Tim Minchin: BouřeStand-up okénko

Severní Londýn, byt v nejvyšším poschodí: bílé zdi, bílý koberec, bílá kočka, přepážky z rýžového papíru, výstavka moderního umění. Hostitel je lékař, chytrý chlap s vlastní praxí, jeho přítelkyně je herečka a naše dlouholetá kamarádka. Nikdy se s nimi nenudíme, tak jsme přišli na večeři. Pátého hosta neznáme, hostitelka nás sezvala z laskavosti, protože slečna je taky z Austrálie, bydlí v Severním Londýně a je to něčí sestra nebo tak něco.

Při představování jsem ohromen její krásou: aristokraticky bledá, tmavé oči i vlasy. Ale když si sedala, něco se mi nezdálo, protože jsem zahlédl vílí křidélko vytetované těsně nad kostrčí. A když řekla: "Jsem střelec.", začal jsem mít obavy... které se naplnily, když dodala, že se jmenuje Bouře. Konverzace byla veselá, netrvalo však dlouho a Bouře začala: "Nemůžete nic vědět, protože vědomosti jsou jen názor."

Prohlásila nad svou sklenkou Sauvignonu v reakci na nesluníčkovou empirickou poznámku, kterou jsem pronesl. To nezačíná dobře, jsme teprve u aperitivu. Z druhé strany stolu na mě významně hledí moje žena a nehlasně prosí: "Buď hodný." Manželské varování, které není radno ignorovat, a tak odolám pokušení zeptat se Bouře, zda její vědomosti dosahují alespoň takové míry, že ráno pozná, zda vyjít z bytu dveřmi, nebo oknem ve druhém patře.

Jídlo je skvělé a Bouře, i když se vyhýbá všemu masu, spokojeně sedí a jí, když mírně opilý doktor rozebírá nějaký zastaralý názor na lékařskou vědu. Když tu náhle Bouře opět spustí: "Ale lidské tělo je záhada. Věda je v koncích, když má vysvětlit lidskou duši." Hostitelka na mě mrkne, neboť stejně jako moje žena ví, že bych mohl začít jeden ze svých vzácných, ale zábavných proslovů.

Já však mlčím, chci si užít jídlo. A i když mi Bouře začíná lézt na nervy, nebudu dělat vlny. To obstará sama Bouře, protože stejně jako její jmenovkyně nemá o bezpečí naší bárky zájem. "Farmaceutické společnosti jsou zlo, prodávají návykové látky za cenu přírodních léků, které jsou pro naše tělo přirozené. Jsou nemorální a chamtivé! Proč brát drogy, když stačí bylinky?

K čemu chemikálie, když stačí homeopatie? Nastal čas vrátit se k přírodním léčivým alternativám." A i když se hodně snažím, pohár mé trpělivosti pomalu přetéká. "Dle definice," začnu, "u alternativní medicíny," pokračuju, "nebylo dokázáno, že funguje, nebo bylo dokázáno, že nefunguje. Víš, jak se říká alternativní medicíně, která funguje? Medicína." "Takže ty nevěříš na žádné přírodní léky?" "Právě naopak, Bouře.

Než jsme vyrazili sem, vzal jsem si lék vyrobený z vrbové kůry. Lék na bolest bez vedlejších účinků. Má takové zvláštní jméno... Jak to bylo, miláčku? Maspirin? Baspirin? Ach, ano, Aspirin! Který u nás v lékárně stojí asi pade." Debata na chvíli utichne, když hostitelka sbírá talíře, ale jen se vrátí s dezertem, Bouře pokračuje: "Shakespeare řekl: 'Jsou věci mezi nebem a zemí, o kterých se ve škole nic neučí.' Věda je jen zažitý pohled na realitu, která nevysvětlí lásku a duchovno.

Jak dokáže věda vysvětlit média, auru, posmrtný život, sílu modlitby?" Uvědomím si, že na ni zírám jako vyděšený zajíc, kterého oslnily čelní světla sračkomobilu. Možná kvůli špatně citovanému Hamletovi nebo páté sklence vína, ale pohár trpělivosti konečně přetekl a vynořil se z něj můj vnitřní kretén. "Koukni, Bouře, nechci tě nudit, ale ta tvoje aura neexistuje. Čtení aury je jako čtení myšlenek, čajových lístků, hvězd nebo čtení z ruky.

