Ricky Gervais nesnáší sociální sítě

Svět se jenom zhoršuje a podle mě začátek toho konce způsobily sociální sítě. Protože na Facebooku a Twitteru se zrodila ta nesmyslná představa, že je důležitější být populární, než mít pravdu. Všichni se mnou musí souhlasit, pak se to rozpadne na dvě skupiny. „S těma nesouhlasím, tak je zablokuju.“ A v téhle post-pravdivé éře už je lidem ten argument jedno, nečtou si ho, jenom zjišťují, kdo to říká.



„Ne, ten není na naší straně.“ Je to naprosto absurdní. A také se tam zrodila ta představa… Vždycky se říkalo, že můj názor je stejně hodnotný jako tvůj názor. Teď jsme ve fázi můj názor je stejně hodnotný jako tvůj fakt. To je přece nesmysl. Na Twitteru mi lidé píší: „Myslím si, že Země je stará 6000 let.“ „V tom případě si já myslím, že jsi zasranej idiot.“ Nemůžete mít názor na stáří Země.



Můžete mít vlastní názory, ale nemůžete mít vlastní fakta. Ale hlavně šlo o popularitu. Chytili to i politici. Ti teď taky tweetují, chtějí být oblíbení. Měli jsme referendum o brexitu, protože se zbavovali zodpovědnosti, nechtěli udělat chybu. A navíc je to směšné, ptát se na názor průměrného člověka. Radši se průměrného člověka neptejme. Víte, jak pitomej je průměrnej člověk?



Ještě pořád se prodávají lahve bělidla, na kterých je velkými písmeny napsáno: „Nepít!“ Odstraňme ty nápisy. Na dva roky. Pak můžeme uspořádat referendum. Upřímně, když jsem si Twitter zakládal, trochu jsem se tam angažoval. Byl jsem zcela otevřeně ateista. Nemyslel jsem si, že to změní něčí názor, ale chtěl jsem to sdělit těm na druhé straně.



Ve 13 zemích ještě pořád mají trest smrti pro všechny ateisty. Nebo je šikanují. Chtěl jsem ukázat, že být ateista je v pořádku. Je v pořádku věřit v Boha a taky je v pořádku opak. To bylo celé. Ale pak jsem si uvědomil, že nemusím tweetovat o náboženství nebo ateismu. Stačí, když budu sdílet fakt. To naštve přesně ty správné lidi. Třeba jsem napsal: „Všechno nejlepší, Země, dnes slavíš 4,6 miliard let.“ A pod to někdo vždycky psal, že je jasný, o co se snažím.



Ale takový je svět, lidé si berou všechno osobně. Mají pocit, že se svět otáčí kolem nich. Hlavně na Twitteru. Já netweetuju nikomu konkrétnímu, píšu tak obecně, netuším, kdo mě sleduje, mám 12 mil. followerů, neznám je. Sledují mě, aniž bych je znal, rozhodnou se přečíst si můj tweet a pak si to vezmou osobně. Jako by někde na náměstí u vývěsky našli inzerát na výuku hry na kytaru, pak to popadli a řvali: „Já na tu zasranou kytaru hrát nechci!“ „Co to tu je?



Číslo? Dobře.“ „Vy nabízíte lekce hry na kytaru? Ale já je kurva nechci!“ V pořádku, není to pro vás, tak odejděte, neřešte to. Ale jednu věc na obranu Twitteru řeknu. Používám ho k marketingu a pro zábavu jako všichni ostatní, ale Twitter má podle mě velkou výhodu. Hodně se angažuji proti krutému zacházení se zvířaty a před lety by trvalo hrozně dlouho sehnat 100 000 podpisů na petici.



Museli byste stát před obchoďáky a tak. Ale to je ta magická hranice, potom se to projednává v parlamentu. A já se účastnil spousty kampaní a díky Twitteru jsme ty podpisy sehnali v rámci dní. Pak se ty zákony změnily, takže děkuji všem, kteří to někdy sdíleli, vážně jsme něco změnili, děkuji. Ale i něco tak jasného, jako je kruté zacházení se zvířaty, tam byste čekali, že se s vámi nikdo hádat nebude.



Ale ano, bude. Prostě chtějí být slyšet. Já napíšu něco o tom, jak při býčích zápasech mučí býka jenom pro zábavu. Tak říkám: „Zakažte býčí zápasy.“ A někdo na to napíše: „Ale co děti v Sýrii?“ Cože? To není buď, anebo. Můžeme se snažit zlepšit oboje. Neříkám: „Hoďte to dítě zpátky do díry, máme tady býka.“ Překlad: jesterka www.videacesky.cz