Konec samurajů: Poslední samuraj

Horská jeskyně v Kagošimě, 24. září 1877. Takamori Saigó a jeho následovníci pijí saké a recitují básně o své věrnosti a znamenité smrti. Už jich zbývá jen pár stovek. Několik měsíců jsou na útěku. Měsíc osvětluje záliv Kagošima a sídlo, které bývalo jeho. Děla vrhají světlo na tábořiště pod nimi, granáty buší do úbočí hory.



Císařští brzy zaútočí a Saigó se svými muži zahyne, to je nevyhnutelné. Jeho armáda samurajů, kdysi tak vážených, že mohli vyvraždit nižší třídu, když jim neprojevila úctu, padla před armádou venkovanů s puškami. Za pár hodin vytasí Saigóovi muži meče, aby zemřeli postaru a se ctí.



Poslední samurajové. Pět let byli Takamori Saigó, Tošimiči Ókubo a Takajoši Kido v popředí během reforem Meidži, které odbouraly třídu samurajů. Saigóovi se však dosah sociální reformy postupně přestával líbit. Čím dál více se hádal s Ókubem, který kolem sebe soustředil čím dál více moci. Donucený svolat konferenci, na níž by se schválilo utvoření sněmu, dokázal Ókubo vytvořit převážně bezzubý orgán plný konzervativců.



Jeho politika vůči Taiwanu a Koreji, příliš agresivní pro Kida a ne dost agresivní pro Saigóa dovedla oba muže k rezignaci. Tři velcí šlechtici se rozdělili. Saigó se uchýlil na své pozemky v Sacumě. Pěstoval plodiny, lovil, psal dopisy a trávil čas s vnoučaty. A také se zřekl politiky.



I to byl svým způsobem politický výrok. Saigó byl už tak mocným symbolem starých zvyků, že jeho mlčení si správně vyložili jako nesouhlas s Meidžiho vládou, která podle něj přejímala všechny špatné věci ze západu. Obdivoval například západní armádu a vládní instituce, ale myslel si, že vlastnictví půdy vyvolá chamtivost a nerovnost, když chudí farmáři po neúrodě prodali půdu bohatým. Upřednostňoval tradiční feudální systém rozdělení půdy.



Možná i díky tomu se začal věnovat něčemu dalšímu vedle lovu a rybaření. Vedení vojenských akademií. Vznikaly po celé Sacumě a samurajové se tam učili dělostřelectvu, šermu a konfuciánským zásadám. Akademie se staly magnetem pro radikální ex-samuraje, kteří se hněvali na vládu.



Ti nejzarytější disidenti, kteří věřili, že samurajům by měly zůstat meče a specifické účesy, které byly nyní nezákonné, někteří dokonce věřili, že by jim mělo zůstat právo zabíjet prostý lid za neúctu, to byli odpadlíci, samurajové, kteří nepřešli do armády nebo institucí nebo rychle rozházeli důchod, který jim vláda dala místo tradičního rýžového příspěvku, nebo přišli na mizinu, protože kromě boje nic neuměli.



Samurajové založili politickou stranu, tzv. lidové hnutí, které požadovalo demokratičtější model a ústavu. Zemi zachvátila ojedinělá vzbouření samurajů. Někdy odpadlíci zaútočili na hrad, měli zastaralou zbroj a nosili meče, aby dokázali svou pravdu. Pro modernizovanou císařskou armádu to nic nebylo. Do roku 1876 se Sacuma prakticky odtrhla od zbytku Japonska. Guvernér odmítl zavést pozemkové reformy a daně.



Samurajové nosili své účesy a meče na veřejnosti a studenti utvořili polovojenskou jednotku čekající na pokyn. Znepokojené Tokio vyslalo skupinu špehů, tokijských policistů, aby podali zprávu o tom, co se děje. Ale vrátilo se jim to, velitele chytili a během mučení z něj dostali pochybné přiznání, že jeho skupina dostala příkaz zavraždit Saigóa.



Pohár přetekl. Byla vyslána císařská loď, aby vyprázdnila sacumskou zbrojnici, aby nemohli vyzbrojit povstalce. Pozdě. Sacumské povstání započalo a Saigó se vrátil, aby se postavil do čela. Pečlivě však volil svou řeč. Oblékl si císařskou uniformu, aby ukázal, že je věrný císaři, ale nesouhlasí s Ókubou a zbytkem dvora.



Měl jasný cíl. Napochodují do Tokia, aby mohl klást otázky o vládě. Jeho armádu budou tvořit jen samurajové nesoucí meče a pušky zabavené ze zbrojnice. Prostí občané se nesměli přidat ani ke konvoji. Samurajové měli každý sto nábojů, potřebné jídlo si nesli sami.



Jeho prvním úkolem bylo projít branou hradu Kumamoto. Bránilo ho pouze 3 800 císařských vojáků a 600 policistů. Saigóovo vojsko mělo převahu dva na jednoho, navíc Saigó znal jejich vůdce, generálmajora Tateki Taniho, bývalého samuraje, který s ním bojoval ve válce Bošin. Saigóova armáda je rozdrtí, nebo si to aspoň myslel. 19.



