Od roku 1934 do 1954 musel každý hollywoodský film projít schvalovacím procesem pod Radou produkčního kodexu, která mohla určovat každý aspekt filmu tak, aby vyhovoval americkým křesťanským hodnotám. Jak to celé fungovalo představí video od Voxu.
Jih proti Severu, Casablanca, Čaroděj ze země Oz, Občan Kane, jedny z nejoblíbenějších filmů
v historii kinematografie USA. A všechny mají něco společného. Všechny je cenzurovala katolická církev. Po celé desítky let jste vlastně
v hollywoodských filmech viděli jen to, co si přála katolická církev. Hollywood na konci 20.
let
byl zahlcený filmy o pirátech, milencích a netvorech. Ale ne všichni z toho měli radost,
především katolíci. Byli znepokojeni tím, co považovali
za upadající morálku ve filmech. Dva zbožní katolíci,
vydavatel Martin Quigley a jezuitský kněz, otec Daniel Lord,
to je jeho pravé jméno, se rozhodli to změnit. Roku 1929 sepsali
kodex filmových produkcí, soubor morálních požadavků
na filmy.
Zakazoval například nahotu,
nemravný tanec a posměch náboženství a vyžadoval podporu
římskokatolickým hodnotám, v nichž dobro vítězí nad zlem
a nemorální chování je potrestáno. Uváděl i lidová ustanovení jako zákaz lásky mezi jinými rasami
a obchod s bílým masem. Fuj. Když pět velkých studií,
Warner Borthers, Paramount, MGM, Fox a RKO, dostalo směrnice, souhlasilo s nimi.
Proč by Hollywood dobrovolně
přijímal takovou cenzuru? Nesmíme zapomínat, že filmy
v této době nechránil žádný pvní dodatek. To znamená, že jakýkoli stát
nebo obec nebo i v zastoupení federální vláda
mohly cenzurovat filmy. Toto je Thomas Doherty
a tady jsou jeho papuče. V Hollywoodu panoval velký strach, že Rooseveltova vláda Nového údělu, která bezstarostně rozmnožuje
vládní organizace, vytvoří federální cenzurní organizaci na cenzuru amerických filmů.
Studia to dobrovolně zavedla s tím,
že to třeba vládu odradí od zásahů. Ale roku 1930 přišla
Velká hospodářská krize. S propadem ekonomiky padala
i návštěvnost filmů a studia se ze všech sil snažila
prodat víc lístků. A co vstupenky prodává?
Sex. Násilí. A obrovský poháry s chlastem. Ve čtyřletém období mezi lety
1930 a 1934 byly filmy hollywoodských studií
ku**a šílený. Three on a Match (1932) Římskokatolickou církev to dost naštvalo a na konci roku 1933 a na začátku 1934 začala organizovat
takzvanou Legii slušnosti.
Zní to jako chabá franšíza
na filmy o superhrdinech, ale zveřejnili seznam filmů všech studií
s doprovodným hodnocením. A jako morálně nezávadný, B částečně morálně závadný a C děsivě odsouzeníhodný. Legie měla vlastní přísahu a to pak 20 milionů katolíků
a Kolumbovi rytíři na mších a setkáních vstali, zvedli ruku
a přísahali na svou nesmrtelnou duši,
že nepůjdou na filmy, které církev pokládá
za nehodné a bezbožné.
Aby zabránil bojkotu, Hollywood
vytvořil Radu produkčního kodexu (PCA), která pokyny prosazovala, a předsedou byl zvolen
zbožný katolík Joseph Breen. Ve filmu Letec ho hrál Edward Herrmann. Mohu kategoricky říct, že jsem
nikdy neviděl něco tak nepřijatelného.
Studio poslalo radě scénář a on je po řádcích důkladně pročítal, aby zaručil, že v nich není řečeno,
naznačeno ani zobrazeno nic, co neschvaluje produkční kodex. Například poznámky k filmu
Jimmyho Stewarta Život je krásný. Strana 21: „Ačkoli je přijatelné ukázat,
že se Gower uchýlil k pití kvůli svému citovému problému, požadujeme, aby zde ani v jiných scénách
nebyl nevhodně opilý.“ To je důležité, strana 37: „Scéna, kdy Harry plácne Annie
po zadku, je nepřijatelná.“ Strana 38: „Narážka na impotenci je nepřijatelná.“ Greenova rada schvalovala
každý aspekt filmu, každý záběr, každý dialog, každou reklamu,
marketing, kostýmy, a opravdu se stal nejmocnějším mužem
v dějinách Hollywoodu.
A tím pádem se i jeho rada
stala nejvlivnější v Hollywoodu. V závěrečných titulcích každého filmu
mezi lety 1934 a 1954 můžete vidět logo Rady. Bez něj váš film neměl šanci. Rada rozhodovala o tom, které
filmy mohou studia točit, a jelikož studia vlastnila
ve státech mnoho biografů, většina publika mohla pouze
na filmy pod produkčním kodexem.
Tento systém lze nazvat monopolem. A někteří to dokonce řekli. Bylo jich přesně devět. V antimonopolním soudním sporu
USA versus Paramount Pictures z roku 1948 Nejvyšší soud rozhodl, že jde o nezákonný
monopol, a donutil studia biografy prodat. Studia nemohla dál určovat,
co projde, což otevřelo cestu
nezávislým a evropským filmům, které se kodexem neřídily.
Rada v tichosti existovala do roku 1967, kdy ji převzala společnost
Motion Picture Association of America a filmy v USA přešly
na systém ratingu. Na kodex se nedívám jako na něco,
co bylo dobré nebo špatné, ale co bylo nevyhnutelné. Umožnil jim vytvořit spoustu
skvělého umění. Když se podíváte na filmy
pod produkčním kodexem, mluvíme o stovkách báječných…
tvůrčích uměleckých děl,
které sledujeme dodnes. Překlad: Lukkul
www.videacesky.cz
LukkulPublikováno: 4 let
