To nejlepší z červeného křesla 29. série

To je skoro vše, ale ještě stihneme nějaké hosty na červeném křesle. Koho tam máme? Zdravím. - Zdravím. - Odkud jste? Z Nového Zélandu. Domov příběhů! A jak se jmenujete? Henry, ale můžete mi říkat Prsťák. Aha. A má devět prstů. Týká se ten příběh vašich prstů?



- Možná. Ano. - Dobře. Výborně. Tak jdeme na to. Povídejte. Měl jsem oslavu 10. narozenin… Moc pěkné. Rodiče přinesli dort, já sfoukl svíčky, něco si přál a pak mě nechali ten dort krájet, než odjeli. Ale udělali zásadní chybu, ten nůž tam nechali. Mně bylo 10 a byli tam moji kamarádi, samozřejmě jsem je chtěl ohromit, tak jsem si začal s tím nožem hrát.



- To ne! - Dělal jsem to tisíckrát, bez problému. Byl jsem tak sebevědomý a fakt chtěl ty kamarády ohromit, že jsem jednoho z nich nechal, aby to zkusil na mé levačce. Neměl tolik štěstí jako já. Zvládl čtyři pětiny té hry, než mi nůž zabodl do prsteníčku těsně pod kloubkem. Zůstal jsem tam sedět s prsteníčkem přišpendleným ke stolu. A tak se nikdy nemůžu oženit.



Můžete jít! Proboha! To znělo úplně jako dokument. Že ten kamarád neměl tolik štěstí jako on? Vždyť vůbec neměl štěstí! Ale stihneme ještě někoho? Mě baví, když se překlopí. Tak dobře. Jdeme na to. - Jak se jmenujete? - Tom. A odkud jste, Tome?



Chiswick v západním Londýně. - A co tam děláte? - Nejsme náhodou v Chiswicku? V Shepherds Bush, to je blízko. Kousek od vás. - To bychom si mohli vyrazit. - Jasně! A co děláte, Tome? Pracuji na letišti Heathrow. S letadly. Nelétám s nimi, ale uklízím je. Plním nádrže, aby byly připravené na další let. - To je pěkné.



- Tak povídejte. Když jsem vyrůstal, jezdil jsem za tátou do východního Londýna. Bylo léto, sobota a my jsme celý den s láskou opravovali a nově natírali plot, který stál kolem toho pozemku. Po ulici šel muž se psem. Pes přišel až k brance, udělal, co tak psi dělají, volání přírody, chvíli tam pobíhal a čuchal. A najednou se mu spustil neskutečný průjem, rozpláclo se to přes celý plot.



Já se samozřejmě smál, bylo mi osm. Ale táta vypadal hrozně rozčileně. Ptám se: „Proč jsi tak naštvaný? Je to legrace, že to ten pes pokadil.“ A on: „To je přece Graham Norton!“ Ne! To se nestalo. Nestalo se to. Nestalo. - Zdravím.



- Dobrý večer. Jak se jmenujete? - Alice. - Elis? - Alice. - Aha, Alice, pardon. - Odkud jste? - Nový Zéland. Znáte Rose Matafeo? - Neznám. - Cože? Jak? Vy mě neznáte? Tomu se mi nechce věřit. Odkud přesně jste?



- Z Aucklandu. - Já taky! Z jaké školy jste? St. Dominic's College. Jo, St. Dom's znám. - Do jaké jste chodila vy? - Auckland Girl's Grammar. - Tu zná každý. - Jistě. Máme určitou reputaci. A kolik vám teda je? Omlouvám se, potřebuju se na to vyptat, protože bych přísahala, že vás znám.



Asi máme nějaké společné přátele. Teď už to přiznává. Alice, nejvíc se mi na vás líbí, že máte na sobě bundu. Vypadá to, že vás převrátíme a půjdete. Tak si poslechněme tu historku. Povídejte, Alice. Dobře. Před několika lety jsme s přítelem jeli na dovolenou do Vietnamu.



A tam jsem brzy zjistila, že v horku a vlhkosti moc nefunguju. Vydali jsme se na celodenní výlet k deltě řeky Mekong, to je asi 4 hodiny cesty z Ho Či Minova města. - Zajímavé. - Já se úplně roztékala. Celý den jsem se rozpouštěla a cestou zpátky… nefungovala klimatizace v autobuse. Já pak měla obrovský zásek…



Alice, reprezentuješ naši zemi! - Takže šup šup. - Jasně, svižně. Přijede autobus, odmítnu nastoupit, možná jsem i řekla: „Pochopte, když nastoupím, tak umřu.“ Dorazili jsme zpět do města, vzbudila jsem se a zjistila, že jsem nechala mobil někde… Milejší už jsem být nemohl. Přišlo mi, že to běží v reálném čase.



