Paul Alexander je jeden z posledních přeživších epidemie obrny z 50. let v USA. S dýcháním mu pomáhá archaický přístroj zvaný železné plíce. V dnešní pohnuté době, kdy spousta lidí odmítá očkovat své děti, je jeho svědectví důležitější než kdy dřív.
Obrna je hrozná nemoc. Nemůžu se hýbat. Tečka. Lidé toho o obrně moc nevědí, někteří netuší, co to je. POSLEDNÍ ŽELEZNÉ PLÍCE Paul Alexander trpí obrnou a tráví každý den ve svých železných plicích doma v Dallasu ve státě Texas.
Je ochrnutý od krku dolů a přístroj jeho tělo nutí vdechovat kyslík vytvářením podtlaku. Obrnu dostal v pouhých šesti letech roku 1952 během největší epidemie v historii USA. Než jsem dostal obrnu, byl jsem dítě jako každé jiné. Ale pak jsem začal být nemocný. Máma se na mě koukla a věděla. Hned mě dala do postele. V následujících pěti dnech jsem přišel o všechno.
Nemohl jsem se hýbat, chodit a poslední den jsem přestal dýchat. Má bránice byla pryč, zničená. Všechny svaly v těle stejně tak. A čekaly mě železné plíce až do konce života. Rodiče se záhadné smrtící nemoci tak báli, že děti spolu nenechávali hrát. Bazény, kina, tábory i školy se zavíraly. Všichni se báli samotné podstaty obrny. Ovládla celé léto a rodiče šíleli, jen když dítě dostalo rýmu.
Pár měsíců poté, co Paul onemocněl, Jonas Salk objevil vakcínu. Dnes je Paul jedním z posledních, kdo má tak rozsáhlou paralýzu, že je závislý na relikvii z těch temných časů. Přístroj může opustit s velkými obtížemi jen na pár hodin. Jeho dlouholetá ošetřovatelka mu pomáhá se vším, co nedokáže sám svými ústy. Dýchání mimo železné plíce je náročné, protože na to musím myslet a řídit ho.
Rychle se unavím. Takže po chvíli musím zpět, odpočívat. Ale ani železné plíce Paulovi nezabránily žít naplno. Vystudoval práva a začal svou vlastní praxi. Měl jsem tisíce klientů, kteří přístroj vůbec neřešili. Přišli do kanceláře a ptali se: „Co to je?“ A já jim to vysvětlil. A oni na to: „Páni, když dokáže tohle, když se probojoval do této chvíle, musí to být zatraceně dobrej právník.“ Nikdo mě neodmítl.
Poslední železné plíce byly vyrobeny před více než půl stoletím, takže Paul marně hledal někoho, kdo by je dokázal opravit. Byl tak zoufalý, že s přítelem natočili video na YouTube, kde Paul vysvětluje, že se jeho přístroj rozpadá, a doufali, že ho uvidí ten správný mechanik. Teprve před dvěma lety potkal strojního inženýra Bradyho Richardse, a už se o své plíce nemusí bát.
Tady je návod. Pro dnešní den. Z toho jsme rozluštili, jak to má fungovat. Brady na přístroji pracuje v garáži, kde také spravuje závodní auta. V těchhle byl Paul původně, vzduch unikal a neměly dostatečný tlak. Proto jsme ho dali do těch opravených. Největší problém je nedostatek dílů. Ne těch velkých, ale malých součástek, tak si je vyrábíme sami.
Nebýt jeho, dávno by bylo po mně, protože jsem dlouhá léta hledal někoho, kdo by na plicích uměl pracovat. Nejsme vzdálení ani jednu generaci od nejděsivější epidemie v naší zemi. Tak blízko, že některé její oběti stále přežívají v archaických strojích. Ale pro mnohé je to zapomenutá historie. Obrna se však stále vyskytuje v některých rozvojových zemích. Experti uvádějí, že by u nás epidemie mohla propuknout znovu, protože stále více rodičů očkování odmítá.
Myšlenka na návrat obrny je hrozná. Pokud jsou děti v Afghánistánu, Pákistánu nebo v Nigérii, zkrátka tam, kde teď obrna řádí, pak nějaký přenašeč viru může přijet do Ameriky a nakazit dítě u nás. Stačí jedno nakažené dítě. A máme tady novou epidemii.
Taková už obrna je. Není to legrace. Je to vážné. Paul právě dopsal autobiografii pomocí svých úst. Doufá, že tak lidé životu s obrnou porozumí. Pochopí, proč musíme bojovat za její celosvětové vymýcení. Vždycky jsem byl zvědavý. Rodiče mě tak učili, abych využil svou inteligenci a energii produktivně.
Nepovažuji se za kripla. To slovo však nejlépe vystihuje vnímání většiny lidí. Nejsem postižený, nejsem hendikepovaný ani omezený. Jsem kripl, v představách lidí, ale já se tak nevidím. Zažil jsem totéž jako vy a možná i víc. Jsem Paul Alexander, lidská bytost.
hAnkoPublikováno: 5 let
