Předsudky v medicíně

Lékaři – jedničky podle časopisu
Důvod, proč mám v zadku prst. Lékaři mají v naší
společnosti výsadní postavení. Můžete to vidět
ve filmu Muži medicíny ze 30. let. V každém americkém městě se nachází jeden dům,
který každý zná. Lékař. Služby zde nabízí muž,
kterému zákon dovoluje praktikovat
to nejrespektovanější povolání.

Ano, jen lékaři mají privilegium
strčit dítěti špachtli do pusy a diagnostikovat nemoc,
která byla ve 30. letech známa jako hnusný kašel. Léčbou je utopení. Medicína možná je
nejrespektovanějším povoláním, ale je důležité vědět, že každý nemusí
mít od lékaře stejnou zkušenost. Myslím si, že by mě léčili
úplně jinak, kdybych byla muž. Lékaři i sestry se tvářili,
že jen přehání.

Neposlouchali je,
protože to byli černoši. Kdyby to byli běloši,
hned by vystartovali: "Proboha!" "To je vážné." Ano, pokud jste žena
nebo rasová menšina v USA, můžete mít úplně
jinou zkušenost než bílý muž. A kdo jiný by o tom
měl 20 minut mluvit než já, nejbělejší z bílých. Já se spálím při sledování
cestovatelského kanálu.

Jsem chodící ciderový donut. Bledý, plný těsta a najdete mě
na každém farmářském trhu. Ale touhle diskuzí si musíme projít. Většina lékařů zodpovědně provádí
svou práci, někdy s omezenými zdroji, ale předsudky v medicíně
jsou vážným problémem. Není to jediný faktor, který ovlivňuje
léčbu, ale může mít výrazný vliv. Dnes si promluvíme o předsudcích
v medicíně ve dvou oblastech. Podle pohlaví a rasy.

Slovy každého mého terapeuta,
začněme pohlavím. Už v minulosti bylo ženské tělo
cílem mnoha předsudků. Mami, můžu jít
po škole plavat s Peggy? Ne, v prvních dvou až třech dnech
tvé periody to není dobrý nápad. Mohla bys onemocnět. To je pravda. Peggy, samozřejmě, že nemůžu jít plavat.
Víš, že mám prokletí. Jo, Peggy!

Ty jsi ale blbá, je prokletá! Nemůže jít plavat, potopila by se! Ano, v 50. letech ženy
své periodě říkaly prokletí. To není vše, prsa byla Pohořím děsu, zadek byl Údolím stínů, těhotenství bylo Očekáváním a porodu se říkalo Babadook. Pro ženy to byla děsivá doba.

Od té doby se toho mnoho zlepšilo, ale ženy stále mohou mít problém
dostat se ke kvalitní zdravotní péči. Dokazuje to mnoho studií. Zjistily, že ženy dostanou kolenní
implantát méně častěji než muži. Když jsou vážně nemocné, méně častěji
se jim dostane důležité operace. A když přijedou na pohotovost
s bolestí břicha, ženy méně častěji dostanou léky na bolest. Poslechněte si lékařku, jak mnoho
jejích kolegů léčí ženské pacientky.

Myslím si, že mnoho symptomů žen,
především bolesti, je připisováno
emocionální nerovnováze. Myslí si, že jsou hysterické
nebo jen přehánějí. A to je špatný přístup. Jistě, že ano. Jedinou chvilkou, kdy by lékař neměl
vyslechnout stížnost ženy na bolest, je ta, kdyby mu do kanceláře
volala a měla AT&T. Ten hovor by pořád vypadával.

Bum, taťko, zase jsem tě dostal! Tenhle synek se nedá! Zase na veřejnosti
vytahuju špinavé plenky. Já se ti tedy vyplatím! Za něco z toho skutečně
mohou předsudky lékařů, ale existuje i problém v systému. Lékaři toho o ženském těle vědí méně. V minulosti medicína
studovala mužská těla, což znamená, že muži jsou bráni
jako univerzální vzor.

Jeden výzkumník vám poví, že důvod je skutečně hloupý. Panuje předpoklad, že vy jste
jako já, jen s rozbouřenými hormony. S rozbouřenými hormony. Myšlenkou je,
že v základu jsme si my dva podobní. Ironické je, že za nejlepší způsob,
jak studovat vás, je studovat mě. - Vy nemáte rozbouřené hormony.