Tihle lidi nemají žádné schopnosti. Buď lžou, nebo jsou mentálně narušení. To samé ti, kdo slyší boží hlas, nebo léčitelé s kouzelnýma rukama. Mimochodem, proč necháváme některé předstírat, že umí mluvit s mrtvými? Není nechutné lhát plačící ženě, které zemřelo dítě? Podle mě je to humus. Vážně se bavíme o existenci médií? Copak jsou nám dva roky? Copak věříme, že Horton slyšel Kdovíky? Pořád věříme, že Santa nosí dárky a Michael Jackson neměl plastiky? To jsme pořád tak ohromeni cirkusovými triky, a myslíme, že by mrtví chtěli mluvit s někým, jako je John Edward?"

Musí se nechat, že i přes můj výsměch Bouře sype jedno klišé za druhým jako odstřelovač s náboji z hoven. "Tváříš se sebejistě, ale já myslím, že ti chybí rozhled. Brzy zjistíš, že tvá víra ve vědu a testy je stejně slepá jako víra všech fundamentalistů." "Páni, teď jsi na to kápla. Musím se nad tím zamyslet... Ne, vlastně nemusím, protože to je totální sračka!

Věda upravuje své názory na základě pozorování. Víra pozorování popírá, aby mohla přežívat. Pokud mi dokážeš, že třeba homeopatie funguje, změním svůj názor. Budu tak zahanbený, že obrátím o 180 stupňů a vyběhnu do ulic za pokřiku: 'Stal se zázrak! Vezměte fyziku a hoďte ji do koše! Voda má paměť! A ačkoliv její vzpomínka na kapku cibulové šťávy je stále živá, na tuny sraček, co jí prošly, zapomněla.' Ukaž mi, proč a jak to funguje, a až procitnu ze šoku, vyryju si 'To mě poser!' kružítkem do penisu."

Všichni užasle zírají, ale mám připito a zašel jsem dost daleko, takže když už, tak už! "Život je plný záhad, ale tam venku jsou i odpovědi, které však nenajdou lidé, co jen sedí, tváří se vážně a říkají: 'Není ten život záhadný? Pojďme tu sedět a doufat, pojďme zavolat papeži a koukat, jak Deepaka Chopru zpovídá Oprah.' Jestli chceš čumět na bednu, zapni si Scooby Doo.

To byl bezva seriál, protože pokaždé, když byl ghúl v kostele, nebo strašidlo ve škole, sundali mu masku, a koho tam nenašli? Blbýho školníka, nebo plavčíka! Protože v celých dějinách lidstva za žádnou vyřešenou záhadou nebylo nic kouzelného. Copak tě existence vědomostí tak děsí? Copak tě děsí představa, že tě jednou osvítí zkurvená Wikipedie?

Copak by fakt, že nadpřirozeno neexistuje, tak zavařil tvůj mozeček, že se raději schováváš za svou neschopnost použít Google? Copak tohle nestačí?! Jen tenhleten... svět? Jenom... tohle? Krásný, komplexní, úžasně neuchopitelný přírodní svět? Jak to, že neudrží naši pozornost a musíme ho ponižovat nevkusnými smyšlenými mýty a strašidly?

Jestli máš tak ráda Shakespeara, 'mně sluchu dopřej'. 'Čisté zlato pozlacovat, barvit lilii, a na fialku vůni sypati... je pěkná píčovina.' Nebo tak nějak. A co Armstrong? 'Vidím zelené stromy a rudé růže...' Nebo jestli teda chceš uctívat Krišnu a Višnu v postkoloniálním, blahosklonném, do lahví baleném a označeném duchu, budiž ti přáno, ale... Mě vzrušuje tohle...

Jsem mrňavý, bezvýznamný, ignorantský kousek uhlíku. Mám jeden život, který je krátký a nedůležitý. Ale díky nedávným vědeckým pokrokům můžu žít dvakrát déle než mí pra-pra-pra-prastrýčcové a pratetičci. Dvakrát déle tenhle svůj život můžu žít. Dvakrát déle můžu milovat svoji ženu, dvakrát víc let přátelství a vína a dělení se o kari a dělání si srandy z hezkých hipísaček s vílama na páteři a motýlkama na kozách...

A pokud jsem tě náhodou urazil... napadlo mě, čím bych to napravil. Můžeme se deset minut zpátky v čase vrátit, kdybys chtěla své názory zvrátit." Překlad: hAnko www.videacesky.cz