Gabriel Iglesias o Indii

Zdar vespolek! Jsem Gabriel Iglesias a teď mě uvidíte pěkně zblízka. Už s tím končím. Hlásím se vám z města Savannah v Georgii, kde právě natáčím film s Channingem Tatumem. "Bože můj, ten je sexy. Gabrieli, to se ti to vytahuje." Vy byste se nechlubili? Nevěřím. To jen tak na úvod. Můj novej film je konečně k dostání i na DVD. Vím, že jste museli čekat dost dlouho.

Universal si dával pěkně načas. Ale nevadí. Vydávají spoustu velkých filmů a můj malinkej. Asi bych se neměl chlubit tím, že je ten můj malinkej. Každopádně vám teď chci pustit jeden úryvek z mého filmu. Mrkněte se na něj a užijte si ho. Jestli se vám bude líbit, sdílejte, Jestli ne, nemusíte dělat vůbec nic. Chci vás jen trochu pobavit. Pokud nežijete v USA a chcete si můj film koupit, najdete ho na webech, který uvidíte za chvíli na obrazovce.

Pokud vám to nestačí a chcete si ho nelegálně stáhnout, vůbec se na vás nezlobím. Je to chyba té velké společnosti, která ho nebyla schopná dostat do všech koutů světa. Klidně si ho stáhněte, vůbec mi to nevadí. Sedím si tu na pohodlném červeném gauči a mám se dobře. Takže směle sdílejte a nezapomeňte odebírat můj kanál. Na příští týden zase něco připravím. Mějte se! Na viděnou zase někdy jindy a těšte se na film Bez kalhot XXL, který vtrhne do kin v červenci 2015.

Přesně tak. Cvalda se bude svlíkat! Já a Martin jsme nedávno byli v Indii. Jo. Takže jsem začal na Facebook a Twitter psát, že se tam chystáme, a najednou se mě spousta lidí začala vyptávat, co tam budu dělat. Přišla mi například otázka: "Budou ti tam vůbec rozumět?" "Budou rozumět angličtině?" "Budou si vůbec moct tvé historky užít?"

Ale když jsme tam přijeli, zjistil jsem, že v Indii mluví anglicky víc lidí než v USA a Kanadě dohromady. Klidně bych do toho mohl počítat i Mexiko. V Indii žije totiž strašná spousta lidí a ano, mají tam Internet. Mají tam Internet, Bollywood i Hollywood. Americkou kulturu maj zmáknutou mnohem víc než my tu jejich. Dost lidí mě taky před odjezdem varovalo. "Gabrieli, dej na sebe pozor.

Indie je země Třetího světa. A hlavně nepij jejich vodu. Jsou v ní parazité, tak ať ti není špatně. Taky si nekupuj žádný jídlo z pouličních stánků, hlavně žádný maso. Jsou v něm parazité, tak ať ti není špatně. A hlavně je tam vysoká kriminalita. Nechoď v noci po venku. Jakmile zapadne slunce, koukej zapadnout." Tak říkám: "Fakt je to tak zlý?"

"Parazité." Takže si to shrneme. Vysoká kriminalita. V noci mám bejt doma. Nemám jíst žádný jídlo z ulice a pít jejich vodu. Co mi to jen připomíná? Nejspíš Mexiko! Když jsme tam s Martinem přiletěli, zjistili jsme, že toho maj Indové a Mexičani hodně společnýho.

Ta podobnost je neskutečná, obzvlášť co se týče jídla. Jedí tam skoro to samý. Například Mexičani zbožňujou tortilly. Indové zbožňujou naan chleba, což je nadýchanější verze tortilly. Mexičani zbožňujou kuře, Indové zbožňujou kuře. Mexičani zbožňujou pikantní a ostrá jídla.

Indové vynalezli pikantní a ostrá jídla. Nejoblíbenější nápoj v Mexiku je Fanta. Nejoblíbenější nápoj v Indii je Fanta. Indové uctívaj krávy. Mexičani rádi grilujou. Zkrátka jsme si podobný. Lidé, které jsem tam poznal, byli většinou pracovití a skromní. A vždycky, když jsem se dal s někým do řeči, dostalo se mi stejného uvítání. Podívali se na mě, dali ruce k sobě, lehce se poklonili a řekli: "Namaste," což je takový roztomilý pozdrav.

Je to vážně moc milé. A když na Indy mluvíte, začnou dělat s hlavou takovou legrační věc. Naklání ji přitom ze strany na stranu. V první chvíli si říkáte, že se asi špatně vyspali a mají zablokovanej krk. "Kup si pořádnou matraci!" Ale když začnou mluvit, jejich hlava se dá do pohybu. Jeden chlap nám dával klíčky od pokoje a byl moc fajn.

