Máme svobodnou vůli?

Pokud víme, jsme jediným druhem, který se střemhlav vrhl do pátrání po klíči k rozluštění našeho programovacího jazyka. Je to, jako by váš počítač začal ovládat vlastní periferní zařízení, sundal si kryt, namířil na svoje obvody webkameru a snažil se přijít na to, z čeho se skládá. V takové situaci se teď nacházíme.

Pod naším krytem jsme našli nejsložitější věc ve vesmíru. Lidský mozek váží 1,4 kg. Obsahuje desítky miliard neuronů. Neurony jsou specializované buňky mozku. Každý neuron se svou složitostí dá přirovnat k New Yorku. Obsahuje v sobě celý lidský genom a cestují v něm miliony bílkovin.

Jsou na sobě napojené v tak husté síti, že nám na to nestačí slova. Abychom se jimi mohli zabývat, museli jsme vymyslet nové matematické pojmy. Počet spojení mezi neurony dosahuje stovek bilionů. To znamená, že když si vezmete jeden centimetr krychlový mozkové hmoty, počet jeho spojení se vyrovná počtu hvězd v Mléčné dráze. Je to nesmírně složitý systém.

Skutečně zvláštní na tom je, že tato obrovská biologická síť jste ve skutečnosti vy. Jsou to vaše naděje a sny, vaše touhy, vaše utrpení i extáze. Všechno to obsahuje tato hmota, která je nám poměrně cizí. My víme, že to je pravda a že to všechno neobsahuje například váš malíček, protože kdybyste si v nehodě poškodili malíček, byli byste z toho smutní, ale vaši osobnost by to nezměnilo.

Pokud byste si poškodili stejně velký kus mozkové hmoty, úplně by vás to změnilo. Změnilo by to vaše rozhodování, ochota riskovat, schopnost odhadnout možnou budoucnost a vyhodnotit ji, schopnost vidět barvy, jmenovat zvířata, rozumět hudbě a stovky dalších věcí, které se změní, když se změní váš mozek. Poté, co jsme stovky let byli svědky krutých pokusů matky přírody s mrtvicemi, nádory a různými poškozeními mozku, víme, že to mozek představuje vaši osobnost.

Je základem vašeho rozhodování, osobnosti, toho, jak se mezi lidmi chováte, a toho, kým jste. Ještě zvláštnější na tom je, že celý proces tohoto systému, který je ten nejsložitější, co známe, vědomě nevnímáme.

Je pro nás neviditelný. Když chci zvednout šálek kávy, aby se mi to povedlo, musí se strhnout bouře mozkové aktivity. Musím správně odhadnout sílu stisku, pohnout svaly a klouby... Nic z toho si neuvědomuju. Uvědomuju si jen, jestli jsem se polil, nebo ne.

Zbytek je pro mě neviditelný. Průkopníci neurovědy ve skutečnosti poukázali na to, že kdybychom mozek nestudovali, ani bychom neměli důvod myslet si, že existují elektrické signály, nervy, šlachy, svaly a tak dále. Samozřejmě to není jen zvedání šálku kávy. Je to všechno, co v životě děláme. Je to pochopení vtipu, rozpoznání obličeje kamaráda, zamilování se, řízení auta...

Všechno, co děláme, probíhá nevědomě. O tom, jak to děláme, toho moc nevíme. To vede k myšlence nevědomého mozku. Ukázalo se, že vědomá mysl, která se probere k životu, když se ráno vzbudíte, je jen malý zlomek toho, co se v mozku děje. V celém sídle mozku je to jen přístěnek na košťata.

Vzpomeňte si, když vás něco napadne, a vy řeknete: "Mám nápad." Vás to nenapadlo. Váš mozek na tom v zákulisí pracoval celé hodiny nebo dny. Konsolidoval informace, vyhodnocoval je, zkoušel je dát dohromady... Po určité době má hotovo, naservíruje to vaší vědomé mysli a vy řeknete: "Jsem génius!" Ale vy jste to přece nevymysleli. Ukazuje se, že vědomá mysl je jako černý pasažér na transoceánském parníku, který sklízí zásluhy za celou plavbu bez toho, aby uznal existenci obrovské mašinérie pod sebou.

Jak řekl Carl Jung: "V každém z nás se skrývá někdo další, koho neznáme." A jak řekli Pink Floydi: "Mám někoho v hlavě, ale já to nejsem. Dám vám příklad. Před pár lety provedli studii, při které muže požádali, aby hodnotili přitažlivost tváří žen na fotkách. Podívali se na fotku a od jedné do deseti ohodnotili její přitažlivost.

