Ztracená šála

Veverčák Albert se jednoho
chladného zimního rána probudil. Ale copak je tohle?
Prázdné místo. Tam bývala jeho oblíbená šála. Kam se mohla podít? A tak Albert vyrazil do lesa, aby našel svou
ztracenou šálu. Když Albert procházel lesem, narazil na puštíka Cecila.

Třeba by mu mohl pomoci. Ale Cecil měl vlastní starosti. Bál se totiž tmy. "Neznámo může být strašidelné,"
řekl Albert. "Ale jak se máme něco
naučit bez neznáma? Tma je pouze
nekonečným zdrojem zvídavosti." Cecil tedy vkročil do tmy
a už se nebál objevovat její skryté divy.

Albert pokračoval
v hledání své ztracené šály. A tu narazil na bobra Konráda. Třeba by mu mohl pomoci. Ale Konrád měl také
plnou hlavu starostí. Bál se že, že se mu každou
chvíli protrhne hráz. "Je dobré být opatrný,"
řekl Albert. "Ale často sklízíme úspěch proto,
že jsme měli strach. Pokaždé když na hrázi
opravíš prasklinu, stává se z tebe lepší stavitel."

Konrád se rozhodl,
že svou hráz postaví co nejpevnější. A jeho obavy
už mu nepřekážely. Albert pokračoval v hledání,
až narazil na lišáka Edwina. Třeba by mu mohl pomoci. Ale Edwin měl vlastní potíže. Bál se, že ho přátelé nemají rádi. "Přátelství nebývají jednoduchá,"
řekl Albert.

"Ale často si za svůj
pocit izolace můžeme sami. Chcete-li, aby vás ostatní měli rádi,
musíte jim to dovolit." Edwin se rozhodl
být k přátelům otevřenější a už nikdy nedovolil strachu,
aby ho od nich odloučil. Pak narazil Albert
na medvěda Frederika. Ale stejně jako ostatní
měl Frederik vlastní problém. Měl obrovský strach z nicoty.

Přesněji řečeno z neexistence. Oceány, hory, planety, ty všechny se rodí a zanikají
během okamžiku. Pokud se nám podaří přežít
globální oteplování, ochlazování zemského jádra,
kolísající magnetické pole Země, asteroidy, sluneční erupce
či černé díry, nezmění to nic na faktu, že naše Slunce
dříve nebo později zanikne.

I kdyby se nám podařilo
uprchnout ke vzdáleným hvězdám, i ony jsou na cestě
k vlastnímu zániku. Čas a dění okolo nás pracují na tom,
aby zničily vše, čemu jsme kdy rozuměli. Směřují k rozkladu
veškeré známé hmoty, k rozkladu veškerého známého života. Nabízí se otázka: Jaký to má smysl? Proč pokračovat?

Proč jsou i ty
nejpokročilejší formy života odsouzeny k zániku? Proč? Proč pokračovat? Řekl medvěd. Albert s ním nesouhlasil. "Příroda je houževnatá," řekl. "A to způsoby, kterým stěží rozumíme, které jsme ještě neobjevili
nebo se ještě nevyvinuly. Naše planeta zanikne,
ale vzniknou nové planety.

Naše hvězda zanikne,
ale vzniknou nové hvězdy. A ano, náš vesmír možná zanikne, takový je ale koloběh života. A koloběhem musí být zachován. Vesmír nám neustále opakuje,
pořád a pořád dokola, že ze smrti se rodí život. Z pozůstatků minulosti
a jako základ pro budoucnost život vzniká a zaniká
v nekonečném koloběhu života.

A to díky všem prvkům,
velikým i malým. Vězte, že nejdete po přímé
cestě směřující k zániku. Faktem zůstává, že napomáháte
pokračování vesmíru." A tak začal proces, který měl
zmírnit Frederikovy ohromné obavy. Poděkoval Albertovi za pomoc
a popřál mu hodně štěstí při hledání jeho ztracené šály. Albert však odpověděl:
"Víš ty co? Já tu šálu vlastně nepotřebuju.


Příchází jaro. Nejspíš to vydržím bez ní." Překlad: Xardass
www.videacesky.cz