"Kdybyste měli jakýkoli problém, zavolejte na recepci, stiskněte nulu a my vám někoho pošleme. Všechno zařídíme. Nebojte." Všiml jsem si, že čím víc mluví a čím víc se nadchnou, tím víc se jim ta hlava rozkývá. Někdo z hotelu na toho pracovníka zařval: "To je Cvalda!" A on na to: "To snad ne! To není pravda! Já to věděl! Já jsem vás poznal! Panebože, to není možné!

Bože můj! Cvalda, Cvalda, Cvalda!" Ještě šílenější je, že mají pusu přímo propojenou s krkem. Jakmile přestanou mluvit, okamžitě jim zamrzne i hlava. Stačí sledovat Indy, když se mezi sebou baví. "Něco ti řeknu. Přesně. Tak jo, počkej. Stop, stop, stop, stop. Vydrž. Dobře." Koktavej Ind musí mít ze života peklo. "Já, já, já, já...." "Zastavte ho někdo!" Nebudu vám lhát.

Když jsem to poprvé viděl, málem jsem se potrhal smíchy. Přišlo mi to vtipný. Ale pak jsem o tom začal přemýšlet. Pohyb hlavy je součástí vašeho vyjadřování. V každé zemi na světě se lidé vyjadřují trochu jiným způsobem, ať už pomocí mimiky, gestikulace, řeči těla nebo slovními obraty.

V každé zemi je to jiné a v Indii to prostě funguje takhle. A teď zpátky k tomu přirovnání k Mexiku. Tohle je další věc, kterou máme s Indama společnou. Pohyb hlavy. Někteří z vás si teď asi říkaj: "Blbost. My hlavou nekejvem." Opak je pravdou. Jen to děláme trochu jinak. Indové kývají hlavou ze strany na stranu. My pro změnu zepředu dozadu.

Rozdíl je v tom, že Mexičana musí nejdřív něco pořádně vytočit, abyste to kývání hlavou viděli. Jinak to nedělá. Indové to ale dělají pořád. "Ó, dnes je ale krásné počasí. Venku je nádherná obloha. Jsem tak šťastný. Nádhera. Nádhera. Bože můj, to snad není pravda.

Taková krása." U nás se to aktivuje až při záchvatu vzteku. Pro vás neznalé, zkuste se vecpat Mexičanovi na silnici před auto. Nevím, proč se tomu smějou i černoši. Vy jste všechno v jednom. "To asi těžko! Ani náhodou! Určitě nemluví o mně! Ne, ne. To teda ne. Takhle teda ne!" Úplně se mi zamotala hlava. Ale chci říct hlavně jednu věc.

Jestli budete mít šanci podívat se do Indie, určitě ji využijte. Uvidíte spoustu nádherných věcí. Uvidíte spoustu doslova úžasných věcí. Taky uvidíte pár smutných a depresivních věcí a několik ohavností. Ale celkově je to hodně vyvážený zážitek. A jakmile se vrátíte zpátky do Spojených států, začnete vnímat svůj život úplně jinýma očima.

Věřte mi. To vám garantuju. Indie je naprosto přelidněná, takže je tam logicky taky šílená doprava. Nicméně, cestování v Americe a Indii je jako nebe a dudy. Tady, když se na dálnici něco stane, celá dálnice stojí. V Indie je desetkrát víc dopravních prostředků, ale jede se.

Nás Američany totiž fascinují dopravní nehody. Láká nás možnost vidět smrt na vlastní oči. Proto na dálnicích zpomalujem. Sice říkáme, že to nechceme vidět, ale sami to znáte... "Co se to tam stalo?" A nepotřebujeme k tomu nutně srážku dvou aut. Stačí jet po dálnici, když nějaký auto píchne a začne se točit.

Do ničeho nevrazí. Najednou se k němu blížej ostatní auta. Víte, co všechny ty auta udělaj? Dokonce i v protisměru, kde se nic nestalo. A zase: "Co je? Co se stalo? Co se tam stalo?" "Pardon. Někdo možná umřel. Pardon." V Indii když se někdo vyseká, víte, co všichni ostatní udělaj? Objedou to. Nezastavujou. Ne že by jim to bylo ukradený.

Starají se, ale každej den je tam takovej mumraj, že jedou radši do práce. Viděj, co se děje a věřte mi, že s váma soucítěj. Objedou vás. "Moc mě mrzí, co se vám stalo." V Indii se prostě doprava nikdy nezastaví. Potřebujou se dostat z bodu A do bodu B, a tak jedou. Nehodu objedou.

Když je ulice neprůjezdná, vyjedou na chodník, aby tam nemuseli stát. Je to něco neskutečnýho. A ještě jedna zajímavost. Všichni tam kašlou na blinkry. Nikdo je nepoužívá. Radši trouběj. Pokud odletíte zítra do Indie, uslyšíte po celou dobu vašeho pobytu neustálý troubení.