Nevěděli ale, že na polovině fotek ženám rozšířili zornice kapkami na oči. Ukázalo se, že muži jednotně označili fotky s rozšířenými zornicemi jako přitažlivější. Důležité je, že žádný z nich neřekl: "Jo, všiml jsem si, že tady má o milimetr širší zornici." Nikdo z nich si toho vědomě nevšiml. A podle všeho nikdo z nich nevěděl, že rozšířené zornice jsou biologickým ukazatelem ochoty mít sex.

Jejich mozky to ale věděly. Ke správným rozhodnutím došli díky hluboko zabudovaným evolučním programům, které je navedly správným směrem bez toho, aby jim umožnily vědomý přístup k tomu, co se dělo. Ukazuje se, že nevědomá mysl má nesmírný vliv na všechna naše rozhodnutí. Například pokud se jmenujete Denis nebo Denise, je statisticky pravděpodobnější, že se z vás stane dentista.

Sami si to můžete ověřit. Když si projdete seznam zubních lékařů jakéhokoliv státu, uvidíte, že jich je statisticky víc, než by mělo. Psychologové tomu říkají implicitní egotismus. Máme rádi věci, co nám připomínají nás. Taky máme radši lidi se stejným datem narození, i když to nemá žádný vliv. Asi ale souhlasíte s tím, že je to příšerný způsob, jak si vybrat zaměstnání.

Když se těchto Denisů a Denis zeptáte, proč si zubařství vybrali, budou mít nějaké vědomé vysvětlení o tom, že je to dobré zaměstnání, že mají rádi zuby atd. Jejich vysvětlení by ale nevzalo v úvahu tyto nevědomé vlivy. Netýká se to jen zaměstnání. Týká se to i volby vašeho životního partnera. Můžete si to ověřit tak, že se podíváte do registru sňatků jakéhokoliv okresu.

Statisticky je pravděpodobnější, že si vezmete někoho, jehož křestní jméno začíná na stejné písmeno jako to vaše. Joe a Jenny, Alex a Amy, Donny a Daisy... Má to jen malý statistický účinek, ale dá se ověřit. Je to příšerný způsob, jak si vybrat životního partnera. Když se jich zeptáte, proč si ho vědomě zvolili, tohle by asi do svého vysvětlení nezahrnuli. Podobné vlivy ale zasahují do mnoha důležitých oblastí života.

Dá se to velmi snadno ověřit v laboratoři. Například když v ruce držíte horký hrnek kávy, popíšete vztah ke své matce vřeleji, než kdybyste drželi ledovou kávu. Zvláštní, ale funguje to. Neustále nás nevědomě ovliňují podněty, které mění, jak nahlížíme na náš vztah ke světu. Existuje obrovská mezera mezi tím, k čemu má přístup naše mysl, a tím, co náš mozek nevědomě provádí pod kapotou.

Hlavním problémem je to, že když se podíváme na materiál pod kapotou, je nám naprosto cizí. Tvoří ho zvláštní terén z neuronů, synapsí a všemožných sloučenin. Ale ten zvláštní materiál nějak řídí naše rozhodování, naše chování, osobnost, to, co považujeme za realitu.

Taková je situace, ve které se nacházíme. Tento prostý fakt, tato ekvivalence mezi cizí částí, ke které nemáme přístup, a tím, jak se chováme mezi lidmi, nás vede k několika závažným otázkám etiky, kterými bych se tady chtěl zabývat. Uvedu vám pár příkladů. Mnoho z vás asi zná příběh Phinease Gage. Pro ty z vás, kteří ho neznají, Gage v 80.

letech 19. století pracoval jako dělník na železnici. Došlo k explozi, která mu hlavou prohnala kovovou tyč. Ta pak přistála 50 metrů od něj. Jeho případ se proslavil, protože v první řadě nezemřel, což je neobvyklé. Neztratil ani vědomí. Jeho případ se proslavil, protože došlo k naprosté změně jeho osobnosti. Ve chvíli, kdy byla vyřazena z provozu část jeho čelního laloku, stal se z něj jiný člověk.