Takhle to dopadá, když někdo chodí na St. Dom's. Jen 4 hodiny cesty? Přišlo mi to jako 5. Chudinka Alice. - Zdravím. - Tetování! Jsou to opravdová tetování? Nebo takové ty rukávy? Jasně, jsou jen jako. Ne, kecám.



Máte něco i na břichu? To ne, ale na hrudi, na žebrech… Nebudu to ukazovat v telce. Ne, to ne. Překlopili bychom tě. - Jak se jmenujete? - Ian. - A co děláte? - Jsem komunitní pracovník. - Aha, to je zajímavé. - A kde pracujete? - V Buckinghamshire. Dobrá, Iane. Tak povídejte. Když mi bylo 19, byl jsem v rockové kapele.



A hráli jsme velký koncert v Londýně. Bylo tam 12 lidí. Dokonce i Jodi, myslela, že jsme Coldplay. Bylo to moc super, chtěl jsem se vytáhnout před diváky tím, že skočím z pódia. Rozběhl jsem se, skočil, špatně dopadl a na čtyřikrát si zlomil nohu. To je brutální. Bylo to hrozné. Dostal jsem se domů, konečně se to začalo hojit, ale došlo mi, že mě bude muset oblíct máma, protože sám přes sádru nic nenatáhnu.



Odkládal jsem to, ale nakonec mi musela obléct trenýrky. Tak mi je obléká, já si říkal, že budu zticha, budeme tu situaci ignorovat. Ale ona se zarazila, otočila se a povídá: „No, ty ses teda potatil.“ Špatné po všech stránkách. Zdravím.



Hele, paní s jahodovým svetrem. Zdravím, jak se jmenujete? - Becks. - A odkud jste? - Nový Zéland. - To je pěkné. - Ale žijete tady? - Ano. Jistě, na dovolené tu rozhodně nejste. Dobrá, Becks, tak povídejte. Dobrá. Jen jsem si tak odpočívala na gauči, koukala na telku a vedle mě spal můj pes.



Ležel na zádech, pak se začal ve spánku trochu vrtět a cukat sebou. Říkala jsem si, že se mu něco zdá, ale najednou jsem cítila tekutinu… To ne. Strašně moc se omlouvám. Nevím, jestli nám někdy pes zkazil historku. - A co se to stalo? - Měl mokrý sen nebo co. Jo, psí mokrý sen. - Fuj.



- Taky mají představivost. - Mohla to být moč. - To je pravda. O to trapnější pro toho psa. Počůral se. Nicméně se omlouvám. - Zdravím. - Zdravím. - Jak se jmenujete? - Alex. - A odkud jste? - Nový Zéland. No teda!



A znáte Becks? - Ne, dneska jsme se seznámily. - Kamarádky na pořád. Já viděl ten pohled. - A co děláte, Alex? - Pracuji pro reklamní agenturu. A jaké máte klienty? Sexy, nebo spíš nudné? - Léčiva. - Takže nuda. Tak do toho. Jak víte, jsem z Nového Zélandu, ale moje babička vyrůstala v Londýně. Takže když zemřela, rozhodla se naše rodina, že by bylo pěkné, kdybychom ji na poslední rozloučení odvezli dvoupatrovým autobusem.



Přišel tedy den, kdy jsme ji vezli do krematoria, ale ukázalo se, že nikdo nezměřil, jestli se rakev vejde do dveří. Byl to starý autobus, uprostřed měl tyč a nešlo nám ji dát dovnitř. Další možnost byla vézt ji v kufru auta, nebo to prostě vyřešit s tím autobusem. Nakonec jsme ji tam upevnili pomocí lan.



To ještě není konec, bohužel. Cílem taky bylo, že v tom autobuse pojede celá rodina, asi 17 lidí, že ji na té cestě doprovodíme. - Jistě. - Takže já, moji bratránci, tety a tak jsme museli přeskakovat rakev mé babičky, abychom nastoupili. A potom ještě jednou při výstupu u krematoria. Asi ji nechám… Mám ji nechat jít? Dobře, můžete jít, Alice.



Dobrá práce. Nazdárek. Na tohle jsem neměl náladu. Opravdu ne. - To je hrozně těžké. - Jsi dnes vážně nemilosrdný. Podíváme se, kdo je tam dál. - Zdravím, jak se jmenujete? - Alison. - A odkud jste, Alison? - Z Northumberlandu. A žijete teď tady, nebo jste na výletě?



