Postavte největší dům z pivních tácků

- Alexi. - Ahoj, Johnny. - Vešel jsi sem velmi rozvážně. - Že jo? - Velmi klidně. Dramaticky, jako v Panství Downton. - Jak je? - Jak je? To jsem ještě nikdy neřekl. - Jak je? - Dobrý. - Jak je? - Jo, jde ti to. - Díky. „Postavte…“ Takový věci nesnáším. „Postavte zde na stole největší dům z podtácků.“ „Až budete stavět, přesně za minutu musíte zazvonit na zvonek u dveří.“ „Pak za dalších 58 vteřin.“ „Pak za dalších 56 vteřin a tak dál, dokud nedojdete na nulu.“ Takže se to zkracuje o dvě vteřiny.



„Největší dům vyhrává.“ „Pokud se se zvonkem spletete víc než dvakrát, budete diskvalifikováni.“ „Čas vyprší s posledním zazvoněním a běží odteď.“ Dobře.



Takže nejdřív mám minutu a pak 58 vteřin a pak 56 vteřin. Takže musím běhat tam a zpátky. Chápu to, však je to snadný. Nechápu, jaký to má smysl? Prostě si mám pořád dávat pozor? Nevím, jestli má cokoliv smysl. Neformální pozdravy nemáš moc rád, co? - Jak je? - No. - Ne no. To je můj první postřeh.



Druhý je, že Richard Herring říká, že „takové věci nesnáší“, jako by po něm lidé pravidelně chtěli, ať z podtácků postaví dům. Měli tedy stále méně času na pendlování mezi místnostmi. Měli časomíru. Viděli odpočet, jinak by to bylo moc těžké. Celkově měli něco přes čtvrthodinu, ale postupně samozřejmě stále méně času. První dvojici uvedu mužskými variantami jejich ženských jmen. Je to Keith a Desmond. - Je na tobě, jak to postavíš.



- Máme izolepu? Jestli ji chceš. Jo, to by bylo super, přineste mi ji, prosím. Jak dlouho to trvá ke dveřím? Perfektní načasování. Jedeme od 58. Za zajímavý dům žádná cena nebude, jde spíš o ten zvonek, co? - Je to spíš o velikosti. - Tohle je dobrý. Kdy půjdeš zazvonit? Ideálně za 58 vteřin.



Do prdele. Tohle je dobrý. - Bylo to pozdě? - Zdálo se to jako chyba. Jsem zaneprázdněná přemýšlením nad tím domem. Ano. Můžu z nich udělat kupičky! No jasně! - Z čeho bys stavěla normálně? - Z cihel. - A?



- Slámy. To je střecha. - Už jenom stačí zazvonit. - No jo, to bylo trochu pozdě, Katherine. Ne. Do prdele! Ne. Kurva. - To úplně jako dům nevypadá. - Měla bys jít zazvonit. Prostě zazvoním. - Končíš?



- No. - Bože, je jich hrozně moc. - Běž zazvonit. Katherine, musíš zazvonit. - Můžu poprosit o čaj? - Ano. Počkat, počkat. Je čas jít zazvonit. - Už zrychluju. - Ale čas se krátí. Měla bys jít, Katherine. Můžu okolo postavit školku. Tady bude on.



Tohle je jeho kámoš Gareth. Teď už moc času na stavění nebude. - Teď? - Jo, běž. Kurva, kurva! Katherine, musíš jít. Měla bys jít zazvonit. Už tu zůstanu. Raz, dva, teď. Už jen dvě vteřiny.



- Jaký to má smysl? - Katherine. Pardon, to bylo dětinské. Jaký to má smysl? Nepostavila jsem dům. - Bylo mi fakt nanic. - Takhle jsem tě ještě neviděl. Mělas dům a změnilas ho, aby nevypadal jako dům. Ale to bylo tak rychlé! Budu ohromená, jestli se to někomu povedlo.



- Mně se to povedlo! - Ano, tohle je její dokončený dům. - To je on. Má střechu. - Kdy se můžu nastěhovat? Je to georgiánský sloh, že? Udělal jsem z toho návrh. Kdyby to byl dům, vypadal by takhle. - Je moc hezký. - Jo, přesně takhle by to vypadalo. Pokud je tohle tak hezké, tak to moje byla aspoň nějaká stavba. Ale ty jsi několikrát diskvalifikovaná za zvonek. Zato Daisy se ve 42 vteřinách vzdala a přestala přebíhat.



A nejhorší na tom je, že jí budu muset dát body za to, že pár pivních tácků naházela na hromadu. - Uprostřed je ale díra. - Je tam díra. - Jsou to takové základy. - A co je ta díra? Životní prostor. Na vaření, jedení, spaní, zábavu. Žádný problém. „Koupil jsem nám dům.“ „Božínku, kéž bys mi o tom býval řekl.“ „Bude se ti líbit.



