Nemůžete se ničeho dotknoutVsauce
108
Koukat, ale nesahat... stejně to nejde a Michael vám vysvětlí proč.
* Věci můžeme držet, protože žádný povrch není úplně hladký a na mikroúrovni vzniká tření.
Věci drží při sobě chemickými pouty, drží se na povrchu nedokonalostí, koheze/adheze, a tak dál... žádná hmota se ale "nedotýká", když toto probíhá.
Přepis titulků
Ahoj, tady Michael z Vsauce. Dneska si budeme blízko,
vážně blízko. Chci totiž zodpovědět otázku, jak nejblíž se dostaneme
k ostatním věcem a lidem. Možná se to zdá
jako jednoduchá otázka, ale když se dostanete
až na atomy, je to poměrně složité, a možná se pak budete cítit osamělí. Když udělám tohle,
tak se mé prsty dotýkají.
Ale na úrovni atomů se nedotýkají. Je to tak, pokud právě teď sedíte v křesle, vaše tělo se ho teoreticky vůbec nedotýká. Místo toho se nad křeslem vznášíte maliličkou atomickou mezerou, kterou pouhým okem nevidíme, ale existuje. Je to způsobeno tím, že váš zadek a křeslo jsou tvořeny atomy. Hmota, se kterou se denně setkáváme, je tvořena atomy. Atom je jádro obklopené vnějším pláštěm obíhajících elektronů.
Když se dva atomy přiblíží, nespojí se, ani nebudou chemicky reagovat, mají problém se i dotknout. Proč? Protože elektrony se vzájemně odpuzují. Protože mají stejný náboj. Také díky nóbl věci zvané Pauliho vylučovací princip víme, že všechny elektrony jednoho atomu nemohou být zatlačeny do jedné energetické hladiny, dohromady na jednom plášti.
Znamená to, že když se něčeho dotknu, tak se toho v podstatě nedotýkám. Atomy se dost přiblíží, ale elektromagnetické odpuzování mezi elektrony říká "ne, ne, ne, blíž ne". Samozřejmě, že nervy v mé kůži to odpuzování cítí a to pak nazývám povrchem předmětu.
Pokud dost silně zatlačím, můžu něco zlomit, dloubnout nebo rozříznout. Ale nedotýkám se hmoty objektu, jen ji odstrkuji z cesty za použití odpudivých sil mezi elektrony. I přesto, že můžu věci snadno přestřihnout, jako tohle, nůžky se vůbec nedotknou vizitky. Teď to začne být skličující. To všechno znamená, že pokud políbíte svoji přítelkyni, pomazlíte se se psem, obejmete babičku, nepřijdete do kontaktu s jejich hmotou.
V podstatě se jich nedotýkáte, cítíte jen odpudivé síly jejich elektronů. * Naděje existuje. Vyhněme se úplně elektronům a zeptejme se, co můžeme udělat, abychom ovlivnili jádro něčích atomů? Můžeme to udělat?
Na to bychom museli být trošku radioaktivní. Lidi naštěstí jsou trošičku radioaktivní. Pokud spíte s jinou osobou v posteli po celý rok, je vaše tělo vystaveno o 1 miligram větší radiaci, než kdybyste spali sami. Mluvíme o opravdu malém množství, které vaše tělo nijak neovlivní. Ale je tam. Jak se tam dostala? Uhlík 14C je ve vzduchu a draslík 40K je v banánech.
Správně, banány mají vysoký obsah draslíku, jakékoliv jídlo s velkým obsahem draslíku, jako para ořechy, se bude chovat stejně. Všechen ten draslík je super, ale asi jeden z osmi tisíc atomů draslíku je jeho radioaktivním izotopem. Pokud byste snědli šest set banánů, rovnalo by se to rentgenu hrudníku.
Jasně, super, jsem trošku radioaktivní, znamená to, že pokud někoho fakt těsně obejmu, že by nějaký radioaktivní paprsek mohl vytrysknout z mého těla, vniknout do cizího těla a být pohlcen jádrem jeho atomu a pak bychom mohli říct, že jsme se na elementární úrovni dotkli? Možná. Radiace, která z nás vyzařuje, pravděpodobně nezasáhne cizí atomy. Protože lidé neobsahují v těle hodně radioaktivních látek, tak se ta energie prostě vstřebá, ani nebudete vědět, že se to stalo, takže ta pravděpodobnost je velice malá.
Možná bychom se měli maličko vrátit a promluvit si o chemických reakcích. K tomu, kdy jsem zmiňoval, že se elektrony dotýkají jen těžko, jsou maličko přátelštější, pokud se spojí a sdílí elektrony. To se stává pořád. Pokud jím jídlo, moje tělo s ním chemicky reaguje, aby si vzalo živiny a zbavilo se toho, co nechci.
Pokud nechci být kanibal a sníst někomu ruku, nebo zombie, jak se můžu k někomu přiblížit chemickou reakcí? Naštěstí existuje věc, které se říká zrození. Když rostete uvnitř své matky, otcova a matčina DNA spolu chemicky reaguje, aby vytvořila vás. Protože sdílí elektrony, víc se to podobá dotyku. Asi se snažím říct, že jistým způsobem jsou vaši rodiče a děti osobami, u kterých máte jistotu, že právě jich¨ jste se nejspíše skutečně dotkli.
