Objevování Pacifiku: Známe cestu

Můj je ten tažný pták, letící přes daleké oceány, ukazující cestu černé volavky, tmavý oblak na noční obloze. Je to cesta větru, která vede vládce moře do neznámých zemí. Minule jsme probrali velké vzdálenosti a nebezpečí Pacifiku a jak je dodnes těžké si tu velkou prázdnotu představit. Zmínili jsme také však to, že mořeplavcům vůbec prázdný nepřipadal.



Byl plný orientačních bodů. Slunce, Měsíc, hvězdy, mořské proudy, mraky, sutiny, ryby a ptáci, kteří jim pomáhali nacházet ostrovy, které do té doby lidé neobjevili. Říká se tomu orientace, která zahrnuje jak astronavigaci, tak znalost přírody.



Nepomáhá jen určit směr, ale i hledat stopy po existenci pevniny. Tyto metody spolu s pokrokovými plavebními technologiemi umožnily austronéským národům a kulturám, které z nich vznikly, osídlit pobřeží jihovýchodní Asie a Pacifik. Kdo byli Austronésané? Stručně řečeno nejsou ani tak etnikum, jako spíš skupina jazyků, národy napříč Asií a Pacifikem, jejichž jazyky se vyvinuly ze staršího austronéského jazyka, s různými kulturními znaky, například petroglyfy, domy na kůlech a způsoby stavby lodí.



Dnes můžeme lidi mluvící těmito jazyky najít od Taiwanu přes Havaj až na Srí Lanku. Podle populární hypotézy staří Austronésané dokonce během neolitu osídlili Taiwan. Poté, zhruba mezi 3000 až 1500 př.



n. l., tito Austronésané poprvé opustili Taiwan a vydali se na jih k Filipínám. To nakoplo tisíce let dlouhou sérii plaveb, kdy Austronésané a následné kultury osídlili pobřeží jihovýchodní Asie a poté vyrazili na východ k Melanésii a Makronésii. Následně kolem 1000 až 1200 n. l. dorazili k nejodlehlejší části Polynésie, k Havaji, Rapa Nui a Novému Zélandu.



Během cesty se dělili a měnili, vytvářeli plno společností, o kterých jsme už mluvili, od Čampy z naší série o Angkor Vat po Javánce z Madžapahitské říše. Několik migračních vln se přehnalo přes Mikronésii a Melanésii a nechaly po sobě širokou škálu kultur. Někteří vědci připisují migraci politickým a náboženským konfliktům, jiní mají za to, že ji způsobilo přelidnění.



Když je ostrov plný, prostě vyšlete lodě, aby našly a kolonizovaly jiný. Ať už byl důvod jakýkoli, pluli dál na východ, což byl směr, který byl z velké části proti větru. Byl by to mnohem těžší kousek, nebýt revolučního designu plachet, zvaného krabí klepeto. Byl to typ trojúhelníkové plachty rozšířené v horní části a nesené dvěma stěžni.



I když samotné plachty na různých místech Pacifiku upravovali, princip zůstával stejný. Je to extrémně vysoká plachta s největší plochou nejdál od vody, kde je vítr nejsilnější a dokáže zachytit poryv i mezi vlnami. Dokáže také vítr ztratit, když udeří náhlý poryv, což zabrání škodám uprostřed plavby. I když nebyla účinná a všestranná jako jejich nástupci, byla krabí klepeta ve své době prvotřídní.



Směřování větru na vrch plachty však znamenalo, že loď musela být široká, aby se nepřevrátila. Všechny kánoe, které je používaly, byly tedy buď dvoutrupé, nebo měly opěru. Cestovní kánoe byly obvykle dvoutrupé, takže měly pevnou základnu, ale díky štíhlým trupům a nízkému ponoru zůstávaly rychlé. Kormidelník plavidlo ovládal pomocí vesla na zádi. Trup byl z obou stran stejný, stačilo tedy obrátit plachty a loď mohla plout pozpátku.



Samotné trupy i široká plošina na nich unesly obrovský náklad, zhruba pět tun na 18 metrů dlouhé lodi, a to včetně posádky. Uvezly dostatek jídla pro dlouhé plavby. Často to zahrnovalo dobytek, třeba prasata, drůbež, domácí psy a plodiny, které mohli po příjezdu na nový ostrov zasadit. Teď se asi oprávněně ptáte: Když máte kánoe na plavby po oceánu, které zvládnou Pacifik a plují rychle díky pasátům, jak víte, kam se vlastně snažíte doplout?



