Stephen King o dětství

Jednoho dne jsem se šel projít a na rohu ulice uviděl dívku. Bylo jí asi pět. Seděla v prachu na kraji cesty, mluvila k sobě nebo k imaginárním přátelům a klackem kreslila do prachu. Kdybych to dělal já, někdo by šel kolem a řekl, že dospělý muž sedí v prachu, povídá si se sebou nebo s někým, kdo tam není, a kreslí klackem. To je vlastně skoro to, čím se živím.



Dostávám za to zaplaceno. Jsou dvě věci, které jsem zjistil a které mě na dětství fascinují. První je ta, že je to tajný svět s vlastními pravidly a s vlastní kulturou. Druhá je, že zapomínáme, jaké to je být dítětem. Zapomínáme ten trochu podivný a cizí život. Fascinuje mě to. Dokázal jste vy sám jako dítě vycítit zlo, byl jste posedlý jeho podstatou?



Vždycky mě zajímá spíš ta otázka než odpověď na ni. Proč lidi zajímá moje dětství? Prostě se tím živím. Neřekl bych ale, že jsem měl nějak neobvyklé dětství. Připadá mi, že ta otázka vždycky směřuje k jednomu: v dětství se ti muselo stát něco hrozného, Steve, jinak bys nepsal to, o čem píšeš.



Podle mě ta otázka pramení z mylné představy o tom, proč si pamatujeme tak málo. Spousta lidí si myslí, že vytěsňujeme hrůzné vzpomínky. Podle mě se ale děje něco jiného. Jako děti jsme přemýšleli jinak. Byli jsme kreativnější a nepřemýšleli přímočaře. Ale u dítěte často mezi dvěma body nevede jen přímá čára. Tímto způsobem přemýšlíme a sníme.



Podle mě jako děti žijeme v tomto téměř snovém stavu a stejně tak jsme na to zapomněli. Pro mě se tento snový stav rovná jakémusi posílenému duševnímu stavu. Jsem schopný vidět spojení mezi dětstvím a zvláštními, nadpřirozenými silami, což je užitečný nástroj pro fikci. Mohl byste říct něco o tom, odkud strach pochází? Podle mě spousta z toho, co považujeme za hororovou fikci nebo za morbidní fikci, pochází z tušení budoucnosti.



Jak stárneme, začíná nám docházet, že zemřeme, a většina z nás zemře nějakým nepříjemným způsobem. Na většinu z nás to tam někde čeká. Na intelektuální úrovni to chápeme, ale nemyslím si, že se s tím někdy smíříme na citové nebo duchovní úrovni. Psychicky to pochopíme, ale citově to tak úplně nejde.



Když se zabýváme příběhy o nadpřirozenu, ať už je to cokoliv, mysl se tak trochu rozdělí. Ten příběh k nám promlouvá na dvou úrovních. Na té intelektuální chápete, že není skutečný. Podvědomí ten příběh však uchopí symbolicky, ať chceme, nebo ne. Já sám se symbolikou v pravém slova smyslu nezabývám, ale uvědomuji si, že existují věci, které zaměňujeme za jiné, tak jako ve snech.



Pokud se vám zdá, že jedete v autě a nemůžete ho řídit, ve skutečnosti sníte o něčem ze svého bdělého života, co je pozměněno tak, aby to bylo přijatelné pro mozek. V mnoha příbězích o nadpřirozenu se potýkáme s obavami, které jsou na úrovni skutečnosti. A mezi těmito dvěma úrovněmi jeden hlas křičí to, co je předstírané, a druhý je šepot, podvědomí, které říká, že stačí pozměnit pár věcí a klidně by se to mohlo stát.



Tehdy může příběh uspět. Když si vezmeme Grand Guignol, to nejděsivější se odehrávalo mimo světla reflektoru, kde nebylo vidět. Došel nám čas.



Díky, Stephene Kingu, ať tě múza v Maine často provází, ať nás dále strašíš, ohromuješ, bavíš a inspiruješ. Děs nás k životu, ne k smrti. Díky, Tome. Ať i tebe provází múza. Tohle je Tom Smith, loučím se s vámi a na slyšenou příště. Přeložila: Marky98 www.videacesky.cz