Třicetiletá válka: Hladomor

Když Beránek rozlomil třetí pečeť, slyšel jsem, jak třetí z těch bytostí řekla: „Pojď!“ A hle, kůň černý, a jezdec měl v ruce váhy. A z kruhu těch čtyř bytostí jsem slyšel hlas: „Za denní mzdu jen mírka pšenice, za denní mzdu tři mírky ječmene. Olej a víno však nech!“ Jižní Německo, rok 1624.



Hlad. Vítal muže za úsvitu a za soumraku s ním chodil spát. Občas ho dokonce i budil ze spaní. I před válkou bývala zima příčinou chudé sklizně. Pak přišel císař, zabral pozemky a svým vojákům snížil žold. Chléb stál čtyřikrát tolik.



To bylo předtím, než mu vojáci vyplenili dům a odvedli jeho krávu. Teď už zbyl jen hlad. Hlad, mrtví a strašné řešení. Velký dík Ting Mobile za pomoc s vyprávěním tohoto příběhu. V Evropě v 17. století přicházela období hladomoru pravidelně. Přírodní jevy jako extrémní podmínky, zamoření škůdci nebo choroby rostlin mohly úrodu zničit.



Přestože hladomor nebyl nic nového, stejně jako u dalších problémů této války šlo především o jeho rozsah, díky němuž o něm víme dodnes. Během dalšího prozkoumávání třicetileté války jako humanitární katastrofy se musíme věnovat také roli, kterou sehrál hlad. Dokonce i bez války bylo 17.



století ve střední Evropě hubené. Bylo to uprostřed malé doby ledové, období, v němž z neznámých důvodů na severní polokouli o několik stupňů klesla teplota. Možné příčiny zahrnují oběžnou dráhu a naklonění Země, zvýšenou sopečnou aktivitu nebo změny mořských proudů. Ať za to mohlo cokoli, důsledkem bylo, že produkce plodin na evropských farmách poklesla a vegetační doba se zkrátila, jídla bylo tudíž zkrátka méně.



A pak přišlo období Kipper und Wipper, jedné z nejneuvěřitelnějších ekonomických krizí v dějinách Evropy. Je to zvláštní výraz, ale nemáme žádný moderní anglický ekvivalent. Význam Kipper und Wipper se může lišit, ale podle hlavní teorie znamená Kipper ořezávání mincí, hned vysvětlím, a Wipper znamená něco jako kolísání, což odkazuje na váhy směnárníků.



Svatá říše římská totiž neměla jednotnou měnu. Jižní Německo mělo stříbrné a zlaté mince, severní Německo mělo dvě různé mince, které tady pro zjednodušení nebudeme rozlišovat. Obě části teoreticky měly groše, jejich ražba však byla tak nákladná, že to stát vzdal a lidé používali spíše zahraniční mince.



Nic zvláštního, Německo totiž bylo obchodní křižovatkou. V některých obchodních městech mohlo být v oběhu spoustu různých měn, protože jimi projížděli obchodníci. Nikdo neví, odkud se vzaly, možná ze Švýcarska nebo Itálie, ale koncem 16. století se některé znehodnocené mince dostaly až do Svaté říše římské. Malá odbočka: Co to vlastně znamená, že je mince znehodnocená?



Jednoduše řečeno to znamená, že zlaté a stříbrné mince obsahují méně vzácného kovu, než by měly, a jelikož lidé z říše měnili neznehodnocené mince za znehodnocené, státy jako celek přicházely o peníze. Panovníci pak začali znehodnocovat vlastní mince, aby všechno vyrovnali, výsledkem však bylo, že do roku 1609 spadla hodnota stříbrných mincí říše o 20 %.



Existuje několik způsobů, jak mince znehodnotit. Jedním z nich je přimíchání jiného kovu, podíl stříbra a zlata v mincích tudíž klesl a z menšího množství drahých kovů bylo více mincí. Dalším je ořezávání mincí, opilování nebo uštipování hran a následné tavení odštěpků k výrobě nových mincí.



V hospodářském systému, který závisí na mincích, jejichž hodnota se odvíjí od jejich hmotnosti, jsou obě taktiky nebezpečné. Vyráběli mince s nižší hodnotou, než jakou uváděli. I tehdy se vědělo, že špatná měna vyhání dobrou, lidé hromadili neznehodnocené mince a státy kvůli soupeření znehodnocovaly vlastní měnu. Z krátkodobého hlediska to však mělo své výhody.



Máte osm tisíc mincí, které znehodnotíte, a rázem jich máte deset tisíc. Právě jste o 20 % zbohatli. To se hodí, když potřebujete najmout nebo zaplatit… no, já nevím, tak vystřelím naslepo, třeba armádu. Už víte, kam tím mířím. Už před válkou některé mincovny, jež nebyly pod dohledem říše, své mince znehodnocovaly.