- Přesně. Můžeme studovat pochody ve vás
bez těchto nepříjemností. Ano, ženy jsou plné nepříjemností. Proto medicína dlouho věřila,
že ženy jsou jen muži s hormony. Děti byly malými muži, psi chlupatými muži, stromy velkými tvrdými
nehýbajícími se muži, ptáci muži, kteří létají,
ryby muži, kteří klapou pusou, a vulkány byli muži, kteří ejakulují lávu.

Tato myšlenka, že ženy jsou
jen muži s rozbouřenými hormony, vedla k tomu, že ženy byly
odsunuty na vedlejší kolej. Desítky let byly ženy
vyloučeny z klinických zkoušek. Věřilo se, že menstruační cyklus
by zkomplikoval výsledky. To by ale měl být důvod,
proč je do zkoušek zařadit. Ženy tvoří polovinu populace a na léčbu
a léky mohou reagovat jinak. Někdy byly důvody vyloučení směšné. Ukáže vám to tato reportáž z 90.

let. V roce 1990 Magazín národního
institutu rakoviny zveřejnil zprávu, která zkoumala vliv stravy
na metabolismus estrogenu a jeho vliv na rakovinu prsu a dělohy. Všechny subjekty byli muži. Je to pravda. Zkoumali prevenci rakoviny dělohy
na subjektech, které dělohu nemají. To ničemu nepomůže. Je to jako studovat řešení konfliktů na Paničkách z New Yorku.

Žádný konflikt nevyřeší. Luann je naštvaná Dorindino akvárium, Ramona nepozvaná přijde
na Barbařino pečení mušlí a Tinsley je naštvaná, protože se jí všichni
smějí, že zamrazila mrtvého psa. Dynamika skupiny je šílená
a pořad na to sází. Když máte mužské tělo jako vzor všeho a doktoři nevezmou bolest ženy vážně, následky mohou být smrtící.

Třeba infarkt. Mnoho lidí si myslí, že příznaky
vypadají stejně jako v televizi. Člověk se chytne za hrudník a upadne. U mnoha žen to takto nevypadá. Jejich infarkty mohou
mít mírnější příznaky jako bolest zad nebo čelisti,
nevolnost a neobvyklou únavu. Mnoho lékařů to neví.

Podívejte, co se stalo Catherine Leon, která
přijela na pohotovost se srdečními problémy a tam jí řekli toto. Přišel ke mně mladý
namyšlený doktor. Myslel si,
že jsem hypochondr. Řekl: "Není mou prací
vám říkat, co vám je." "Mou prací je vám říct,
co vám není." "Není to vaše srdce." A to bylo vše.

A já: "Co mám tedy dělat?" "Běžte domů." Páni, ten lékař vystihl jedinou chvilku, kdy "jděte domů" je špatná rada. Máte v práci špatný den?
Běžte domů. Na party vás pronásleduje chlap,
co chce mluvit o Bitcoinu? Běžte domů! Jste na druhé metě
a spoluhráč to odpálí doleva, soupeř to chytne a pošle to na první a vám dojde, že přehodil?

Běžte domů! Honem na domácí metu! Catherine Leon měla infarkt. Neměli ji poslat domů.
A není v tom sama. Podle jedné studie ženy, které přišly
do nemocnice se symptomy infarktu, mají sedmkrát vyšší šanci
na chybnou diagnostiku a jsou častěji poslány domů.

To je strašné. Jediná věc, která by měla
být sedmkrát častější u žen, je pochopení těch odkazů na Paničky. A víte co. Ani to není v pořádku. Tento pořad je pečlivým vyobrazením
bohatství, moci a osamělosti na Manhattanu. Je to univerzální téma, které by
mělo proniknout i mimo toto zasazení. Je to naše Mnoho povyku pro nic
a Andy Cohen je náš Shakespeare.

Ale o to tu nejde,
i když je to dobré přirovnání. Je to skvělé přirovnání. Ale o tomhle tu mluvit nemáme. Předsudky v pohlaví a rase
mohou ovlivnit výsledek vyšetření. Ale nejsou to jediné druhy předsudků. Pokud mám citovat vnitřek
hlavy Donalda Trumpa, když nálada na jeho shromáždění upadá: "Začněme s rasismem."

