Žijeme v simulaci?

Nebo jsme možná v simulaci právě teď. Jo, vážně. Když se podíváte na dnešní výpočetní sílu,
zjistíte, že můžete naprogramovat svět uvnitř počítače. Představte si budoucnost,
ve které máte té síly ještě více, a zjistíte, že můžete vytvářet postavy,
které mají třeba svobodnou vůli a můžete naprogramovat zákony,
které ten svět řídí. A jako postava v tom světě si myslíte,
že máte svobodnou vůli a rozhodnete se vyvinout počítač.


Potom vytvoříte svět ve svém počítači. Když si rozložíte všechny ty vesmíry
a hodíte šipkou, který nejspíše trefíte? Ten původní, kde to začalo,
nebo některou z bezpočtu dceřiných simulací, které se potom rozvinuly? ŽIJETE V SIMULACI? Tady Vsauce.
Já jsem Jake a my všichni žijeme v simulaci. To je alespoň to,
co tvrdí tzv. Hypotéza simulace. Že pokud by se nějaká civilizace, která přijde po nás,
dostatečně technologicky rozvinula, nejspíš bychom byli simulovaní.

Existují dva světy, dvě reality:
primární svět, kde se simulace vytváří, a druhotný svět, simulovaný vesmír,
kde žijeme, který je pro nás tím jediným. Když chceme takový svět vytvořit,
musíme splnit tři kroky, aby uživatel uvěřil, že je to skutečný svět.
Pohroužení, pohlcení a nasycení. Vezměte si hry jako Age of Empires,
Civilizaci nebo The Sims – jde v nich o napodobení reality,
znovuprožití minulosti nebo vytváření něčeho nového. A za dvacet let jsme přešli od her,
které vypadají takhle, k takovýmhle.

Jak se zlepšuje grafika, zážitek nás více pohlcuje
a zdá se, že postavy jednají samostatně, naše chápání toho, co je skutečné a co ne,
se začíná rozmazávat. Postavy v počítačové hře jsou vázány pravidly,
řadou zákonů, které je definují. Simík nemůže projít zdí, ačkoliv není skutečná,
jsou to jenom řádky kódu, které rozlišují, co je pevné, ale pořád se tomu říká zeď. Teď si vezměte náš svět. Tohle je soubor atomů,
které společně tvoří předmět, kterému říkáme zeď. Je atomicky naprogramován tak, aby měl určitý tvar
Pro nás je to něco, co vypadá a co vnímáme jako zeď. Nevidíme ty mikroskopické součástky,
ze kterých je postavená, stejně jako kód ve hře.

Prostě očekáváme, že se bude nějak chovat
kvůli tomu, jak je náš svět navržen. Věříme, že je tvořená něčím fyzickým,
a není to jen uměle naprogramovaná překážka. Když někdo přijde k vám domů, jak se tam dostane?
Vidíte je vyrážet, vidíte je přijíždět? Opustí svůj dům, uběhne čas a pak jsou tam. Je to gestalt světa – konfigurace detailů,
které dohromady naznačují existenci světa a požadují po divácích, aby doplnili chybějící kousky
na základě daných detailů. Když odejdu vlevo z obrazu,
předpokládáte, že přijdu z druhé strany. Ale když přijdu odněkud, odkud to nečekáte,
nepatrně to naruší vaše vnímání reality.

Je to gestalt světa – předpoklad, jak by věci měly být,
díky čemu simulovaná realita funguje. Ne všechno musí být renderované
nebo existovat současně pro každého uživatele simulace. Možná že se vesmír rozpíná,
protože se ještě celý nenačetl. Když se ve VR koukáte před sebe,
to za vámi není vždycky renderováno, ještě to není skutečné.
Vznikne to, až když otočíte hlavu, a to, co bylo přímo před vámi, je teď pryč. Takže otázka je, jak víte, že něco existuje,
když se na to zrovna nedíváte? Je to technologická verze solipsismu –
teorie, že jenom vaše mysl určitě existuje.

Všechno na tomto snímku – animátor,
kancelář, celý svět okolo, včetně vás možná neexistuje mimo mou mysl. Řekněme, že žijeme v simulaci. Proč by to někdo nebo něco
v tomto rozsahu vůbec dělalo? Jeden z důvodů, proč udělat tak obrovskou simulaci,
navrhuje profesor filozofie Nick Bostrom ve své studii Žijete v počítačové simulaci? Říká, že by to mohla být simulace předků. Civilizace by mohla chtít vidět,
co udělali ti před nimi.

Jako učebnice dějepisu,
ale místo čtení se to přehrává. Nebo jsme možná postavy
v neuvěřitelně složité počítačové hře. V našem Sim-vesmíru bychom my byli Simíci. Dokonce můžeme hrát vlastní jednoduché simulace
na našich počítačích a konzolích a myslet si, že máme kontrolu. Grafika se zlepšuje společně s technologií,
ale nemusí být dokonalá. Ve VR víme, že to, na co se díváme, není skutečné,
ale pro naše smysly a naši mysl je. A podle toho reagujeme.


Takže v té verzi, ve které žijeme, nám to připadá skutečné,
protože to je to jediné, co známe. Ale pro ty, kteří to naprogramovali,
je realita možná úplně jiná. Je to jako Platónova alegorie jeskyně. Podle Platóna
jsou v jeskyni od narození připoutaní vězni a nemůžou se podívat na sebe
ani nikam jinam než na zeď přímo před sebou. Jediné, co vidí, jsou stíny vrhané na zeď ohněm,
který mají za zády a který nikdy neviděli. Je to jediné, co znají, takže jsou pro ně stíny realitou
a hlasy, které slyší, přičítají také stínům. Protože nikdy nepoznali nic jiného,
neviděli člověka ani s žádným nekomunikovali, nevědí nic o vnějším světě
nebo o světě obecně.

A kdyby nějaký vězeň unikl a opustil jeskyni,
byl by tak vyděšený a zmatený tím, co by viděl, že by se sám rozhodl vrátit
do útočiště jeskyně, do své reality. A stejně jako vězni v té jeskyni věříme,
že to, co vidíme, je pravda, je to skutečné. Problém při zjišťování, jestli jsme v realitě,
nebo v simulaci, je podle profesora z NYU Davida Chalmerse v tom,
že všechny důkazy, které nashromáždíme, můžou být simulované. A je tu důležitý rozdíl.

Nejsme ve virtuálním světě,
který by existoval nezávisle na tom, jestli v něm jsme. V takovém případě bychom byli hráči ve hře
a někde by byla naše verze z masa a kostí u ovládání. To u téhle hypotézy není ten případ.
Jsme v simulovaném světě, což znamená, že nejsme uživatelé ani hráči,
jsme také simulovaní. Jak řekl Philip K. Dick,
"Falešné reality stvoří falešné lidi." Proč by si někdo myslel, že je vesmír simulovaný? Vlastně pro vás máme pět předpokladů. Pokud jsou správné, znamená to,
milý diváku, že jsi simulovaný. Tak mě následujte do jiné reality na Kurzgesagt
a jako vždy, díky za sledování.

Překlad: jesterka
www.videacesky.cz