Všimli jste si někdy, jak přebaly alb některých hudebníků ze 60. let přesně sedí k jejich hudbě? A nepřipadají vám vzory a styl celých 60. let povědomé?
V této epizodě seriálu Vox se dozvíme, kde tato nová estetika čerpala inspiraci a z čeho vycházela.
Kdyby vám někdo ukázal tyto přebaly alb nebo tyto plakáty, i kdybyste o těch skupinách neslyšeli, asi byste uhádli, jakou hudbu hrají. Tento styl se stal synonymem pro psychedelická 60. léta. Ale tyto abstraktní tvary a zvlněné, sotva čitelné písmo nevznikly v 60. letech. Vycházejí ze slavného uměleckého hnutí, které vzniklo o skoro sto let dříve. Na konci 19.
století nové technologie jako elektřina, telefony nebo auta měnily nejen celý svět, ale i jeho vzhled. A někteří lidé, obzvlášť umělci, v době technologické revoluce nebyli z nového průmyslu nijak nadšení. Prostě jim připadal hnusný. Mimo tento konflikt se však zrodilo nové světové umělecké hnutí. Dostalo mnoho různých jmen, v Rakousku secese, ve Skotsku glasgowský styl, ale možná jej znáte jako art nouveau, francouzsky „nové umění“.
Jeho zakladatelé chtěli vytvořit umění, jež odráží čilý městský život, za použití ozdobných vzorů, ženských postav a motivů přírody či rostlin, často stylizovaných do plynoucích abstraktních vzorů. A tento nový druh optiky uplatňovali na úplně všechno, od architektury přes malířství až po textilie a ještě dál, protože věřili, že estetika by měla jít ruku v ruce s funkčností.
A nic nebylo moc všední, aby to nemohlo být krásné. Jako tento vstup do pařížského metra nebo tyto plakáty Alfonse Muchy, které propagují šampaňské a sušenky a jsou nejen krásné samy o sobě, ale i tím, jak informaci předávají. Dobře, zpět k hipíkům. Jako konec 19. století, i 60. léta byla dobou kulturního hnutí. Boje ve Vietnamu pokračují.
Jsou tu Beatles! V USA bylo centrem těchto změn San Francisco, kam se stěhovaly stovky tisíc mladých lidí, aby tu protestovali, hráli na bubny a samozřejmě chodili na koncerty, hromady a hromady koncertů. Zvlášť na taneční koncerty s rytmickou psychedelickou hudbou skupin jako Jefferson Airplane a The Grateful Dead. A hlavní způsob, jak dostat lidi na váš koncert, byl dobrý plakát.
V té době tyto ikonické kapely zrovna začínaly a hrály pořád dokola třeba ve Fillmoru nebo Avalonu. A pořadatelé věděli, že k propagaci těchto hippie skupin nové generace nestačí jen obyčejné písmo a černobílá fotka. Pověřili proto úzkou skupinu umělců, kteří přišli s novým konceptem plakátů. Čerpal z designu různých, už zavedených tradic – komiksů, surrealismu a samozřejmě…
secese. V polovině 60. let zažívala secese nový rozmach, obzvláště v oblečení – dynamické květinové motivy byly pro éru hippie jako stvořené. Zřejmě kvůli tomu v roce 1965 muzeum za San Franciscem uvedlo tuto výstavu: SECESNÍ EXPRESIONISMUS Říká se, že se tu někteří designéři poprvé setkali se secesí.
Jeden z nich, Wes Wilson, řekl časopisu Times, že ho uchvátil nápad se takto vyjádřit. A když dělali nové koncertní plakáty, vzali tyto secesní vzory a vše zintenzivněli. Secese je proslulá svými ženskými postavami, zejména nahými, s rozevlátými vlasy a uhrančivým pohledem, z čehož tito psychedeličtí designéři očividně vycházeli. Podívejte se, jak jsou tyto plakáty plné detailních dvourozměrných ilustrací, především květin, abstraktních křivek a taky pávů.
To je další vliv secese, milovali pávy. A občas psychedeličtí designéři použili přímo secesní plakát, ale vždy s radikálně jinou barevnou paletou. Místo jemných secesních pastelů tito umělci prahli po sytých kontrastních barvách, prý aby se vám rozkmitaly zorničky a vy měli vizuální halucinace jako člověk na LSD.
A ten vlnitý, kalný, sotva čitelný font? Objevil se zde, roku 1902 na plakátu rakouského designéra Alfreda Rollera. V 60. letech umělci vzali jeho tučné, dynamické písmo a dál jej upravili. Zjemnili linie a zaoblili kraje, až bylo skoro nečitelné, což byl účel.
Mělo upoutat vaši pozornost. Aspoň na tak dlouho, než rozluštíte, co je na plakátu napsané. A výsledkem bylo moře plakátů, které vypadaly jako secese na tripu. S novou sanfranciskou hudbou se po světě rozšířila i estetika. Částečně proto, že plakáty se snadno shánějí, množí a sbírají, fanoušci je někdy strhli hned poté, co byly pověšeny.
A jejich autoři se dokonce stávali celebritami. O některých vyšel článek v časopisu Life. Plakáty, které vytvořili, se zářivými barvami a vlnitými liniemi zachycují energii 60. let, stejně jako ty secesní představují konec 19. století. A i když si tyto dvě doby nejsou dokonale podobné, obě hnutí vytvořila něco, co zachytilo atmosféru měnícího se světa. A v jejich umění se to odráželo.
LukkulPublikováno: 6 let