Mezi bílými a černými Američany
panuje obří rozdíl v délce života. Hlavně u černých mužů. Když se jedna studie snažila
vyčíslit rozdíl v úmrtnosti, objevili šokující číslo, které však tento dokumentarista
podal hodně zvláštním způsobem. Zjistili jsme, že u afroamerické komunity
je úmrtnost vyšší o 83 tisíc osob. 83 tisíc úmrtí každým rokem. To je ekvivalentem velkého letadla, naplněného černošskými pasažéry,
které každý den spadne z nebe.

Rok co rok. To je podivně specifický způsob,
jak to podat. Nemusíte brát katastrofické číslo a vložit ho jiné katastrofy. 83 tisíc úmrtí je stejné, jako by čtyři dvoupatrové autobusy
do sebe narazily každých 6 hodin. To je 32 vybuchnutých horkovzdušných
balónů každou minutu v týdnu.

Je to smrt princezny Diany 83 000krát. Já to chápu. Je to zlé, chápu to. Je jasné, že k tomuto číslu
napomáhají systémové chyby. Ale když přijde už
na samotný kontakt se zdravotnictvím, mohou narazit na rozdílný přístup. Mnoho studií ukazuje, že Afroameričané mají nižší šanci
získat požadovanou péči.

Ať už jde o zápal plic,
zlomeninu pánve nebo léčbu rakoviny. Tyto rozdílné přístupy nemají jediný zdroj, ale moc tomu nepomáhá to, jak studie mezi
studenty a lékaři před třemi lety zjistila, že chybné informace
o Afroameričanech jsou velmi rozšířené. Studie zjistila,
že někteří lékaři věří, že mezi rasami
existují biologické rozdíly. Například 25 % lékařů věřilo, že černoši mají tlustší kůži.

No ty krávo. Nečekáte, že tohle uslyšíte na medicíně. Ani příliš nečekáte,
že to na vás přes stůl zakřičí váš rasistický dědeček na Díkůvzdání. "O čem to mluvíš, dědo?" "Jejich kůže není tlustší." "I kdyby byla,
není to ten důvod, proč jsi ho nevolil." To není jediná šílenost, které věřili.

14 % studentů medicíny věřilo, že nervová zakončení černochů
jsou méně citlivá než ta bělochů. Což očividně nejsou. 17 % z nich věřilo, že krev černochů
se sráží rychleji než u bělochů. Což se nesráží. V tomto bodě by mě nepřekvapilo,
kdyby si 86 % myslelo, že sperma Irů je během svátků zelené. Nejen během dne svatého Patrika,
ale během všech svátků.

I při Jom kipuru! Být jimi, tak v té době neejakuluji. Je nemožné přesně říct,
kde tyto představy vzali. Avšak učebnice nejsou předsudků prosté. Tato učebnice pro sestry
byla v prodeji ještě v roce 2017. Byla stažena, když vyplulo na povrch,
že obsahuje věty jako, cituji: "Hispánci mohou věřit,
že bolest je formou trestu a že musí projít utrpením,
aby se dostali do nebe."

"Afroameričané věří, že bolest
a utrpení je nevyhnutelné." "Domorodí Američané
mohou vybrat posvátné číslo, když mají určit stupeň
bolesti na číselné škále." Můžete očekávat, že se v učebnici objeví
překlepy nebo zastaralé informace, ale nečekáte, že se v ní dočtete, že Hispánci považují Boha za zvrhlíka a že domorodí Američané
si vyberou kouzelné čísílko. A takovéto nesmysly
mohou mít vliv na léčbu.

Zamyslete se. Čtvrtina lékařského personálu si myslí,
že černoši mají silnější kůži, a sestry se mohly dočíst,
že utrpení je nevyhnutelné. To může vést k tomu, že bolest
černochů bude tlumena jinak. A to se skutečně děje. A podle mě to nejlépe
vystihla Wanda Sykes. To kvůli rasismu. Černochům se opiody
do ruky nedostanou.

Ani nám je nepředepisují. Bělochům je předepisují jako tic tacy. Udivuje mě, kolik vy zmrdi
těch opioidů máte. Prošla jsem si
oboustrannou mastektomií. Víte, s čím mě poslali domů? Se zasraným ibuprofenem! Dobře, zaprvé... Firmy to musí teď začít
pojmenovávat Zasraný ibuprofen.