Lidi se tam tím v podstatě dorozumívaj. Normálně si jedete... Auto napravo. Auto nalevo. A před vámi semafor. Prostě si pří řízení povídaj a vždycky se o pár milimetrů minou. A když vjedete v USA na dálnici, bude šestiproudová. V Indii maj taky šestiproudovku, ale jezdí po ní vedle sebe dvanáct aut.

Ano, pruhy tam maj, ale jen proto, abyste přibližně věděli, jakým směrem máte jet. Ty auta jsou tam od sebe takovejhle kousek, a i na semaforech spolu komunikujou. Maj tam všechno. Auta, náklaďáky, dodávky, motorky, chodce, krávy, děti, všichni čekaj na zelenou. A komunikujou pomocí troubení. "Můžete, můžete, můžete.

Není zač, není zač. Prosím." Dopravu tam prostě nikdy nic nezastaví. Indové na silnici... jsou jako mravenci. Ti jdou taky furt rovně, a když jim stojí v cestě šutr, rozdělej se, obejdou ho a jsou zase u sebe, nebo ho dokonce přelezou. A když to jinak nejde, podhrabou si pod ním cestičku. Řízení v Indii funguje podobně.

Uprostřed ulice můžou klidně někoho zastřelit. Indové se na sebe podívaj. "Seberte ho někdo." Odtáhnou ho na chodník, a jestli dojde na silnici k nehodě a bude se muset objíždět, hádejte, co se tomu chlápkovi na chodníku stane. Dopravu v Indii prostě nikdy nic nezastaví, jedině kráva. Každý z vás už určitě slyšel spoustu vtípků o tom, že Indové nejedí hamburgery.

Zeptal jsem se na to a bylo mi řečeno, že Indové věří, že krávy jsou zesnulí lidé, kteří byli reinkarnováni a převtělili se do krávy. Proto je odmítají jíst a pečují o ně s láskou a úctou. Zažil jsem to na vlastní oči. Jeli jsme autem a přes ulici přecházela kráva. A krávy o tom věděj, takže jsou suverénní.

Věděj, že se jim nic nestane. Všechny auta... A kráva si tam v klidu bučí. Nikdo na ně netroubí. Nikdo na ně neřve. Nikdo se jich ani nedotkne. Krávy si prostě v klidu přejdou. V našem případě si ta kráva lehla na silnici. Řidič okamžitě vypnul motor. A začal tweetovat.

"Uprostřed silnice... se nám rozvalila kráva. #buubuu." Ptal jsem se ho: "Co to děláte?" "Pane, máme tu krávu." "Tu já přece vidím. Budete na ni troubit, objedete ji nebo co?" "Nesmíme... Nesmíme na ni troubit. Počkáme, až se zvedne a odejde."

"No jasně." "Myslím to vážně. Musíme počkat." "Před čtvrt hodinou jsme míjeli mrtvolu!" "A teď nám tu bučí." Ale doprava je tam fakticky naprosto šílená. Jeden den jsem musel jet časně zrána spěchat na letiště, protože jsem zaspal. Nastoupil jsem do taxíku a podal jsem řidiči padesátidolarovku se slovy: "Pane, hrozně spěchám.

Potřebuju se dostat co nejdřív na letiště. Klidně jeďte bočníma uličkama nebo zkratkou. Je mi to fuk. Udělejte, co bude třeba." "Výborně. Tak jedeme." A vyjeli jsme. Jel nějakých 80 až 110 km/h, a to jsme byli ve městě. Letěli jsme jak o závod. A najednou jsme se začali blížit k semaforu, kde svítila červená.

Už se vám někdy stalo, že jste s někým jeli v autě dívali jste se na cestu a všimli jste si, že je na semaforu před váma červená? Člověk se najednou začne psychicky i fyzicky připravovat na zpomalování auta a začne očekávat šlápnutí na brzdu. A pokud k tomu zpomalení v jistou chvíli nedojde, spustí se vám v hlavě alarm a fláknete řidiče do hrudníku. "Hej!" Tenhle chlap nejen, že nezpomalil, on naopak zrychlil.

Sešlápnul plyn a já byl jak v transu. Nemohl jsem ani řvát. Dělal jsem... A pak... Konečně jsem se nadechnul. "Hej! Zastavte! Zastavte!" Vůbec netušil, proč na něj řvu. Otočil se na mě a zeptal se: "Co se stalo?" "Co je to za blbou otázku? To jste neviděl, že máme červenou?" S ledovým klidem pronesl: "To jste neviděl, že nic nejede?"

"Říkal jste, že mám udělat, co bude třeba. Takže jsem udělal, co bylo potřeba. Chcete na mě řvát, nebo radši stihnout letadlo?" Dobrá otázka. Zněl jsem jako malý dítě. "Chci stihnout letadlo." Kéž by to vyšlo jako videohra. Ať někdo udělá GTA: India. Překlad: BugHer0 www.videacesky.cz