Na malé orbitální stanici u vzdálené planety pracují dva muži. Stařík, který je velmi zkušený a chytrý, a mladý nováček. Jediné, co stojí v cestě jejich přátelství, je mužovo ohyzdné, supí oko...
Hororově laděný sci-fi snímek Orbit vznikl na motivy známé povídky „otce hororu“ Edgara Allana Poea Zrádné srdce.
Pravda. Nervózní…
Jsem hrozně, strašlivě nervózní. Proč byste mě ale nazývali šílencem? Nemoc mi zbystřila smysly, nezničila je, neotupila. Nejbystřejší byl můj sluch. Slyšel jsem vše na nebi i na zemi. A mnoho jsem slyšel z pekla. Jak můžu být šílený?
Poslyšte a všimněte, jak rozumně,
jak klidně vám celý příběh povím. ORBIT Těžko říct,
kdy ten nápad přišel poprvé. Jakmile se však zrodil,
pronásledoval mě dnem i nocí. Mám toho staříka rád.
Nikdy mi neublížil. Nikdy mě neurazil.
Asi to bylo tím okem. Měl oko supa.
Bleděmodré oko, potažené mázdrou. Kdykoli ho na mě upřel,
tuhla mi krev v žilách.
A tak jsem krok za krokem dospěl k rozhodnutí,
že staříka zabiju. A navěky se toho oka zbavím. V tuhle chvíli mě máte za blázna. Ale postupoval jsem tak rozumně. Tak obezřetně. Tak prozíravě. Jak jsem se přetvařoval…
Dal jsem se do díla. Dělal jsem to po sedm dlouhých nocí. Ale pokaždé bylo oko zavřené. A tak jsem své dílo nemohl dokonat. Protože mě neštval ten stařík, ale jeho zlé oko. A každé ráno… - Spal jste dobře?
- …když se rozednilo… Strávil jste
v umělé gravitaci tolik času! …jsem mu prokazoval
zaslouženou úctu Bude těžké nahradit váš talent. Musel by být opravdu velmi bystrý… Naštěstí máte schopnosti
přesně na tuhle práci. - …aby tušil, že každou noc…
- Určitě jste si odkrojil kus ze života. přicházím a sleduju ho ve spánku. Až do osmé noci jsem nevnímal
sílu vlastních schopností, svou prozíravost.
- Kdo je tam?
- Smrt. Číhala na něj ve stínech. Lodi, otevři okenice. Jeho pokoj se stále topil
v černočerné tmě. To jen vrže stará podlaha. Pohled tupého, bleděmodrého supího oka
potaženého ohyzdnou blánou mě mrazí až do morku kostí.
Jeho strach je stále citelnější.
Zuřivost ve mně narůstá, jako bojovníkovi za víření bubnů
stoupá odvaha. Ten cizí zvuk
ve mně vyvolal naprostou hrůzu. A přepadl mě strach. Ano. Byl nadobro mrtvý. A já jsem neobyčejně klidný. Protože brzy najdou modul bez těla,
postupoval jsem rychle, ale tiše.
Vypuštění modulu před ukončením mise
není na programu. Co se to tam sakra děje? Probudilo mě,
když se jeho modul odpojil od lodi. - Jeho náhlý útěk mi dělá starosti.
- Ve vesmíru je stále tma jako o půlnoci. - Muselo se stát hrozné neštěstí.
- Brzy jeho modul potkáme. Zanedlouho k vám dorazí
vyšetřovací tým. Žádné lidské oko, dokonce ani to jeho,
nedokáže najít nic neobvyklého.
Nebylo už co smývat.
Žádné skvrny, žádné kapky krve. Otevřel jsem bez starostí. Čeho bych se teď bál? - Vítejte.
- Dobrý večer, nováčku. K věci. Byl slyšet křik,
než modul nečekaně odletěl. Asi zvuk vzduchu, když vešel do modulu.
Tahle loď už vážně stárne. Chceme se rozhlédnout po jeho kabině. Snad najdeme vysvětlení
pro ten spěšný odlet.
Zajisté. Tudy. Ukázal jsem jim jeho pokoj.
Suverénní, nevzrušený. Komisaři byli spokojeni,
mé vystupování je přesvědčilo. Moc jsem ho neznala,
ale školil několik mých přátel. - Jak dlouho jste spolu byli na stanici?
- 400 přeletů. Zanedlouho ho pohltí
ta děsivá atmosféra. Škoda, že ho nemůžeme řádně pohřbít. Určitě ho najdeme,
než vstoupí do atmosféry.
Ať vypadnou. Možná ho jeho genialita nutila
jednat výstředně. Že bychom si toho za ty roky nevšimli?
Nemožné. - Bolela mě hlava.
- Nebo to byly obavy z brzkého povýšení, z čeho zešílel. Všechny ty roky u přístrojů… Proč neodešli? Nechápu, jak jste to zvládali.
Vědění pohání lidstvo kupředu. A jeho krása je nepopiratelná. Je úžasné, dokud se z něj nezblázníte. Bože! Co budu dělat?
Je možné, že to neslyší? Možná je načase se vrátit
a podat hlášení. - Ne, ne. Slyšeli to.
- Ano. Vysmívají se té hrůze. - Cokoli je lepší než tahle trýzeň!
- Ale je tu takový klid. Všechno lze snést. Kromě výsměchu. Někdy si přeju,
abychom více prozkoumali blízké okolí těch ohromných těles. Ty pokrytecké úsměvy už nesnesu.
Chci křičet. Nebo zemřít! A teď zase. Slyšte!
Zní to čím dál hlasitěji! Hlasitěji. Hlasitěji! Vy lotři! Už nepředstírejte!
Přiznávám se k činu! Tady!
Tady tluče
to jeho ohavné srdce! Teď, v té nejtemnější noční chvíli, uprostřed hrobového ticha vesmíru ve mně divoká odvaha mého triumfu
vyvolává uspokojení. To oko už mě nikdy trápit nebude. Přeložila: Mia
www.videacesky.cz
MiaPublikováno: 6 let