Přijela jsem jen kvůli téhle show. Vzrušující. A co děláte v Northumberlandu? V srpnu jsem odešla do důchodu po 37 letech ve zdravotnictví. Skvělá práce. Tam už lidi nejsou potřeba, jasně, jděte do důchodu. Ani na tu páku nemysli. Ne, jistě. Určitě vás nepřeklopíme. Ze zdravotnictví do důchodu.



No jasně. Teď to bude nějaká děsivá historka. Tak povídejte. Jeden večer jsem si vyrazila s tehdejším přítelem, pili jsme, pak se vrátili na hotel. Vypili jsme toho fakt hodně. Nad ránem jsem se vzbudila a nutně potřebovala na záchod. Byla jsem dezorientovaná a místo do koupelny jsem vyšla ven na chodbu.



Dveře se za mnou zabouchly, ťukala jsem, bušila na ně, ale přítel spal jako zabitej. Říkala jsem si, že se rozhodně počůrám. Co jsem mohla dělat? Držela jsem to, jak jsem mohla, běžela jsem chodbou ke schodům, na kterých byl naštěstí koberec. Opatrně jsem odložila trochu moči na každý schod, vyšlo to na tři poschodí.



Náhle se objevil muž a ptal se: „Můžu vám nějak pomoct?“ A já: „Zabouchla jsem si pokoj.“ Odpověděl: „Já vím, jsem vrátný a sledoval jsem vás na kamerách.“ Můžete jít. Vynikající. Zdravím. - Jak se jmenujete?



- Carol. - A odkud jste, Carol? - Z Ruislipu. Z Ruislipu? No vidíte, Ruislip. A co v Ruislipu děláte? - Bydlím tam. - Aha. A co děláte na planetě Zemi? Pokud někdo znáte odpověď, dejte vědět. Dobrá, Carol, tak nás pobavte svou nejlepší historkou.



Do toho. Před několika lety jsem měla pár psů, jedna fenka, Steffi, trpěla inkontinencí. Veterinář jí předepsal malinkaté tabletky, dávala jsem jí je každé ráno. Po pár dnech jsem spěchala, chystala se do práce, řešila psy a došla jsem do kuchyně pro tu tabletku. Tam jsem ale místo její tabletky našla svoje prášky, antikoncepci. To znamenalo, že jsem spolkla psí tabletu proti inkontinenci.



Teď jsem nevěděla, jestli volat veterinářovi, nebo radši svému lékaři. Každopádně se mi nic nestalo, jen od té doby občas očuchávám cizím lidem zadek. Ne. Ten konec to zkazil. Kromě toho konce to bylo super. Ještě máme čas na červené křeslo. Kdopak tam je?



- Zdravím. - Zdravím. - Moc hezky ladíte. Ano, chtěla jsem vypadat jako plovoucí hlava. - Jak se jmenujete? - Jessica. A odkud jste? - Z Bermud. - Páni, z Bermud. A tady jste na dovolené? - Ne, bohužel tu žiju. - Tak jo. - A co tu děláte?



- Moderuju podcast. Jmenuje se I can relate s Jessicou Burns. Nezájem. Má, co chtěla. Mohla zpropagovat podcast. Zpropagovala si podcast, to je celé. - Má, co chtěla. - Přesně tak. Pokud chcete slyšet další historky od Jessicy… Bylo to ošklivý?



Nevím… To je jedno, jdeme dál. - Zdravím. - Zdravím. - Jak se jmenujete? - Jenna. - Máte podcast? - Ne. - Dobře. - Odkud jste? - Žiju v Aylesbury. To je moc hezké. A co tam děláte? Jsem sestra v oblasti sexuálního zdraví. Výborně.



Mnohem lepší. Já už to mám vyřešený. Hlavně pozor, ať to není na koberci. Tak povídejte, Jenno. Když jsem žila na kolejích pro sestřičky, stěhovala jsem se ke kamarádovi, Shawnovi, a rodiče přijeli pomoct. Byla to dvě plná auta, tak jsme odvezli to první, já vešla do nového bytu a uviděla mámu a Shawna, jak stojí proti sobě u okna, kde na parapetu stál velký růžový vibrátor.



A já povídám: „Proč jste to vytáhli?“ Máma: „Myslela jsem, že je to třeba nějaká nóbl vařečka.“ Opáčila jsem: „Stejně nechápu, proč jste to vytáhli.“ A ona: „Můžeš za to ty. Byl v krabici na kuchyňské potřeby.“ Necháme ji jít?



Byla to lepší historka, než jsme se tvářili. Tak můžete jít. Překlad: jesterka www.videacesky.cz