Ferdinand tuto politiku v Čechách prosazoval už před povstáním. Poté ji katoličtí šlechtici, které přivedl, aby nahradili vyhnané protestanty, rozjeli ve velkém. Znehodnocování ovšem nabylo na popularitě zejména během války, když země musely financovat svou obranu, byl to ale také způsob, jak obohatit ty, kteří ho provozovali, a zároveň sabotovat ekonomiku.



Šlechta, nejvyšší představitelé města a kněží zakládali vlastní neoficiální mincovny, ořezávali dobré mince a razili špatné. Ty s nejvyšším podílem zlata a stříbra si nechali, a zbytek? Sehnali si cestovatele-podvodníka, aby je odnesl do sousední země, ideálně té, která zastávala opačný postoj, a přesvědčil lidi, aby vyměnili dobré mince za ty špatné.



Stal se z toho závod ke dnu. Každá země se snažila vyhodit špatné mince k sousedům, vzít si nazpět jejich dobré mince, znehodnotit je a získat více peněz. Výsledkem byl úplný kolaps měny. Mince spadly na osminu své hodnoty a hyperinflace se vymkla kontrole.



Vyletěly obzvlášť ceny chleba. V jednom dobovém deníku voják napsal, že za 45 stříbrných si koupil jen dvě libry chleba, a jeden student z univerzitního města uvedl, že celý bochník stál zlaťák. Někteří z viníků byli zároveň hlavními postavami ve válce. Ferdinand, jak jsme řekli, znehodnocoval české mince, jimiž platil vojsko, ale jak přesunul katolickou šlechtu do Čech, skoro všichni si založili mincovny k rychlému výdělku.



Nejúspěšnějším z nich byl Albrecht z Valdštejna, jenž investoval peníze zděděné po manželce do českých mincoven. Zisk využil k založení podvodnického spolku a sestavení armády. Díky tomuto válečnému fondu se stal jedním z nejvlivnějších říšských generálů této války.



Přestože edikt z roku 1623 měnový kurz spravil, škody už nešlo napravit. Kupci a obchodníci byli zničeni, ceny vzrostly na osminásobek, a jelikož žili ve městech, nemohli si vypěstovat vlastní potraviny. Země jako Čechy utrpěly ještě více. Jelikož Ferdinandova náboženská politika vyháněla majetné třídy protestantských řemeslníků a dělníků, vznikl v zemi nedostatek lékařů, právníků, obchodníků a stavitelů.



Prchli do protestantských měst, což ceny ještě zvýšilo, protože větší populace znamenala větší spotřebu jídla. A pak přišli vojáci. Vojáci, kterým bylo třeba zaplatit, takže panovníci zvyšovali daně svým už tak chudým poddaným.



Generálové brali více vojáků, než mohli zaplatit. Deficit dorovnávali příspěvky z měst, kterými procházeli. V podstatě chtěli peníze za to, že město nevydrancují. Armády také ubytovávaly vojáky v domech civilistů, někdy na měsíce, přičemž rodiny se o nevítané hosty musely starat. Samozřejmě tu bylo i rabování, drancování a zabavování plodin a dobytka, které se rozmáhalo čím dál více.



A to bylo na mikroúrovni. Na makroúrovni, jakmile začaly panovníkům docházet peníze, začali vojákům platit v pozemcích. Začal s tím Ferdinand, když Maxmiliánovi slíbil Falc za užívání jeho armády. Ale byli tu i další. A noví vladaři, kteří oblast neznali, pro srovnání situace moc neudělali. Zprávy z té doby píší o jeptiškách, které přiváděly sirotky do klášterů a prosily vojáky o jídlo, rodinách, které jedly trávu, a kočkách a psech, kteří mizeli z měst.



Vojáci, často stejně hladoví, mrzačili a trávili koně, aby je mohli porazit a sníst. Jelikož k této válce patřilo obléhání, posádkám začaly docházet zásoby mnohem dřív než obvykle.



Příběhy o kanibalismu přicházejí převážně odsud. Neměli bychom sice věřit všem, ale má se za to, že k tomu občas docházelo. Chudí se pojídali navzájem a bohatí ještě více bohatli. To však nebyl konec. Zbýval ještě jeden poslední jezdec. Když armády pochodovaly od města k městu a braly si, co chtěly, často za sebou něco zanechávaly.



Nákazu, mor a smrt. Blíží se jezdec na bílém koni a svou kosou zabije více lidí než předchozí tři jezdci dohromady. Přeložila: Marky98 www.videacesky.cz