Lidi, co ho znali, říkali: "Gage přestal být Gage. Býval to milý mladík, kterého všichni měli rádi. Teď kleje, je to patologický hráč a spí s prostitutkami. Je to úplně jiný člověk." Byl to jeden z prvních případů, u kterého si lidé uvědomili, že když se změní vaše fyziologie, vy se změníte taky. Neodvolatelně jste napojení na těchto 1400 gramů hmoty. To, kým jste, co na vás ostatní mají rádi, jak se rozhodujete...

Všechno to závisí na ní. To bylo před 130 lety. Mezitím jsme měli spoustu Phineasů Gageů. Dám vám příklad. Někteří si možná vzpomínáte na Charlese Whitmana. V roce 1966 vyšplhal na vrchol věže Texaské univerzity v Austinu, a začal bez rozdílu střílet do lidí pod sebou. Střílel na chodce, na lidi, co jim přišli na pomoc, na řidiče sanitek, kteří také přišli na pomoc... Ten den zabil celkem 14 lidí a zranil dalších 39.

Policii se nakonec podařilo dostat se na vrchol věže a zabít ho. Jako první je zajímalo, kdo to byl. Šli k němu domů a zjistili, že předchozí noc zabil svoji manželku a matku. Sedl si k psacímu stroji a napsal něco jako sebevražedný dopis. To jediné, co na tomto nevypočitatelném násilném činu bylo ještě zvláštnější, bylo to, že na Whitmanově chování nebylo nic, co by nás před jeho činem mohlo varovat.

Byl to skaut, měl vysoké IQ, studoval inženýrství na Texaské univerzitě, pracoval jako úředník v bance. Nebylo na něm nic, co by naznačovalo, že by něčeho podobného byl schopný. Všichni chtěli znát odpovědi. Když si přečetli jeho sebevražedný dopis, zjistili, že i Whitman chtěl znát odpovědi.

Ve svém dopise a v deníku, který si předchozí rok důsledně vedl, že se v něm něco změnilo. Že cítil, že je obětí různých nenávistných myšlenek a nutkání, která nikdy předtím neměl. Chtěl s tím něco udělat a v roce 1966 šel k psychiatrovi. K ničemu to ale nebylo. Nepomohlo mu to. Ve svém dopise napsal: "Až bude po všem, chci, aby na mě provedli pitvu."

Přesně to se stalo. Vyjmuli jeho mozek z lebky a zjistili, že měl nádor, který tlačil na část mozku, které říkáme amygdala, která je spojená se strachem a agresivitou. Je to další příklad toho, že když se vám změní mozek, vy se můžete změnit taky. Tady je trochu novější příklad.

Najít ho můžete v lékařské literatuře. Ze čtyřicetiletého muže, který měl normální sexualní touhy, se najednou stal pedofil. Začal sbírat dětské porno, kterým začal být posedlý. Po jisté době se pokusil osahávat svoji předpubertální nevlastní dceru a jeho manželka ho nechala zatknout. Den před vynesením rozsudku začal mít zhoršující se bolesti hlavy. Odvezli ho na pohotovost, kde provedli tomografii mozku a zjistili, že měl obrovský nádor v čelním laloku.

Byl to rostoucí nádor, který měnil jeho osobnost. Jeho nádor odstranili během lékařského zákroku a jeho sexuální chování se vrátilo k normálu. K tomuto příběhu se váže zajímavý dodatek, protože o osm měsíců později začal opět vykazovat příznaky pedofilie. Jeho žena ho vzala zpátky k doktorovi, kde zjistili, že mu v mozku zůstala část nádoru, která znovu začala růst. Nádor mu podruhé vyřízli a jeho sexuální chování se zase vrátilo k normálu.

To vypovídá o tom, že jsme závislí na naší fyziologii. Tomu se nedá nijak utéct. Když se zamyslíte nad tím, kdo jste, je to důsledek toho, co se děje pod kapotou. To jsme samozřejmě vždycky věděli. Všude po světě si lidi lijí etanol na sliznice, aby s nimi na večírcích byla větší zábava. Lidi požívají spoustu různých druhů drog, které mění jejich osobnost. Tohle je Chris Benoit, který byl světovým šampionem ve wrestlingu.

Jednoho dne přišel domů, zabil svoji manželku a syna a pak se oběsil na kladce jednoho ze svých posilovacích strojů. Ukázalo se, že se s ním spiknul jeho doktor, který mu dal osminásobek normální hladiny testosteronu, kterou má muž mít. Steroidy v něm vyvolaly záchvat vzteku, který naprosto změnil jeho vnímání. Někteří z vás možná ví, co se stalo s léky na Parkinsonovu chorobu. Před několika lety si někdo všiml, že z pacientů, kteří brali léky proti Parkinsonovi, se začali stávat patologičtí hráči.