Uprostřed je velká díra, kde můžeme jíst, spát a vychovávat děti.“ - Chceš vidět další domy? - Jo. Tentokrát nás čekají Margaret a Rita. Jdeme na to. Nechápu, jak se to dělá. Mimochodem, cesta ke dveřím trvá tak pět vteřin. To je stresující.



Musíš jít a zazvonit. Nevím, proč se vůbec obtěžuju. Víš ty co? Dva, jedna. - Co to máš? - Zvonek. Teď je to jiná. No skvělý. - Vypadáš klidněji.



- Jo, protože tu mám ten zvonek. To na stresu výrazně ubralo. Řízl jsem se. Na zvonku je krev. - Řízl jsem se do ruky. - Nešpiň zvonek krví, prosím. Už vidím vchod. Zkusme druhé patro. Potřebujeme víc místa. Sakra, zvonek! Na tyhle dveře kašlu.



Máš něco, co se točí? Něco, co se točí? Mám tohle. Oboustranná izolepa. Díky, Richarde. To je tvůj dům. - Jsou v tom krev, pot a slzy. - Nechci se chlubit, ale je to umění. Před lety proběhl jeden boxerský zápas. Chris Eubank byl na vrcholu sil a hodněkrát se utkal s Nigelem Bennem.



V nejbrutálnějším zápase Eubank vyhrál na body. Šli za ním a řekli: „Chrisi, po takovém zápase musíš jásat.“ A Chris Eubank odpověděl a je to jediná věc, co si z toho pamatuju. Řekl: „Rozfikl mi jazyk. Zavolejte sanitku.“ A jediné, co si pamatuju z Richardova pokusu, je: „Řízl jsem se do prstu.“ Je jedno, jak vypadá jeho dům.



Tohle udělal. Vlastně tácky naskládal kolem modelu domu. Hrůza. Takhle by to vypadalo jako skutečný dům. - Kdo to navrhoval? - Já. Nelíbí se ti? To je moc hezký dům, ukaž Richardův. To je on. - Nevypadá tak. - Jsou tam dveře. Strašný.



Zato Mawaan… Tohle je dost možná tvůj vrchol. Jenom to s tím zvonkem. Čtyři lidi reagovali: Tohle je jeho maják. Podívejte. Já řekla: „Wow, to je větrný mlýn.“ Už zbývá jen jeden člověk. Nepolevující hlas naděje. Johnny Vegas. To je nanic. Proč jsem vůbec zavíral? Ještě jeden.



Rychle! Kolikrát jsem přišel o práci, protože jsem v baru lízal tácky. Slinama jsem jednou opravil i díru v duši. Je to hrozně pevné. Promiň, slípko. Udělám něco velmi kontroverzního. Přidám podpůrnou stěnu.



Vydrž. Můžeš za to ty! Tak, tak. Nestihnu to. Mrkejte na tenhle. Nikdy jsem se nenaučil číst, ale… Dělám jenom malý dům na prérii, dobře? Jaký to má jinak smysl? Je to jenom usedlost! Božínku.



Do žádného jiného úkolu jsem se tak neponořil. Byla to příležitost zazářit, a to mi zlomilo srdce. Ale je jasné, že to umíš. Viděli jsme to. Dokonce jsi přidal podporu. Používal jsi stavební slovník. Jako jasně, architektura se dneska dělá jinak. Teď lidi prostě udělají díru uprostřed hory smetí. - Bylo to krásné, Johnny.



- Tu vrcholnou verzi nazval Vegas Villas. Každé okýnko byl byt. Srdcervoucí. Musíš to ale obodovat. Dostanou Katherine a Johnny body? Bože, odpusť mi, ale ne. - Aspoň za snahu. - Nemůžu dávat body za snahu. Myslím, že by měl dostat víc než já. - Měl to fakt těžký. - Vytvořil si vlastní pojivo. Dej mi aspoň body za emoční vklad do hry.



- Promyslím to. - Fajn. - Mawaan dostává pět bodů. - Pět bodů. Bože, oni si to vůbec nezaslouží. Čtyři body pro Daisy, tři pro Richarda. A nula pro Katherine a pak jenom… - Otázka bonusového bodu pro Johnnyho. - Prosím. - Ne, žádný bod. - Nula pro Johnnyho. - Fakt? Nemůžu si dovolit ukázat slabost.



Mám sedmnáctiletého syna a po tomhle se mnou nepromluví. Tak ať. Překlad: ElTigre www.videacesky.cz