Je to jeden z nejpopulárnějších a nejsilnějších příběhů naší doby. Že ve vesmíru nezměrné velikosti, v galaxii tvořené 300 miliardami hvězd, na jedné z milionů planet vhodných pro život obývané sedmi miliardami lidských bytostí, které žijí v 2800 městech v 196 zemích, že mezi tím vším jednoho dne potkáme svou spřízněnou duši. Pokud tomu nevěříte, patříte k menšině.

84 % mladých Američanů podle jednoho průzkumu věří, že na ně čeká jejich vyvolený. Podívejte se do knižního archivu Googlu. Uvidíte, že tento termín během posledního století prudce vzrostl na popularitě. Když se ale vrátíte před rok 1900, téměř vůbec se s ním nesetkáte. Víte proč? Protože neexistoval. Tento muž, Samuel Taylor Coleridge, ho vymyslel v roce 1822. Přestože tomuto termínu není ani 200 let, 84 % z nás si je jistých, že je tento koncept skutečný.

Jak se ale ukázalo, s láskou je to trošku složitější. Toto je něžná scéna z jednoho z nejstarších milostných příběhů. Napravo je mýtický válečník Achilles. Tragický milostný příběh jeho a Patrokla je ústředním tématem Homérovy epické básně Ilias. Má ale skvělý zvrat, který dlouho po něm nikdo nezopakoval. Možná jste si totiž všimli, že Patroklos je chlap. Lidi se stále dohadují, jestli mezi nimi bylo něco sexuálního, ale ve skutečnosti na tom nesejde.

Jejich bromance byla skutečná. A ve starověkém Řecku, které bylo téměř neustále ve válce, bylo pouto mezi bratry ve zbrani to, na čem skutečně záleželo. Lidi se samozřejmě milovali, ale romance, jak ji známe, i když si to těžko umíme představit, jednoduše neexistovala. A nikdo ji rozhodně neoslavoval. Alespoň dokud se neobjevil nový milostný příběh. Muž jménem Vilém Akvitánský byl středověký vévoda na jihu Francie. Když se neúčastnil klání, považoval se za trubadúra, což je takový středověký písničkář.

Jeho písně sice zněly moc hezky, ale většinou byly o tom, jak ženy lstí přimět k sexu, nebo je přirovnávaly s koňmi. Krása. Pak ale nejspíš začal vykrádat arabskou poezii, která v té době byla populární, a role v písních prohodil. Silnou roli najednou zastávala žena. Byla tak přitažlivá, že by jí jakýkoli muž zasvětil svůj život. Alespoň na západě se představa romantické lásky mezi ženou a mužem poprvé stala ideálem, fantazií.

Od Rapunzel po Romea a Julii, milostné příběhy oslavovaly muže, kteří usilovali o nedosažitelné ženy. Ano, naši ideu romance vymyslel sexistický idiot. Milostné příběhy, které se vyprávěly, začaly vypadat úplně jinak a bromance, v kterou věřili Řekové, na dlouhou dobu přestala být legální. Společnost nyní oslavovala lásku a romanci mezi všemi. Jen se nesmělo jednat o manžele. Byť to zní zvláštně, manželství byla po většinu dějin spíše obchodní dohodou. Nechtěli jste, aby se do cesty připletly city.

Toto jsou kupodivu svatební portréty. Nepřekypují zrovna vášní. Pak ale holandský umělec Frans Hals namaloval toto. Vypovídá to vše o tom, jak se manželství změnilo. Páry se braly z lásky. Držely se za ruce a dávaly si polibky na veřejnosti, což bylo v Evropě dříve nevídané. Pak ale nastala další změna, protože o téměř 700 let později byla Evropa posedlá románem o mladém umělci, který se zamiloval do kamarádky Charlotty.

Jediným problémem bylo, určitě to neslyšíte poprvé, že Charlotte už byla zaslíbená někomu jinému. Způsob, jakým tento problém mladý umělec vyřešil, měl velký dopad. A to doslova. Utrpení mladého Werthera, které v roce 1774 vydal Wolfgang von Goethe, bylo jako Padesát odstínů šedi bez pout. Bylo šíleně populární. Muži se začali oblékat jako hlavní postava, a někteří se dokonce zastřelili. Je to považováno za první případ napodobovaných sebevražd v dějinách.

To všechno pomohlo zrodu romantického hnutí, nejvášnivější, ale i nejtemnější verze lásky, které jsme byli svědky. Máme za to, že romantické hnutí bylo romantické, ale realita byla zcela jiná. Dalo nám ale jedna z nejlepších děl. Keatse, Beethovena, Blakea a mladého básníka Samuela Taylora Coleridge, který v roce 1822 napsal dopis příteli. "Aby byl člověk šťasten v manželství, musí mít spřízněnou duši."

Je zvláštní, že si myslíme, že koncept lásky je věčný a univerzální. Ve skutečnosti se ale neustále mění. Pokaždé podle všeho vychází z příběhů, které si vyprávíme. Není to teď pravdivější než kdy dřív? Hollywood. Velebené, třpytivé, fascinující, skvostné, mýtické království. Hollywood, světová metropole kouzel. Na rozdíl od epických básní nebo románů u filmů a seriálů nejlépe fungují prosté příběhy.

Zatímco idea romance existuje už dlouho, teď se změnila v tu nejprostší a nejidealističtější verzi ze všech. Dnes čekáme, že milence, nejlepšího kamaráda, životního druha i nejlepší sex, co jsme kdy měli, najdeme v jediné osobě. Nejde ale jen o filmy. Firmy tento příběh používají už stovky let, aby nám prodávaly všechno možné. V této konzumní době jsme lásku samotnou změnili v nákupní výlet. Neustále se poohlížíme po něčem lepším.

Nevytváříme ale tak prostými a idealistickými očekáváními příliš vysoký tlak na sebe i na ostatní? Naše verze lásky tedy není ta první. A asi nebude ani poslední. Za sto let možná budeme vyprávět úplně jiný milostný příběh. Jen čekáme, až ho někdo napíše. Překlad: qetu www.videacesky.cz