Zvedni oči

Mám 422 přátel, přesto jsem osamělý. Se všemi denně mluvím, přesto toho, kdo mě zná, není. ZVEDNI OČI Problém tkví v rozdílu, jestli jim hledím do očí nebo jména na profilu. Ustoupil jsem a otevřel oči, porozhlédl se a uvědomil si, že ty naše média jsou vše, jen ne sociální, když počítač otevřem, ale dveře zavřem za ním.

Všechna ta technologie je jen iluzí. Komunita, společnost, pocit zařazení, ale když odstoupíte od tohoto bludného zařízení, uvidíte jen svět plný zmatení. Svět, kde jsme otroky technologií, kde se informace prodávají nějakými hajzly chamtivými. Svět vlastního zájmu, vlastního vzhledu a propagace. Kde sdílíme ty nejlepší kousky, ale vynecháváme emoce.

Když sdílíme zážitek, cítíme se šťastní, ale je to to samé, když s vámi nikdo není? Stůj za svými přáteli a oni budou stát za tebou, ale nikdo ti nepomůže, když pošleš jen zprávu skupinovou. Upravujeme a přeháníme, toužíme po ovacích. Naschvál přehlížíme tu společenskou izolaci. Řadíme slova, dokud se náš život neleskne. Ani nevíme, jestli si to někdo poslechne.

Samota není problém, to chci zdůraznit, když čtete, malujete nebo si chcete zacvičit, tak jste produktivní, ne rezervovaní či samotáři. Jste vzhůru a v pozoru, ve svém čase chcete dřít. Takže když na veřejnosti cítíte samotu, dejte ruce za hlavu, odstupte od telefonu. Nemusíte hledět na menu nebo kontakty, prostě spolu mluvte, naučte se soužití.

Nesnesu jízdu tichým vlakem, kde se všichni bojí mluvit, aby nebyl z něj blázen. Stáváme se asociály, už nás neuspokojuje komunikace a pohled do očí. Jsme obklopeni dětmi, které nás od narození vidí žít jako roboty a myslí si, že to je normální. Nejspíš nebudeš za nejlepšího tátu, když neumíš zabavit dítě bez tabletu.

Jako dítě jsem nikdy nebyl doma. S kamarády jsme provětrávali kola. Měl jsem děravé tenisky a odřená kolena, v korunách stromů skvěla se klubovna. Teď je v parku ticho, až je z toho smutno. Venku nejsou děti a houpačky pustnou. Nikdo tu neskáče přes švihadlo, není vidět kostelních věží. Jsme generace idiotů, chytrých telefonů a hloupých lidí.

Takže vzhlédni od telefonu a displej vypni. Vnímej okolí, udělej, co jde v jednom dni. Jedno spojení, i to může stačit. Uvidíš ten rozdíl, když budeš v přítomnosti žít. Buď v okamžiku, když na tebe pohlédne, budeš vzpomínat navěky, když tě láskou obejme. Jak jste se poprvé drželi za ruce nebo políbili, jak jste se poprvé neshodli, ale lásce neodolali.

Jak jsi nemusel říkat všem, co jsi zrovna udělal, protože jsi chtěl sdílet okamžik jen s tou, co jsi miloval. Jak jsi prodal počítač, abys mohl koupit prsten pro holku svých snů, která je ta pravá jen. Jak jste chtěli začít rodinu a jak jsi poprvé držel svou holčičku a zamiloval se znovu. Jak tě budila v noci, i když jsi chtěl spočnout, jak jsi utřel slzu, když tvé dítě odešlo z domu.

Jak se ti holčička vrátí s chlapečkem v náručí, jak ti řekne dědečku, času nikdo neporučí. Jak se ohlédneš, co jsi vše udělal, jen pozastavením se nad životem, a jak jsi rád, že jsi ho nepromarnil nad nějakým přístrojem. Jak jsi držel ženě ruku, seděl vedle její postele, řekls, že jí miluješ, nechals polibek na čele. Ona pak zašeptá s posledním úderem srdce, jaké měla štěstí, když sis popletl ulice.

Ale nic z toho se nestalo. Nic z toho nemáš. Když hledíš dolů, tak své šance promrháš. Tak vzhlédni od telefonu a ten displej vypni, máme jen určitý čas, přesný počet dní. Nemrhej životem chycen v síti, abys si pak nemusel nic vyčítati. Jsem taky vinným účastníkem tohoto dění, kde nás je ku poslechu, ale ne k vidění.

Kde píšeme při povídání, a čteme při rozhovoru, kde spolu trávíme hodiny bez očního kontaktu. Takže nevzdávej život podlehnutím stádu, nedaruj lidem lajk, ale svou lásku. Odpoj se od potřeby býti slyšet a definován, běž do světa a nebuď rozptylován. Vzhlédni od telefonu a displej vypni.

Přestaň sledovat tohle video, životem skutečným žít začni. Překlad: Rizyk www.videacesky.cz