Elixír života stále čeká na svého vynálezce a nás tak jednou nevyhnutelně čeká poslední hodinka. Čeká ale stárnutí a smrt skutečně všechny? Jak se s přibývajícími lety vypořádávají příslušníci říše zvířat? Slovíčka:
aging/ageing - stárnutí
inevitable - nevyhnutelný
to age/to get older - stárnout
naked mole-rat - rypoš lysý
wrinkle - vráska
adulthood - dospělost
middle-aged - ve středním věku
to replace - nahradit
to trim - zastřihnout (vlasy), zkrátit
to trick into... - úskokem, lstí přimět k...
in reverse - pozpátku, v opačném pořadí
to melt - tát
blob - hrouda
invincible - nepřemožitelný
jellyfish - medúza
Stárnutí nám lidem
připadá nevyhnutelné. Nejspíš proto, že se mu
žádný člověk nikdy nevyhnul. Stárnutí ale není tak univerzální životní
pravdou, jak bychom si mohli myslet. Vezměte si rypoše lysého. Na rozdíl od svých méně lysých
příbuzných v dospělosti přestává stárnout. Léta plynou, ale rypoši neslábnou, nejsou
náchylnější na nemoci ani vrásčitější. Alespoň o nic víc vrásčitější.
A mláďat jim přibývá stále stejně. Překvapivě není
o nic pravděpodobnější, že pojdou ve stáří než v mládí.
Jako by našli fontánu mládí. I když možná ne fontánu krásy. Rypoši lysí nejsou jediní,
kdo nestárnou. Okouníci, humři nebo borovice osinatá
se také podle všeho těší věčnému mládí. Nebo alespoň věčnému střednímu věku.
Nejsme si jistí, jak to tyto druhy dělají, ale jejich tajný recept
proti stárnutí možná tkví ve schopnosti
obnovovat konce DNA na chromozomech. Tyto konce zvané telomery jsou u mnoha druhů
jednou z obranných linií proti stárnutí.
Buňky se totiž musí dělit,
aby nahradily staré nebo dysfunkční buňky. Při každé replikaci ale z konce
každého chromozomu ztratí trochu DNA. Běžně by to nevadilo.
Tyto části pocházejí z konců telomer, které nekódují důležité informace. Z telomer po mnoha replikacích
ale zbude tak málo, že si buňky už nemohou dovolit ztratit
daší DNA a přestanou se replikovat. Druhy, které odolávají stárnutí,
jako rypoš lysý, ale produkují vysokou hladinu enzymu,
který telomery obnovuje, což jim umožňuje neomezeně
nahrazovat staré a dysfunkční buňky.
Tento enzym produkuje i několik druhů
lidských buněk. Naprostá většina ale ne. A i kdybychom je uměli lstivě
přimět k opaku, nastal by další problém. Více replikací znamená více příležitostí
pro mutace, což by mohlo vést k rakovině. Rypošům je to jedno,
protože jsou vůči rakovině nejspíš imunní. My lidé ale rozhodně nejsme. I když jsou rypoši lysí úžasní,
stárnutí umějí pouze pozastavit. Malinká medúza turritopsis dohrnii
umí stárnou pozpátku.
Turritopsis stejně jako motýli
během života prochází několika stádii. Když se ale turritopsis na rozdíl od motýlů
zraní nebo když nastanou těžké časy, může se proměnit zpět
a vrátit se do nevyspělé formy polypu, dokud se podmínky nezlepší.
Jsou jako skuteční fénixové. I kdyby se lidem ale podařilo
trik turritopsis napodopit, nemuselo by nám to dát
věčné mládí, které hledáme. Tání do beztvaré hroudy, ve které by se naše buňky přeskupily
a přeprogramovaly, by byl nejen binec, ale naše mozkové buňky by se tím nejspíš
změnily v buňky kůže a svalů a naopak, což by vymazalo naše vzpomínky i naše já.
Každopádně bychom nebyli nepřemožitelní. Čím déle stvoření žije, tím více času má
na to, aby ho něco zchramstlo, rozdrtilo nebo aby vyhladovělo. Osud každého rypoše,
borovice i medúzy tedy jednou bude zpečetěn. Můžeme totiž být imunní
vůči stárnutí, ale ne vůči smrti. Překlad: qetu
www.videacesky.cz
qetuPublikováno: 10 let
