Největší iluze lidstva

Nejsem si jistý, co jsem vlastně očekával,
když jsem se vydal k Černobylu. Už je to tak dávno,
kdy se jaderný reaktor roztavil a rozptýlil radioaktivní
atomy do okolí. Už tedy téměř třicet let je toto místo prakticky opuštěné. V současnosti sem
přijíždějí pracovat dělníci, ale můžou tu být jen dva týdny. Není to ale kvůli vysoké
hladině nebezpečné radiace, má to hlavně
psychologické důvody.

Když zůstanete na takovém místě déle než
dva týdny, začnete myslet na zvláštní věci. Já tu byl jenom čtyři dny a začal jsem přemýšlet o kamenech. Ano, o kamenech. Kameny se zdají být trvalé. Já vím, že nejsou. Hory podléhají erozi a na některých místech se zemská kůra taví
a vrací se zpět do zemského pláště.

Kameny samozřejmě nejsou stálé, ale ve srovnání
s lidským životem jsou. Lidé si tuto stálost kamenů
uvědomují už tisíce let. Kvůli tomu jsou
pro nás tak důležité. Jak se říká: "Diamanty jsou věčné." Tyto monumenty jsme
vybudovali z kamene, protože přežijí nás i každý jiný materiál,
na který si vzpomenete.

Naše moderní stavby z oceli a skla jsou vlastně jen z kamene,
který jsme se naučili upravovat. Kameny jsou praktické i symbolické. Pokoušíme se ztotožnit s kamenem. Naše hrdiny tesáme do kamene,
protože chceme, aby vydrželi věčně. V určitém smyslu chceme
část té stálosti i pro sebe. Je to součást té touhy
vyškrábat svoje jméno do kamene, své iniciály do čerstvého betonu, člověkem vytvořeného kamene, nebo nechat zámek na mostě.

Snažíme se tím
zapomenout na naši nestálost. Monumenty, sochy a mosty
nám dávají pocit nepřetržitosti, stability, pocit, že je to tak,
jak to vždycky bylo, jako jsme dříve vnímali hvězdy. Stálé, neměnné, věčné.

A tenhle pohled na svět nám pomáhá udržovat si
náš největší klam. Představu, že jsme také
v nějakém smyslu věční. Chceme věřit, že nějaká naše část,
naše vědomí nebo duše vydrží navěky. Co si o tom ale mám myslet,
když vidím, že ani kámen není věčný. Když jsem se procházel u Černobylu, je pochopitelné, že jsem začal
uvažovat nejen o stálosti kamene, ale i o jeho rozpadu
a pak i o našem rozpadu.

O smrti. Jak by vypadal svět bez lidí. Nejlépe si dokážu představit
dokonalou prázdnotu, když si představím, jak se vesmír
velmi rychle vrací v čase. Všechny galaxie se k sobě přibližují, z hvězd se stávají plynová mračna, zvyšuje se teplota
a hustota vesmíru. Celý se smršťuje, dokud nezabírá
jen velmi malý prostor.

A pak se smrští ještě víc
do pouhého malého bodu. A pak... Nic. Ne jako je prázdnota
mezihvězdného prostoru, ale skutečná nicota. která nemá žádné
rozměry a žádný čas. Tak si já představuji, jaká je smrt. Nicota tak dokonalá,
že si jí ani neuvědomíte.

Nejste ani její součástí. Jakmile se mi podaří
si to představit, okamžitě zmizí. Jako prázdnota v přírodě,
kterou okamžitě zaplní svět. Dává to smysl, protože hardware,
který používá moje myšlení, se vyvíjel miliardy let s jediným požadavkem, aby často
vytvářel přesné kopie sebe sama. A v tomto úkolu vytvářet kopie
by vůbec ničemu nepomohlo, kdyby tento hardware dokázal
simulovat svou neexistenci.

Když si zrovna
uvědomujeme svou nestálost, dáváme to často na vědomí
nic neříkajícími frázemi jako je YOLO. Nebo uměleckými díly jako Damien Hirst v jeho díle "Fyzická
nemožnost smrti v mysli žijícího člověka", což je jen obří žralok
v nádrži formaldehydu. Pocit smrtelnosti by
v nás měl vyvolávat strach. Jako když plavete stovky metrů od pobřeží
a hluboko pod vámi je jen temnota a vy si představujete, že tam
pod vámi můžou plavat žraloci.

Tento osud nás
pronásleduje každý den. Ale nepociťujeme ho
stejně děsivým způsobem. Jen obyčejně a nepovšimnutelně. Proto máme tu iluzi. Jste stálí jako kámen. Vždy jste byli a vždy budete. Je naší přirozeností
popírat si tuto pravdu. Neschopnost představovat si
opravdovou nicotu.

Jsme pomíjivý shluk částic,
který si o sobě myslí, že je věčný. Tato iluze je utěšující
a umožňuje nám snadněji žít. Nejspíš byste zešíleli, kdybyste si neustále
uvědomovali bezvýznamnost všeho okolo. Tomu se říká nihilismus. Tato iluze nás ale
podle mě i oslabuje. Dává nám falešný pocit bezpečí,
vede nás k nečinnosti. Jako že máte
na všechno dost času. Po každém dni přijde další.

Proto prokrastinujeme, místo abychom
žili život tak, jak bychom chtěli. Žijeme také ve větším strachu. Pocit, že je vaše duše věčná,
z vás dělá zbabělce. Znamenalo by to, že každé
selhání s vámi zůstane navždy. Doslova na věčnost. Ostuda, ztrapnění, zklamání, nikdy byste se toho nezbavili. To nás vede k tomu,
abychom se snažili být opatrní.

Odkládat těžká rozhodnutí na později. Protože vždycky
bude nějaké později. Proto je nihilismus
osvobozující a povzbuzující. Když si dovedete představit
tu nicotu, která vás čeká, pak se nemáte čeho bát. Všechny vaše chyby
a nezdary budou zapomenuty, ale velké úspěchy
tu po vás můžou zůstat. Možná nemáme žádný smysl života
v souvislosti s vesmírem, ale vytváříme si svůj vlastní smysl života
každý den s lidmi kolem nás.

To je myšlenka,
která nás vede k činům. Počet vašich dnů je konečný. Nevíte, kolik dní máte,
není jich ale nekonečně. Dělejte tedy to,
co dělat chcete. Váš čas se krátí. Překlad: Zarwan
www.videacesky.cz