Obzvlášť pokud chcete objevit nový ostrov. Orientace. Jak ukazuje píseň na začátku tohoto dílu, mořeplavci nepovažovali Pacifik za prázdnotu. Byla to cesta větrů, složitá krajina proudů a vírů, která mohla být čtena dotykem a vytvořit mapu spolu s hvězdami a pohyby větru.



Může to být navigace podle orientačních bodů. Například na Havaji název jednoho průlivu mezi ostrovy znamená doslova „cesta na Tahiti“. Cestovatelé mohli plout přes průliv přímou cestou až na 4 200 km vzdálené Tahiti.



Přímočará plavba však většinou kvůli počasí nebyla možná. Přinejmenším však znali správný směr a dál museli jako kompas využívat přírodu. Orientovali se pomocí východu a západu Slunce, pozice Měsíce a planet a především podle hvězd. Na severní polokouli byla hlavní orientační bod Polárka, známá také jako Severka.



Jako jediná se totiž nehýbe. Polárku však nelze vidět z jižní polokoule. Tam navigátoři určují jih tak, že se zaměří na bod kousek napravo od souhvězdí jménem Jižní kříž. Pomáhat mohou také ostatní hvězdy. Na zeměpisné šířce Havaje se přímo nad hlavou nachází hvězda Arcturus.



Mořeplavci, kteří se vracejí domů na ostrovy, tedy poplují tam, kde ji budou mít nad hlavou. Hvězdy se však pohybují podle ročních období. To znamená, že navigátorům v Pacifiku nestačilo se naučit jen jednu polohu hvězd, museli si zapamatovat jejich polohu podle ročních období. Vytvořili si v hlavě něco jako mapu hvězd s lodí uprostřed a nebem rozděleným na segmenty kolem ní.



Naprosto monumentální úkol, který vyžadoval léta učení. V Mikronésii tento memorizační proces cvičili na mapách hvězd z klacíků a mušlí, které po vyplutí na moře zničili. V Polynésii se je učili pomocí pokřiků, písní a mnemotechnických příběhů. Tyto mapy bývaly obsáhlé. Například když James Cook plul z Tahiti na Nový Zéland, měl s sebou tahitského kněze jménem Tupaia jako tlumočníka a navigátora.



Když měl nakreslit mapu Pacifiku, Tupaia vytvořil mapu, která čítala 130 ostrovů v 3200km okruhu kolem Tahiti. Navigátoři mohli také využít houpání lodě nebo dát ruku do vody, aby poznali mořské proudy a vlny. Někdy mohly přítomnost pevniny prozradit také mraky, a to i když ležela mimo dohled za horizontem.



To proto, že mraky tvoří specifická uskupení okolo hornatých ostrovů, což značí jejich polohu. Laguny uprostřed nízkých atolů se také projevují na spodní straně mraků. A potom samozřejmě různé zbytky, rostliny nebo kokosy plovoucí po moři mohly značit blízkost pevniny. Nejlepším ukazatelem však byla zvířata. Některé druhy ryb se shlukovaly poblíž země, ovšem nejspolehlivější byli racci.



Navigátoři v Pacifiku znali dolet místních ptáků i jejich chování. Když ráno uviděli mořského ptáka, mohli si být jistí, že opustil pobřeží a vydal se lovit, a když otočili loď směrem, odkud přiletěl, měli slušnou šanci najít pevninu. Nebo mohl navigátor spatřit ptáka, jak letí s rybou v zobáku.



V takovém případě se vracel na pevninu nakrmit mladé, stačilo ho následovat. Někteří mořeplavci zkrátka následovali tažné ptáky, předpokládali totiž, že hejna ptáků neplánovala spáchat uprostřed oceánu sebevraždu, ale někam mířila. Rozhodně stojí za zmínku, že jestli je to tak, první objevitelé Pacifiku jako první využívali k navigaci magnetické pole Země.



Byť prostřednictvím našich opeřených přátel. A co se stalo, když skutečně objevili nový ostrov? Jaké společnosti vytvořili a jak se na různých místech lišily? Máte štěstí, příště totiž probereme osídlování Pacifiku krok za krokem, budeme mluvit o kulturách, které Austronésané vytvořili, od ostrovních národů, které budovaly stavby a kanály z kamene, po sochy na Rapa Nui a Maory z Nového Zélandu a dvě migrační vlny, které osídlily nejvzdálenější ostrov na Zemi, Havaj.



Přeložila: Marky98 www.videacesky.cz