila k vyjednávání. Luteráni ovládali Münster a katolíci Osnabrück, kde začali sepisovat dohodu, která změnila Evropu, přestože kolem nich stále zuřila válka. Ale nemyslete hned na OSN. Však víte, všichni v jedné místnosti.



Pořád jsme v 17. století, komunikace a cestování jsou neskutečně pomalé, lidé marodí a velvyslanci čekají na rozkazy. První delegace dorazily roku 1643 a různí velvyslanci z hlavních zemí jako Francie, Švédsko, Dánsko a Španělsko a zástupci malých zemí ze Svaté říše římské se tím vším dalších šest let prokousávali ve snaze najít kompromis, jenž přijmou všichni.



Vznikly i další dohody, například Španělsko a Nizozemsko ukončily osmdesátiletou válku, která splynula s třicetiletou. Španělsko uznalo nezávislost Nizozemska a začalo tolerovat nizozemské katolíky. Tyto náboženské záležitosti se promítly i do ostatních vestfálských dohod, což ukončilo třicetiletou válku.



Dohoda fungovala na jediném principu. Koho země, toho víra. Slyšeli jste dobře. Po milionech obětí a desetiletích utrpení jsme zpátky u augšpurského míru. To stálo za to, co? Ať jsme fér, bylo tam pár klíčových rozdílů. Kromě katolíků a luteránů mohli panovníci být i kalvinisty.



Vyznavači menších náboženství je mohli vyznávat v soukromí nebo na veřejnosti, když to dovolila vláda. Dědičná území Habsburků byla výjimkou, musela být katolická. Existovaly však dvě mnohem těžší otázky. Jak se změní ústava Svaté říše římské a kdo získá území, která změnila majitele? Tady na scénu vstupuje válka. Jak se vyjednávání natahovala, štěstěna začala přát protihabsburské frakci.



Roku 1648 pochodovala protestantská vojska zpět k Pražskému hradu, kde došlo k poslední velké bitvě, a španělská říšská frakce už téměř neměla s čím vyjednávat. Ferdinand III., syn nyní už zesnulého Ferdinanda II., byl donucen vzdát se většiny ústřední moci, již získal jeho otec, což posílilo německé země a roztříštilo císařství, kterému bylo těžké vládnout. Získala tím hlavně Francie.



Jednotlivé státy císařství spolu navíc mohly uzavírat dohody. Francie a Švédsko nyní sloužily jako hlavní ručitelé říšské ústavy. Kdyby Ferdinand III. chtěl získat změnou volebních hlasů to, co měl jeho otec, Švédsko a Francie by do říše vpadly. A pak přišly pozemky. To byla nejzrádnější část, protože jak víte, katolické i protestantské frakce začaly odměňovat generály a někdy i vojáky pozemky.



A ti si je překvapivě nechtěli nechat vzít. Nakonec se však světské pozemky vrátily tomu, komu patřily roku 1618, a sakrální pozemky připadly tomu, komu patřily v roce 1624. Ferdinand tedy získal Čechy jako část rodinného území, přestože tam právě napochodovalo protestantské vojsko. Ale přišly i teritoriální změny, zejména ve prospěch protihabsburské frakce. Švédsko získalo území, jež mu umožnilo ovládat Baltské moře a velké řeky, Francie dostala Alsasko a území, jež zabrala před sto lety, ale až nyní jí byla přiznána.



Protestantské Braniborsko získalo území i moc, stejně jako katolické Bavorsko, které drželo Horní Falc. Dolní Falc byla navrácena synovi Fridricha V. Byl to mír, který bránil sjednocení Německa na další dvě století a ustanovil Braniborsko, později známé jako Prusko, a Bavorsko nejsilnějšími německými hráči.



Centrum moci říše se přesunulo do Vídně a díky svému novému území mohla Francie kdykoli vyhrožovat invazí. Je sice pravda, že měla dohoda omezovat moc Habsburků, o vestfálském míru je však potřeba mluvit opatrně. Němečtí nacionalisté od Bismarcka po nacisty by dohodu označili za část příběhu o viktimizaci, přibarvili by to tak, že zbytek Evropy chtěl německý národ omezovat. Ve skutečnosti tehdy žádný pocit národní příslušnosti či pospolitosti neexistoval.



Koneckonců to byla občanská válka. Když je řeč o pozdějších interpretacích, Vestfálsko bylo výrazný mezník, jelikož přineslo myšlenku suverenity státu, myšlenku, že vláda vládnoucí určitému území by měla vládnout jemu a jeho obyvatelům, jak uzná za vhodné a bez zásahů ostatních zemí. Na vestfálský mír se často nahlíží jako na krok k uspořádání, jaké máme dnes, kdy světské autority nahrazují náboženskou moc, země vládnou samy sobě uvnitř a diplomacie je prováděna k tomu určeným úředníkem, ne bandou šlechticů, kteří někoho vyhodí z okna.



Krok správným směrem. O tom, jak velký krok k modernímu světu to byl, historikové stále debatují. Jedna věc však byla jistá.



Vestfálský mír ukončil jednu z nejhrůznějších evropských válek vůbec. Přestože přijdou další konflikty, bude to až roku 1914, kdy úplně jiná Evropa s Německem místo Svaté říše římské uprostřed uvidí, jak čtyři jezdci znovu vyrážejí. Přeložila: Marky98 www.videacesky.cz