Pohádkové pohromy: Bláznivá Locika

Locika je jednou z nejbláznivějších žen v historii fikce. Nevím, jestli jste si toho všimli, ale je pojmenovaná po salátu. Odtud to pochází, locika je druh salátu. A pohádka je o tom, že jedna čarodějnice má velkou zahradu, kde je nějaká locika. A na druhé straně zahrady žije žena. Uvidí ten salát a jakmile ho uvidí, posedne ji touha po tom salátu. A ta touha je tak silná, že pokud nesní nějaký salát, tak umře. "Já...

mám salát vážně ráda, a co víc, pokud ho nesním, tak umřu." "Jestli do sebe nedostanu trochu tý zelený věci, bude z tebe vdovec." Její muž, protože je naprosto dokonalým mužem, přeleze zeď do tý zahrady a začne si nacpávat kapsy locikou. A čarodějnice ho samozřejmě chytí: "Co to děláš? To je moje! Ruce pryč!" Tak jí řekne: "Moje žena by vážně chtěla ten salát a jestli ho nedostane, tak umře." A čarodějnice řekne: "Dobře, můžeš si vzít salátu, kolik chceš, pokud mi za to dáš své prvorozené dítě." To už je podruhé, co někdo chtěl prvorozené dítě výměnou za něco.

A já nechápu proč! Řekněte si o peníze, nebo o dům, já nevím. Chtějte něco lepšího než dítě! Takže žena se nacpe salátem a narodí se jí dítě. V pohádce není žádný vysvětlení, ale to dítě prostě odevzdaji. "Měla jsem salát, narodilo se mi děcko. Ještě bych si dala trochu salátu, děcko si vezmi." Já si myslela, že Locika byla ve věži zamčená celý svůj život, ale podle všeho ji tam čarodějnice zamkla až ve dvanácti, protože tak dlouho trvalo, než jí narostly vlasy, po kterých čarodějnice lezla nahoru.

A aby se tam dostala, čarodějnice volala: "Lociko, Lociko, spusť dolů své vlasy!" Pak Locika spustí vlasy, čarodějnice se chytí a Locika ji vytáhne nahoru. Jednoho dne kolem náhodou jede princ. Na koni. Nedělá jen tohle. A uslyší Locičin zpěv z vrcholku věže, okamžitě se do jejího zpěvu zamiluje a chce vědět, komu ten hlas patří.

Tak se schová a vidí čarodějnici volat: "Lociko, Lociko, spusť dolů své vlasy!" Pak čeká, až čarodějnice sleze a odejde, pak dojde ke spodku věže a zkusí štěstí: "Lociko, Lociko, spusť dolů své vlasy!" a ona spustí vlasy. Locika ve věži měla jenom jednoho návštěvníka, starou, otrhanou čarodějnici, která bude mít určitě úplně jiný hlas, než má princ. Takže když princ zavolal: "Lociko, Lociko, spusť dolů své vlasy!" tak kam jsi dala rozum, Lociko?

Nevěř cizím lidem! Takže princ tam vyleze a vlastně jí řekne, že se mu vážně líbí, jak zpívá, a protože je to pohádka, tak se do sebe zamilují. A ona mu řekne, ať jí přijde navštívit každou noc potom, co odejde čarodějnice a přinese jí vlákno hedvábí, aby si upletla žebřík. A až spolu utečou, tak on jí sleze po vlasech a ona pak sleze po žebříku. Takže každou noc po čarodějnici přijde princ s hedvábím. Ale po čase jsou Locičiny šaty trochu těsnější v pase. Takže princ si tam asi nechodí jen popovídat.

Že jo? A teď to začne být úplně na hlavu. Za Locikou do věže chodili jenom dva lidi - čarodějnice a princ - a první z nich neměl vědět o tom druhém. A v pohádce se píše, že "ve chvíli zapomnění" se Locika jednoho dne zeptá čarodějnice: "Jak to, že prince do věže vytáhnu mnohem snadněji, než tebe?" Žiješ ve věži!

Většinu svého života! Měla jsi jen jedno tajemství! Jednu věc! Jen jednu věc a nic víc, Lociko! A ty to jen tak vyžvaníš, ty bláznivá holko! Čarodějnice se samozřejmě naštve, ušmikne Locice vlasy a dovleče ji do lesa, kde ji nechá. Princ v noci zase dorazí, protože neví, co se stalo. a zavolá: "Lociko, Lociko, spusť dolů své vlasy!" čarodějnice je vyhodí, princ tam vyleze a zarazí se: "Ty nejsi Locika..."

Čarodějnice princi řekne, že Locika je mrtvá a princ je tam nešťastnej, že se vrhne z věže, ale nějak pád přežije a přistane v trnitém křoví a dva trny bu vypíchnou oči. Takže je slepý, ale naživu. Pár let princ bloudí lesem, dokud neuslyší ženský zpěv, což je samozřejmě Locika, která teď má dvě děti. Kde ty se asi vzaly? A když se spolu znovu setkali, tak Locika prý plakala do jeho obličeje a dvě slzy mu stečou do očí a on najednou znovu vidí.

Praštěný... Praštěný... Překlad: Atevi www.videacesky.cz To já jsem ti omylem spálila koberec. Promiň. P.S. Chybíš mi a vždycky budeš těstovinami pro můj sýr. Já si říkám, že když její slzy mají takovou sílu, tak by měla brečet a brečet, aby naplnila pokoj, a vyplavala navrch a pak vyjela z okna na obří vlně ze slz. Hotovo.