Rozfofrovávali jmění svých rodin v Las Vegas. Po vyšetřování se zjistilo, že Parkinson se týká neuropřenašeče zvaného dopamin. Dopamin je spojený s pohybovými problémy pacientů, ale je to i molekula, která je v mozku spojena s centrem odměn. Když u lidí změníte hladinu dopaminu, změníte tím jejich ochotu riskovat. Může to z lidí udělat patologické hráče.

Teď je to jedno z varování na obalu: "Pokud se z vás stane patologický hráč, snižte své dávkování." Jestli si někdy říkáte: "Jsem typ člověka, co se umí skvěle rozhodovat. Nejsem gambler." Musíte pochopit, že je to záležitost toho, co se děje ve vašem těle. Vyplývá z toho to, že když dnes mluvíme o morálce a rozhodování, ve skutečnosti mluvíme o neurologickém základu těchto jevů.

To vede k závažné otázce o svobodné vůli. Máme svobodu rozhodnout se, jak budeme jednat, nebo je mysl totožná s mozkem? Myslím, že je jasné, že se neví, jestli máme svobodnou vůli. To je předmětem bouřlivé debaty. Ale je jasné, že kontrolu nad námi má nevědomá mysl a že vědomý kousíček na povrchu nesedí v sedadle řidiče. Většina toho, co cítíte, jak se chováte a co považujete za pravdu, generují systémy pod kapotou, ke kterým nemáte žádný přístup a s kterými ani nejste moc seznámení.

Taková je situace. Když se podíváme na to, co vás přitahuje, jak se díváte na ostatní, jakou máte osobnost, jak se rozhodujete a na stovky dalších věcí, je jasné, že pokud svobodná vůle existuje, zastává v systému jen malou roli.

Jste podmínění svojí fyziologií. Pokud tomu nevěříte, použijte svoji svobodnou vůli k tomu, abyste změnili svoji sexuální orientaci. Jen do toho. Změňte si ji. Hodně štěstí, protože jste podmínění svojí fyziologií. Co se týče svobodné vůle, nemáme tolik kontroly, jak bychom si rádi mysleli. To všechno vyvolává skutečně závažnou otázku.

Pokud tolik věcí probíhá pod kapotou, co to znamená pro naši zodpovědnost ve světě? Co to znamená pro způsob, jakým vedeme naši sociální politiku? Náš současný právní systém se zakládá na dvou předpokladech. Prvním je, že jsme prakticky a logicky uvažující lidé. To znamená, že závisí jen na nás, jak budeme jednat. Když se ocitneme v určité situaci, díky naší svobodné vůli jí můžeme přizpůsobit naše chování.

Druhým předpokladem je, že všechny mozky jsou stejné. To znamená, že pokud vám je přes 18 a máte IQ nad 70, předpokládáme, že všechny mozky jsou stejné, co se týče způsobilosti k rozhodování, reakcí na podněty, schopnosti odhadnout možnou budoucnost a vyhodnotit ji a tak dále. To je velmi shovívavý předpoklad, ale je prokazatelně chybný. Protože při jakémkoliv testování mozku zjistíte, že existuje velká rozmanitost. Důvodem je, že mozek je výsledkem interakce genetiky a okolního prostředí.

Všech vlivů okolního prostředí. A to mozky posílá na velmi odlišné vývojové trajektorie. Důsledkem je, že každý mozek je jiný, stejně jako obličeje a otisky prstů. Všichni se od sebe lišíme. Neurověda proto naznačuje, že to nejsou moc dobré předpoklady. Problém je v tom, že nás vedly k tomu, abychom vězení brali jako univerzální řešení pro všechny.

Důsledkem je, že Amerika je zemí s nejvyšším procentem obyvatel odsouzených k vězení na světě. To je znepokojivé, protože je prokázáno, že vězení je kriminogenní. To znamená, že způsobuje další zločiny. Když lidi zavřete do vězení, vezmete jim pracovní příležitosti a narušíte jejich vztahy s okolím. Pravděpodobně se do něj zase vrátí. Další věcí je, že 30 procent naší vězeňské populace má duševní poruchu. To znamená, že náš vězeňský systém se de facto stal zdravotním systémem pro duševně nemocné.

