Evropské letiště s nejsložitější přistávací dráhouTom Scott

Letiště Funchal na Madeiře patří v Evropě k nejobtížnějším přistávacím místům. Stavět tu v 60. letech ranvej nebylo snadné, Madeira je vlastně jedna velká hora trčící z Atlantiku. Není tu žádná dostatečně dlouhá rovina, kam by se vešla ranvej. Ale se spoustou přesunů materiálu se jim podařilo jednu krátkou postavit. Stačila pro tehdejší menší letadla. A potom začal boom evropského turismu a levných dovolených, načež se letadla stále zvětšovala.

Ranvej v 70. letech rozšířili o 200 metrů, ale to nestačilo. Nebylo kam dál rozšiřovat. Pár set metrů na východ byl poměrně vhodný útes, ale mezi ním a ranvejí zela díra. Zbývalo jedině postavit most. Dost velký, široký a silný, aby nějak unesl přistání plného dopravního letadla.

V podstatě postavit většinu ranveje na chůdách. A přesně to udělali. Na Madeiru jsem se přestěhoval v roce 1995 kvůli práci na té stavbě. Dohromady sem přijelo 40 inženýrů. Odjížděl jsem jako poslední, byl jsem tu tedy asi 9 let. Nakonec jsem se stal ředitelem projektu. Plán byl postavit strukturu ze železobetonu, což ranvej prodloužilo zhruba o 1 000 metrů.

Tehdejší ranvej byla poměrně vysoko a její rozšíření bylo nutné vybudovat ještě výše nad terénem. Potřebovali jsme obrovskou strukturu co do množství zeminy. Neměli jsme dost materiálu. Sloupy, jejich paty, nosníky, všechno je to stejné. Co bylo nejsložitější? Udělat to přesně hned napoprvé. První nohu prvního sloupu, první část nosníku a poté udržovat konstantní rytmus výstavby.

Až když se postavíte pod tu ranvej, uvědomíte si její velikost. Překonává to každý prostor, který znám. Je tu celá loděnice, trať pro motokáry, ten zvuk, co slyšíte, je průmysl. Mezi jednotlivými sloupy je 30 metrů, nejvyšší měří přes 50 metrů. Pata každého sloupu je vyšší než já, základy sahají hluboko pod zem. Celou tuto oblast museli srovnat a stabilizovat, aby unesla tu váhu.

Problém není přistávající letadlo, to se dá přirovnat k mouše, která přistane v polévce. Problém je váha té stavby. Seizmické a strukturální následky, to má mnohem větší vliv než váha přistávajícího letadla. Struktura ze železobetonu má jen jediný spoj. Jsou tam jen dva kusy, nic víc. Stavba je vybavena dvěma bezpečnostními prvky.

Jeden je brzda kol, betonový prvek, jehož účelem je zajistit, že kola letadla nepřekonají bariéru, která v případě nehody udrží letadlo na ranveji. Sama o sobě by ranvej na chůdách neměla zvýšit obtížnost přistání. Problém je s tím, co je pod ní a okolo. Od hor vanou rychlé nárazové větry a při příletu musíte na konci zabočit, což vyžaduje zvláštní výcvik. S tím piloti nemůžou začít, dokud nenalétají 200 hodin v letadle, se kterým tu mají přistát.

V dokumentaci letiště se píše, že mají piloti sledovat ukazatele větru, protože občas ukazují vítr ze dvou opačných stran. Ale je to tu bezpečné, nebojte. Už skoro 50 let se na této ranveji nestala nehoda. Pro většinu pasažérů je to obyčejné přistání na obyčejném letišti, v nejhorším trochu turbulentní. A je to tak díky důkladnému výcviku pilotů a obrovskému inženýrskému projektu.

Je to celoživotní projekt, protože je tak rozsáhlý, komplexní a pro tento region zásadní. Nepodobá se žádnému jinému projektu. V mém životě zabral devět let, ale nebylo to jen 9 let mého života, ale 9 let života celého týmu 1 500 lidí, kteří tu na stavbě pracovali.

Nebýt jich, nikdy by se nic takového nepostavilo. Překlad: jesterka www.videacesky.cz