Šel jsem po nejnebezpečnější cestě v BritániiTom Scott

Vítejte na Foulness Island. Nešťastné jméno, dřív znamenalo buď bahnitý mys, nebo možná ptačí mys. Je velký asi 23 km², žije tu 150 lidí, ale pokud tu nežijete nebo sem nejedete pracovně, na ostrov nesmíte. Většinu jeho území a hlavně přístupovou silnici a most vlastní britská armáda a ta vás sem nepustí. Ale i když tu nejsem pracovně, dorazil jsem na ostrov legálně.

Protože jsem nejel po silnici a po mostě. Vyrazil jsem po úplně jiné cestě. Stezka Broomway platí za nejnebezpečnější v Británii. Funguje už aspoň 600 let a já ji prošel bez úhony díky průvodci. Než jsme vyrazili, trochu jsem ho vyzpovídal. Na stezce prý v minulosti zemřelo 60–100 lidí, největší problém je příliv, vlévá se sem ze Severního moře, ale nepřichází, jak byste čekali, přímo od obzoru, vlévá se kolem pobřeží, takže vás na stezce může odříznout.

Také je snadné se na cestě ztratit, obzvlášť při špatné viditelnosti, když prší, za nízké oblačnosti, brzo ráno nebo pozdě večer. Nejsou tady značky ani orientační body, takže člověk snadno ztratí orientaci. Má potom tendenci jít dál do moře, místo aby se vracel ke břehu. Pro veřejnost je stezka otevřená jenom o víkendech, jinak tu armáda trénuje ostrou střelbu, a to už od konce 19.

století. Takže možná narazíme na nějaké zbytky munice. Většinou po sobě uklidí, ale to neznamená, že tam nic nebude, vídal jsem i takhle velké skořepiny. Je potřeba to obejít obloukem. Pak tu bývají krátery po výbuších, když tady vybuchne munice, zbude po ní v podstatě tekutý písek. Jsou to prohlubně plné měkkého písku, do kterého se můžou zabořit nohy. S lidmi tu chodím pouze za odlivu, teď jsou tři hodiny po přílivu, voda pořád ještě ustupuje.

Vracet se budeme při začátku přílivu. Povedlo se, díky Tome. Jmenuje se to Smetáková cesta, protože než armáda postavila most, když to byla jediná přístupová cesta, značili ji každých 30 metrů smetákem. Ve 21. století si představíme násadu od smetáku jako patník, ale mám fotku z roku 1922 a tam vidíte, že to bylo jen takové nízké křoví. V minulém století už se ale tyhle značky neudržovaly.

Byly odneseny, zničila je eroze a cesta teď není značená. Na mapě vyznačená je, je to legální přístup na ostrov, protože v Británii se veřejně přístupné cesty ruší těžko. Na ostrově jsou veřejně přístupné cesty, po kterých můžeme chodit, ale používají se vzácně. Když tam vyrazíte, rozsvítí se někde kontrolka, nahlásí vás zaměstnanci armády nebo místní obyvatelé, budou si myslet, že tam nesmíte. Nikoho bych sem nevodil, kdybych nebyl školený průvodce.

Umím s mapou a kompasem, znám tuhle konkrétní cestu velmi dobře a umím poskytnout první pomoc. Takže se umím vypořádat s nečekanými situacemi. Článek z roku 1922 jmenoval také několik lidí, kteří tu zemřeli. Lékaři na cestě za pacienty, mladé ženy hledající své partnery a neopatrní místní, co se třeba zdrželi v hospodě na pevnině a snažili se na koni předběhnout příliv. Tahle cesta totiž není jen pro pěší. Podle současných zákonů je to cesta otevřená veškeré dopravě.

Takže teoreticky tu můžete jet na koni nebo traktoru nebo na čemkoliv, co smí na silnici. Byl by to hodně špatný nápad, rozjet se po tom písku, ale teoreticky by to šlo, jen se nesmíte zabořit. Párkrát v roce je silnice na ostrov a místní vesnice otevřená pro turisty, ale teď v roce 2020 to tak není, takže běžný smrtelník se na tento ostrov dostane jen jedinou cestou. Ale odejít můžete dvěma způsoby.

Mohli bychom opustit vyznačené cesty, vniknout do armádního prostoru a velmi brzy by nás vojáci odvedli, pokud by nás nezatkli. Nebo můžeme odejít stejnou cestou. Já můžu, co ty? Děkuju Tomu Bennettovi, školenému průvodci, nabízí výšlapy po celé zemi, v popisku je odkaz na jeho web. Je divný o tobě mluvit ve třetí osobě, když jsi hned vedle mě… Překlad: jesterka www.videacesky.cz