Malé radosti jsou důležitéŠkola života

Jsme obklopeni několika silnými představami o věcech, které nás udělají šťastnými. Tíhneme k přesvědčení, že nám přinášejí uspokojení. Potěšení, po kterých toužíme by měly být: vzácné – zdělili jsme romantickou nedůvěru v běžné věci, které se nám zdají být průměrné, nudné a matné a pracujeme s předpokladem, že věci, které jsou jedinečné, těžké k získání, exotické či neznámé nám přirozeně poskytnou více.

Poté chceme drahé věci, protože nechceme vypadat chudí. Pokud je něco levné nebo zdarma, je mnohem těžší to ocenit. Například po ananasu přestalo toužit mnoho lidí poté, co přestal být příliš drahý – stával i několik set liber. Kaviár zní nějakým způsobem zajímavěji než obyčejná slepičí vajíčka. Chceme také věci, které jsou vyhlášené. V úžasném experimentu si věhlasný houslista oblékl ošuntělé věci a začal hrát na ulici.

Nikdo mu nevěnoval pozornost, ačkoliv kdyby stejný muž vystupoval v koncertní síni, lidé by se o místa div nervali. Nakonec chceme velkolepé věci, máme většinou velké plány, o kterých doufáme, že nám přinesou velká potěšení. Jsou jimi manželství, kariéra, cestování nebo nový dům. Tyto přístupy nejsou zcela špatné, ale nevědomě prohlubují představu o nemravnosti a neužitečnosti levných, snadno dostupných, všem známých a malých věcí.

Výsledkem je, že pokud někdo řekne, že letěl do Belize soukromým letadlem, automaticky předpokládáme, že se měl lépe, než někdo, kdo se projel na kole v parku. Myslíme si, že návštěva Galleria degli Uffizi ve Florenci je vždy krásnější než poklidné čtení románu na zahradě. Večeře v restauraci, kde servírují Lobster Thermidor působí impozantněji než snědení sendviče v pohodlí domova. Zní mnohem normálněji, že konec týdne by měl být nabitý strhujícími zážitky než díváním se na zataženou oblohu.

Zní podivně říci, že nám běžné konvalinky – mnohými floristy považovány za nejlacinější květiny – mohou přinést větší potěšení než malba Vincenta van Gogha. A přesto je paradoxní a povznášející stránkou právě to, jak zvláštní a nevybíravá potěšení jsou. Neukrývají se v pečlivě vybraných a drahých podnicích. Radost nás může opustit na vydařené dovolené.

Jsme pozoruhodně zranitelní na poli emocí a můžeme se rychle dostat do velice špatné nálady. Hádka, která začala neshodou, jak správě vyslovit slovo, může zničit veškeré výhody pětihvězdičkového podniku. Potěšení mohou vypadat velice skromně: sníst fík, dopřát si koupel, šeptat si potmě v posteli, mluvit s prarodiči nebo si procházet stará alba z dětství a uvědomit si, že taková potěšení rozhodně nejsou malá.

Když se k nim správě postavíme a přilneme k nim, mohou pro nás takové činnosti být těmi nejdojemnějšími a nejšťastnějšími. Přijměme skutečnost, že nejde o líné řešení. Nejde o útok na naše ambice. Nemá ale žádný význam hnát se za budoucností, pokud a jestli nedokážeme ocenit běžné zážitky a věci, které již máme. Ani nejmenší z nejmenších radostí skutečně neodráží, jak mnoho nám může nabídnout, ale jak mnoho dobrých věcí neprávem odmítáme.

Malé potěšení se časem promění ve velké. Je velkým potěšením, které jen dosud neobdrželo kolektivní uznání. Přijetí malých radostí znamená více věřit v sebe sama. Nemůžeme čekat, že všechno nádherné a okouzlující bude schváleno ostatními, jestliže se tím sami nenecháme unést. Musíme následovat tiché signály vlastního mozku a připustit si, že stojíme před něčím důležitým, i když s námi ostatní mohou prozatím nesouhlasit.