O tom se nebudeme přít.
Musí to udělat! Zadruhé, to není neobvyklé. Nedávná analýzy zjistila,
že černoši mají o 34 % menší šanci, že jim předepíšou opioidy,
oproti bělochům v podobné situaci. Přestože existuje mnoho důvodů,
proč předepisovat méně opioidů, "můj pacient je černoch"
mezi ně nepatří. Nebezpečí tkví v tom, že pokud se
zdravotnictvím máte špatné zkušenosti, můžete v budoucnu váhat,
zda vyhledáte pomoc.

Poslechněte si tuto ženu s lupusem. Poslechněte si, jak doktoři reagovali,
když chtěla utišit bolest. Tak nějak si mysleli, že si vymýšlím a neříkám,
jak to skutečně je. Že jen chci dostat léky,
nebo že je dál prodávám. To si opravdu mysleli,
že tam jdete kvůli tomu? Ano, jistě. Stane se to,
že si začnete budovat obavu z toho, že máte zase jít k lékaři.

Jistěže se bojíte jít k lékaři, když s vámi jednají jako s dealerem. Já se jich taky bojím
a to nejhorší, co mi kdy řekli, bylo: "Pane Olivera, je vám 42
a už byste neměl chtít lízátko po očkování." Ale já ho chci.
Chci to lízuátko. Byl jsem velmi odvážný. Dejte mi lízuátko.

Netvrdím, že všichni lékaři jsou
rasisté nebo sexisté, protože nejsou. Ale lidé trpí předsudky a lékaři jsou lidé. Může kvůli tomu vzniknout systém,
který záměrně či nezáměrně, zlehčuje pocity velké části populace. A předsudky, implicitní nebo explicitní,
mohou rozhodovat o životě a smrti. Neexistuje znatelnější oblast,
kde pohlaví a rasa negativně ovlivňují výsledky léčby než úmrtnost rodiček.

USA mají nejvyšší míru úmrtnosti
rodiček ze všech vyspělých zemí. To je samo o sobě strašné. U černošských žen je to ještě horší. U barevných žen,
hlavně u černošek, je úmrtnost třikrát až čtyřikrát
vyšší než u zbytku populace. Jak to?
Nemluvíte o lepší zdravotní péči, ani o penězích nebo vzdělání. Ne, vím,
že se to neposlouchá snadno, ale černoškám méně věříme,
když vyjadřují obavy ohledně svých symptomů,
hlavně pokud jde o bolest.

Ano, neposlouchá se to snadno. Za zmínku však stojí ta část, že tato rasová disparita přetrvává,
i když zohledníte socioekonomické faktory, jako je vzdělanost a pojištění. Černoškám nevěříme, dokud neumřou. Už v teorii je to odporné,
ale v praxi je to srdcervoucí.

Kiera Johnson porodila syna,
než se to celé pokazilo. Manžel tvrdí, že na CT čekali hodiny. A když to lékaři konečně
začali brát vážně, bylo pozdě. Zemřela během operace. Dodnes se její muž ptá,
co mohl udělat jinak. Někdy mě v noci napadá,
že jsem někoho měl chytit pod krkem. Možná jsem měl převrhnout stůl. Opravdu jsem na tím
hodně přemýšlel.

Ale nechtěl jsem,
aby mě brali za naštvaného černocha. Nejsem úplně nejmenší. Přemýšlel jsem, jak by nás brali a jak by s námi pak jednali. Když se to stalo, ptali se mě: "Bylo to kvůli tomu, že byla černá?
Bylo by to jiné, kdyby..." "Kdyby měla jinou barvu?" Odpovídal jsem na to: "Už jen to,
že se na to musíte ptát, je problém."

Ano, je to kurva velký problém. To je zničující. Nikdo je neposlouchal a muž se bál ozvat,
aby je nesoudili podle barvy kůže. Nemyslím si, že nikdo při smyslech
by se nespokojil s tím, že jejich bližnímu se dostává horší péče
na základě pohlaví nebo rasy. Když se na tom shodneme,
co s tím můžeme udělat? V ideálním světě bychom zařídili,
aby už nikdy nikdo neonemocněl.

Návštěva lékaře
by byla trapnou minulostí. Podobně jako videorekordéry,
nebo když MTV udílelo cenu Michael Jackson Video Vanguard. Moment! 2019? Oni ji stále udílí? To je snad jiný Michael Jackson? Musí být. Proč do toho zatahují Missy Elliot?