února 1877 císařské vojsko několika výstřely zahájilo válku. Saigó zahájil dvoudenní útok na opevnění obklopující 270 let starý hrad, ale rekruti drželi, odráželi jeho palbu, s pomocí svých bajonetů bojovali s dobře vycvičenými samuraji a navíc byli prohnaní. Saigóova děla jim udělají díru v obraně, do níž vtrhne skupina samurajů, které následně roztrhají nášlapné miny.



Druhý den byli císařští vojáci vyčerpaní a docházela jim munice, ale Saigóově armádě způsobili velké škody. Stáhli se zpátky do hradu a Saigó zahájil obléhání. Saigóovi dělostřelci týdny umírali pod palbou odstřelovačů. Přišel mrazivý únor, muži uvnitř pevnosti hladověli a docházela jim munice.



Avšak Saigóova armáda rostla. Jeho mise zaujala odpadlíky ze širokého okolí. Z 10 tisíc se stalo 20 tisíc. Pak dorazila císařská armáda hrad osvobodit a Saigó vojsko rozdělil, pět tisíc mužů zůstalo u hradu a 15 tisíc jich vyrazilo císařské armádě naproti.



3. března 1877, cesta do Kumamota. V silném dešti zaútočila císařská armáda o 90 tisících na Saigóovy samuraje. Muži bojovali na kluzké trávě a v zablácených zákopech. Saigóovy pušky, zejména předovky, byly tak zmáčené, že nestřílely. Samurajové tedy museli tasit meče. Situace se den ode dne horšila.



Šarvátky přerůstaly v boje, mrtvoly se kupily. Během 17 dní zemřely na obou stranách čtyři tisíce mužů. Skoro tolik, co za celou válku Bošin. Pak dostal Saigó vzkaz, že císařská armáda dorazila do jeho domovského města, Kagošimy. To znamenalo, že i kdyby zvítězil v bitvě i obléhání, jeho vojsko bylo bez domova. Nabídl tedy císařské armádě mír, ale ta odmítla.



Opustil tedy obležení hradu Kumamoto, který odolával už 52 dní, a stáhl se. Saigó a jeho vojsko se dali na útěk. Zvolil partyzánskou taktiku, aby zpomalil pronásledovatele, než se připraví na další útok. Obklíčení se mu povedlo vyhnout tak mazaně, že o něm opoziční tisk psal jako o Robinu Hoodovi.



Starý samuraj bránící tradiční japonské hodnoty před reformami a modernizací. Ale neměl žádnou strategii, žádný cíl. Bylo to divadlo, způsob, jak prokázat vlastní samurajskou ctnost. Byl donucen opustit zbraně a dělostřelectvo a stáhnout se do Kagošimy k poslednímu vzdoru.



A tak tam stál, bránil horu s pěti sty muži proti 30 tisícům mužů pod nimi v připravených pevnostech. Když ho vyzvali, aby se vzdal, odmítl. Ve čtyři hodiny ráno napadli samurajové s meči císařskou armádu. Po úbočí hory běželi naproti ranám z děla a střelám z pušek. Vtrhli do císařských řad a na chvíli se zableskly katany, když šermíři zatlačili císařské vojáky zpátky. Ale Saigóa zasáhli, kulka mu roztříštila pánev.



Jeho sekundant ho sťal, aby nevyšlo najevo, že byl Saigó příliš těžce zraněný na to, aby spáchal seppuku. Pak se otočil a s posledními 40 muži se opět vydal naproti střelbě. Byl to konec éry. Takamori Saigó, jeden ze tří velkých šlechticů, se stal obětí vlády, kterou pomáhal vytvořit. A další dva šlechtici ho brzy následovali. Kida před pár měsíci zabila nemoc a osm měsíců po Saigóově smrti bývalý samuraj popravil Ókuba nedaleko místa, kde zemřel Ii Naosuke.



Samurajové byli nadobro pryč. Legenda však přežila. Ani ne o dekádu později udělil císař Saigóovi milost, vyzdvihl jeho dodržování bušidó a oddanost japonským hodnotám. Takových hrdinů si cenilo to, co přišlo po samurajích.



Nacionalismus. Vojáci měli sami sebe vnímat jako samuraje, když Japonsko zahájilo éru agresivního imperialismu a zároveň nejrychlejší industrializační kampaň v historii. Někteří samurajové, na rozdíl od Saigóa, tu kampaň dokonce vedli. Vzpomínáte si, jak jsme mluvili o bombardování Kagošimy, když samurajové s děly vstoupili do příboje a mávali katanami na britskou loď?



Tak se podívejte na tohoto. Je to Heihačiró Tógó. Tehdy mu bylo teprve 13, ale v roce 1905 povede moderní japonskou flotilu, která rozdrtí Rusy v bitvě u Cušimy. Ukázal, že i když byli samurajové pryč, jejich duch nikdy nezmizel. Tak zase příště! Přeložila: Marky98 www.videacesky.cz