Bob Dylan je proslulý americký písničkář a od tohoto měsíce také držitel Nobelovy ceny za literaturu. U příležitosti tohoto významného ocenění, které vyvolalo i nějakou tu kontroverzi, vám přinášíme jeho rozhovor ze série Blank on Blank, který s ním 11. března 1962 vedla folková zpěvačka a moderátorka Cynthia Gooding.
Bob Dylan... Už vám je tak 20 let. Jo, už to tak bude. - Je to tak?
- Jo, je mi 20. Mám studené ruce.
Máte tu zimu. - Velikou.
- Uvidíme, jestli to půjde. Jo, ale jen jednou. Poprvé jsem slyšela Boba Dylana
asi před třemi lety v Minneapolis. Tou dobou jsem nic moc nedělal.
Myslím, že jsem tam pracoval
a předstíral jsem, že tam taky studuju. Zrovna jsem se přistěhoval. Zpíval jste u Goody's tady ve městě.
Zpíval jste i v jiných podnicích? Jo, hrál jsem na harmoniku s chlápkem,
co tam zpíval. Dal mi dolar. Hrál jsem s ním od dvou odpoledne
do půl deváté večer a dal mi dolar. A cheeseburger. Písničky skládáte od doby, co zpíváte? Jo, tak nějak to bude.
Tohle jsou francouzský cigarety? Ne, tohle jsou zdravé cigarety.
Mají dlouhý filtr a žádný tabák. To je šikovný. - Chystáte se vydat album.
- Jo, vyjde v březnu. - Jak se bude jmenovat?
- Asi Bob Dylan. - To je originální.
- Jo, je to zvláštní. Nikdy nesundáváte klobouk,
jen když si nasazujete ten náhrdelník. Nebo pro to máte vznešenější název?
Držák na harmoniku. Tak to je náhrdelník lepší. Na harmoniku nehrajete moc dlouho, že? Hraju na ni dlouho,
ale nemohl jsem hrát na obojí zároveň. Používal jsem ramínko,
ale to moc nedrželo. Musel jsem to lepit izolepou.
Ta to držela dobře. Jsou i menší harmoniky než tahle.
Strkal jsem je do pusy. Jenže mám špatné zuby a v té harmonice
něco je, nějaká náplň nebo něco.
Každopádně se to
zmagnetovalo jako magnet a celá harmonika mi vylítla z pusy. Nešlo ji zubama udržet. Uvidíme, jestli trefím tóninu.
Tuhle jsem složil dávno. Nikdy ji nehraju. Jak dlouho jste pracoval na pouti? Střídavě tak šest let. - Co jste tam dělal?
- Všechno možný. Uklízel jsem, byl jsem... Obsluhoval jsem atrakce.
Třeba jsem spouštěl ruské kolo. Stíhal jste i školu? Něco jsem vypustil
a několik ročníků jsem vynechal. Tu a tam jsem něco vypustil.
Ale všechno se to vyvrbilo dobře. Naladím si Éčko. Jedno už mám.
Už mám obě. Snažím se vzpomenout si na píseň,
co jsem napsal o jedné paní z pouti.
Bylo tam takové panoptikum
se zakrslíky a tak. Byla tam paní, co vypadala fakt špatně. Jako by měla popálenou kůži
a vypadala jako dítě. Nevyrostla normálně.
Ta tam byla taky. A lidi platili, aby to mohli vidět.
To mě dostalo. Je vtipný, jak tihle lidi uvažujou.
Chtějí vám něco prodat. Diváci si od nich za 10 centů
koupí pohled s fotkou a nějakým příběhem.
Postaví se před vás
a chtějí ve vás vyvolat dva pocity. Chtějí, abyste si mysleli,
že sami sebe nelitujou. Ale vy jich litovat máte. Napsal jsem té ženě píseň. Jmenovala se: "Nekoupíš si pohled?" Už si ji ale nepamatuju. Poslouchali jste Boba Dylana. Děkuji, že jste přišel
i za vaši skvělou práci.
Bylo mi potěšením. - Nesundáte ho ani jako slavný a bohatý?
- To já nikdy nebudu. Skládáte písně před snídaní
nebo před večeří? - Někdy celé dva týdny nic nenapíšu.
- Tomu nevěřím. Je to tak. Ale jindy zase píšu hodně.
Třeba včera jsem napsal 5 písní. Ale už jsem je rozdal. Ani o tom neuvažuju tak,
že jsem něco napsal. Nemám pocit, že jsem něco napsal.
Ty písně tu byly už přede mnou. Já jsem je jen zaznamenal na papír,
ale byly tu dávno před tím. Tak to cítím. Překlad: Veru
www.videacesky.cz
VideaCesky.czPublikováno: 9 let