Ale existují kroky,
které může lékařská společnost udělat. Prvním krokem je standardizovaná péče. V roce 2006 Kalifornie snížila
úmrtnost rodiček o téměř polovinu. Částečně kvůli tomu,
že zavedli protokoly pro péči. Některé nemocnice například
zjišťují ztrátu krve po porodu tím, že ji zachytávají v houbách
a vložkách a pak je váží. Potenciální předsudky
lékařů jsou odstraněny, protože když pacientka moc krvácí,
váha to ukáže.

To je jeden z příkladů,
jak řešit tento problém. Ale musíme to řešit víc do hloubky. Vím, že nejsem nejlepší osobou,
která by tohle měla říkat. Potřebujeme někoho,
kdo promluví z vlastní zkušenosti. Naštěstí tu někoho takového mám. Přivítejte Wandu Sykes. Wando, Wando... Musím říct, Wando, že...

Přesně tak!
Wando, jsem tak rád... Jsem tak rád, že jsi přišla. Samozřejmě, že ano. Bál jsem se, že na to, abych někomu
v tomhle případě radil, jsem příliš bílý. To protože jsi. Jsi hodně bílý. Vsadím se,
že tleskáš na první a třetí dobu. Jinak to ani neumím.

- To tu mám stát?
- Chceš tedy...? - Ano, sedla bych si.
- Tak prosím. Já si taky ráda sednu. Měl bych... Měl bych tu klečet? - Můžeš jít.
- Jo, jasně. Děkuji. Zdravím, vítejte u Last Sad Tonight
s Obrýleným McPitomcem.

Podívejte, pokud jste žena nebo barevný
člověk, může být návštěva lékaře obtížná. Já si to prožila
a dostala zasraný ibuprofen. Ale můžeme to napravit. Zaprvé, lékaři a studenti by
měli dostat školení o předsudcích. Vím, že to nezní zábavně. Je to jedna z věcí, které nejsou
zábavné, ale měli byste je dělat. Jako číst si s dětmi. Věřte mi...

Věřte mi, nechcete slyšet, že vaše díte
má problém se čtením tím problémem jste vy. Zadruhé, potřebujeme
větší diverzitu v medicíně. Potřebujeme víc
barevných doktorů a nemocnic. Ne jen těch
vymyšlených Shondou Rhimes. A dokud neuděláme tyto první dvě věci, musíte se bránit sami. Pokud to nefunguje,
nebojte, mám záložní plán. Říká se tomu: "Přiveďte si bělocha."

Pokud vás doktor ignoruje, přiveďte si bělocha,
který to po vás zopakuje. Pokud si říkáte:
"Wando, kde kurva seženu..." "Někoho takového?" Nebojte, mám bílého přítele,
který si lékařům stěžoval častokrát. Nahrál pro vás pár zpráv. Řekněme, že máte infarkt
a oni vás neposlouchají. Vytáhněte telefon a ukažte lékaři toto.

Víte co? Mám infarkt.
Ale není to jako... Je to dámský infarkt. Mám dámský infarkt. Jeho domů nepošlou.
Nepošlou ho domů. Udělají mu EKG,
magnetickou rezonanci a i sendvič, pokud o to požádá. Nejde tu jen o infarkty.

Nahrál zprávy pro každou příležitost. Bolí mě loket, když udělám tohle. Tenhle švihavý pohyb. Nemůžu se ohnout. Nemůžu si podřepnout. Hrozně mě bolí děloha. Dnes cítím, že mám
trochu splašené hormony. Neměl bych to říkal, ale...

Moje tloušťka kůže
je stejná jako u ostatních. Těžko se mi vysvětluje,
co se mi v zadku děje. Ale něco vám povím.
Bolí to. Obě dvě půlky. A rýha taky. Nevím, jestli to vychází z rýhy, a proto mě bolí půlky, nebo zda to přichází z půlek,
a proto mě bolí rýha.

Nemůžu si jít zaplavat. Mám prokletí. Jo! Všechno tohle a mnohem víc
najdete na WhatsLarrysProblem.com. To je skvělé, Wando. Ale jen se zeptám,
co když vás lékař i přesto ignoruje? Nebojte, Larry nahrál sedmislovný
finální argument bělochů. Sleduj.

Rád bych si promluvil
s vaším nadřízeným. Bum! Konverzace skončila. Hotovo. Je po všem. Skvělé, Wando, děkuji ti. Překlad: Mithril
www.videacesky.cz