To není místo, kam bychom měli strkat naše duševně nemocné. Tento systém, ve kterém všechny zavíráme do vězení, není nákladově efektivní a je nepravděpodobné, že něco vyřeší. Je potřeba jasně říct, že hlubší porozumění rozdílů mezi lidmi a toho, proč se chovají odlišně, nikoho nezprošťuje viny. Místo toho nám to umožní racionální ukládání trestů, individuálně zaměřenou rehabilitaci a realistické strategie pro prevenci kriminality, místo očekávání, že všichni budou na stejné zastrašující prostředky reagovat stejně.

Ve skutečnosti se totiž mozky lidí liší, a ti proto reagují různými způsoby. Všichni se shodujeme na věcech jako vzdělávání šité na míru, tak proč nemít sociální politiku šitou na míru? Je mnohem víc nákladově efektivní, když předem porozumíme tomu, jak velmi odlišní lidé mohli spáchat ten samý zločin, a když se do budoucna budeme lépe orientovat v systému.

Potřebujeme tomu porozumět. Toto je z Whitmanova sebevražedného dopisu: "Pokud mám platné životní pojištění, prosím zaplaťte moje dluhy. Zbytek anonymně darujte nadaci pro duševní zdraví. Výzkum možná zabrání dalším podobným tragédiím." To mě vedlo k tomu, abych před pár lety založil Iniciativu pro neurovědu a právo, na které se podílí neurovědci, soudci, právníci a další důležité osoby, které se snaží porozumět tomu, co se děje na průsečíku neurovědy a právního systému.

Ještě krátce zmíním druhy věcí, které se na tomto průsečíku nachází. Například závislost na drogách. Závislé na drogách zavíráme do vězení. 40 miliard ročně utratíme za boj proti drogám. Nemůžeme ho vyhrát, protože se zaměřujeme na nabídku drog.

Když nabídku utlumíte na jednom místě, naroste někde jinde. Pokud chcete vyřešit problém s drogami, musíte se zaměřit na poptávku, což je mozek narkomana. Víme toho spoustu o farmakologii a chemických procesech závislosti. Já a moji kolegové po celém světě pracujeme na tom, abychom přišli na to, jak lidem se závislostí pomoct bez toho, abychom je museli zavírat do vězení. Dalším bodem je nevina z důvodu nepříčetnosti.

Tato oblast se neustále mění. Právníci a zákonodárci potřebují lépe porozumět tomu, jak fungují duševní nemoci. Dalším bodem je mozková smrt. Část mozku může zemřít, zatímco další důstává naživu. Právní systém se pak musí rozhodnout, kdy někoho můžete prohlásit za mrtvého. Moderní technologie tomografie mozku nám umožnují, abychom se podívali do mozku a lépe odpověděli na tuto otázku.

Výpověď svědků je jedna z nejhorších technologií, které povolujeme v soudní síni, a přesto má na porotce největší vliv. Dále studujeme účinek na mozky porotců a to, jak se porotci rozhodují, což je druhá druhá polovina rovnice. Proč mají sklony k retributivismu a kdy má smysl snažit se to překonat. Pokud to někoho zaujalo, běžte na www.neulaw.org. Na závěr chci říct ještě jednu věc. Když se někdy podíváme na mozek, uvědomíme si, že...

je trochu děsivé, že nejsme v centru dění. Nesedíme na místě řidiče. Bojíme se toho. Myslím, že se dá použít pěkná historická analogie. Když v roce 1610 Galileo objevil měsíce Jupiteru a zjistil, že nejsme středem oběžných drah, bylo to kritizováno jako sesazení člověka z jeho pozice v centru dění. Toto sesazení ale má výhodu.

Pochopili jsme, že vesmír je mnohem velkolepější, zázračnější a komplexnější, než jsme si dokázali představit, když jsme si ještě mysleli, že ležíme v jeho středu. To samé se podle mě děje v kognitivní vědě. Zatímco se dostáváme do tohoto vesmíru, a objevujeme všechny tyto mimozemské životní formy, uvědomujeme si, že to, co se děje, je mnohem zázračnější a komplexnější, než jsme si kdy dokázali představit.

V konečném důsledku jsme objevili tu nejúžasnější věc ve vesmíru. Jsme to my. Děkuji vám za pozornost. Překlad: qetu www.videacesky.cz