To je dojemné. A jaky vždycky, díky za sledování. Překlad: tynka www.videacesky.cz Sponzorem překladu jsou PolymeryFT. Zlínské vysoké studium s dávkou nadšení.
Ale na úrovni atomů se nedotýkají. Je to tak, pokud právě teď sedíte v křesle, vaše tělo se ho teoreticky vůbec nedotýká. Místo toho se nad křeslem vznášíte maliličkou atomickou mezerou, kterou pouhým okem nevidíme, ale existuje. Je to způsobeno tím, že váš zadek a křeslo jsou tvořeny atomy. Hmota, se kterou se denně setkáváme, je tvořena atomy. Atom je jádro obklopené vnějším pláštěm obíhajících elektronů.
Když se dva atomy přiblíží, nespojí se, ani nebudou chemicky reagovat, mají problém se i dotknout. Proč? Protože elektrony se vzájemně odpuzují. Protože mají stejný náboj. Také díky nóbl věci zvané Pauliho vylučovací princip víme, že všechny elektrony jednoho atomu nemohou být zatlačeny do jedné energetické hladiny, dohromady na jednom plášti.
Znamená to, že když se něčeho dotknu, tak se toho v podstatě nedotýkám. Atomy se dost přiblíží, ale elektromagnetické odpuzování mezi elektrony říká "ne, ne, ne, blíž ne". Samozřejmě, že nervy v mé kůži to odpuzování cítí a to pak nazývám povrchem předmětu.
Pokud dost silně zatlačím, můžu něco zlomit, dloubnout nebo rozříznout. Ale nedotýkám se hmoty objektu, jen ji odstrkuji z cesty za použití odpudivých sil mezi elektrony. I přesto, že můžu věci snadno přestřihnout, jako tohle, nůžky se vůbec nedotknou vizitky. Teď to začne být skličující. To všechno znamená, že pokud políbíte svoji přítelkyni, pomazlíte se se psem, obejmete babičku, nepřijdete do kontaktu s jejich hmotou.
V podstatě se jich nedotýkáte, cítíte jen odpudivé síly jejich elektronů. * Naděje existuje. Vyhněme se úplně elektronům a zeptejme se, co můžeme udělat, abychom ovlivnili jádro něčích atomů? Můžeme to udělat?
Na to bychom museli být trošku radioaktivní. Lidi naštěstí jsou trošičku radioaktivní. Pokud spíte s jinou osobou v posteli po celý rok, je vaše tělo vystaveno o 1 miligram větší radiaci, než kdybyste spali sami. Mluvíme o opravdu malém množství, které vaše tělo nijak neovlivní. Ale je tam. Jak se tam dostala? Uhlík 14C je ve vzduchu a draslík 40K je v banánech.
Správně, banány mají vysoký obsah draslíku, jakékoliv jídlo s velkým obsahem draslíku, jako para ořechy, se bude chovat stejně. Všechen ten draslík je super, ale asi jeden z osmi tisíc atomů draslíku je jeho radioaktivním izotopem. Pokud byste snědli šest set banánů, rovnalo by se to rentgenu hrudníku.
Jasně, super, jsem trošku radioaktivní, znamená to, že pokud někoho fakt těsně obejmu, že by nějaký radioaktivní paprsek mohl vytrysknout z mého těla, vniknout do cizího těla a být pohlcen jádrem jeho atomu a pak bychom mohli říct, že jsme se na elementární úrovni dotkli? Možná. Radiace, která z nás vyzařuje, pravděpodobně nezasáhne cizí atomy. Protože lidé neobsahují v těle hodně radioaktivních látek, tak se ta energie prostě vstřebá, ani nebudete vědět, že se to stalo, takže ta pravděpodobnost je velice malá.
Možná bychom se měli maličko vrátit a promluvit si o chemických reakcích. K tomu, kdy jsem zmiňoval, že se elektrony dotýkají jen těžko, jsou maličko přátelštější, pokud se spojí a sdílí elektrony. To se stává pořád. Pokud jím jídlo, moje tělo s ním chemicky reaguje, aby si vzalo živiny a zbavilo se toho, co nechci.
Pokud nechci být kanibal a sníst někomu ruku, nebo zombie, jak se můžu k někomu přiblížit chemickou reakcí? Naštěstí existuje věc, které se říká zrození. Když rostete uvnitř své matky, otcova a matčina DNA spolu chemicky reaguje, aby vytvořila vás. Protože sdílí elektrony, víc se to podobá dotyku. Asi se snažím říct, že jistým způsobem jsou vaši rodiče a děti osobami, u kterých máte jistotu, že právě jich¨ jste se nejspíše skutečně dotkli.
To je dojemné. A jaky vždycky, díky za sledování. Překlad: tynka www.videacesky.cz Sponzorem překladu jsou PolymeryFT. Zlínské vysoké studium s dávkou nadšení.
Komentáře (0)