Historie vesmírného cestování: Hledění ke hvězdám

Na britských pláních stojí muž a hledí na nebesa. Brzy sem celý jeho kmen přitáhne velké kameny, aby vyznačil střídání dnů. Mezitím mayský učenec pozoruje ve Střední Americe Měsíc. Najednou ho to trkne. Měsíční cyklus se opakuje každých 18,6 let. Brzy vytvoří první lunární almanach. V Číně astronom hledí přímo na oslnivé Slunce.



Poprvé v historii zaznamenává pilně a pečlivě sluneční skvrny. A kněz stojí na zikkuratu ve starém Babylonu a hledí do noci. V rukou má tabulku a na ní klínové písmo. Díky němu s pomocí matematiky odemkne tajemství skrytá na obloze. Je jedna věc, kterou sdílí celé lidstvo. Všichni hledíme ke hvězdám. Než budeme pokračovat, chceme poděkovat Digital Extreme za sponzorování této série.



Stejně jako mnoho jiných je inspirovaly nekonečné možnosti vesmíru a utvořily design Warframu. Ztělesněná meziprostorová týmová střílečka zdarma, kterou byste rozhodně měli vyzkoušet v odkazu níže. A díky nim budeme sdílet cestu lidstva ke hvězdám. Od prvních kroků až k technologiím, které může přinést budoucnost, v naději, že ve vás vyvolají stejný zápal. Díky DE.



Tak začneme. Zpočátku byla nebeská tělesa bohy a nebesa byla jen nebesa. Porozumění jim sloužilo k jedné věci. Věštění. Hvězdná znamení mluvila do vzestupů a pádů králů. Nebo o nelibosti božstev. A tak porozumění jim bylo podstatnou službou, aspoň to učenci a kněží králům nakukali.



Astronomie se tedy stala první vědou skutečně financovanou státem. Ačkoli to na mnoha místech nebyla věda jako taková. Kosmologie, náboženství a symbolické výklady hrály v rané astronomii většinou stejnou roli jako empirické studie. A tehdejší astronomie byla podřazena astrologii. Ale poté bylo po celém světě objeveno něco neuvěřitelně užitečného. Studium hvězd vám mohlo pomoct měřit čas. Mít kalendář bylo klíčové pro vše od zemědělství po politiku.



Říká vám, kdy začít s výsadbou, a králové říkali světu, jak dlouho vládli nebo kdy přišly největší úspěchy. A tak se astronomie vyvíjela. To neznamená, že už nebyla plná pověr, ale hlavně v Babylonu, kde vzkvétala byrokracie a civilní správa, začaly vznikat velmi přesné záznamy o nebeských pozorováních. Na to se nabalila matematika, aby lidé lépe pochopili a předvídali pohyb hvězd.



Ale i když Babylon začal upadat, další nový stát začal vzestupovat. Ten, který miloval velmi zvláštní druh duševního cvičení. Geometrii. Bylo to samozřejmě Řecko. A nebyl to stát, jaký si představujeme dnes. Spíše to byla míchanice soupeřících měst, které často sdílely jen společný jazyk.



Ale i přes jejich rivalitu sdíleli věci jako vzdělání a intelektuální činnosti. A je s údivem, že vzhlédli a viděli, jak nad nimi každou noc dlí ta nejsložitější hádanka, která kdy vznikla. Takže se logicky rozhodli aplikovat geometrii na astronomii a začali dělat první průlomy v tom, co bychom dnes nazvali astronomií. Ale způsobem, kterému bychom se dnes divili.



Protože pro starověké Řeky nebyla geometrie pouze formou matematiky, měla také mytické a filozofické vlastnosti, takže se věřilo, že všechno na nebi se pohybuje v dokonalých kruzích. Tohle si moc nerozumělo se zpětným pohybem. Když se budete dívat každou noc na nebe a sledovat pohyb planet, jako je Mars, bude se zdát, že míří oproti hvězdám na východ. Ale na pár měsíců v roce se bude zdát, že couvá oblohou zpět na západ. Proč?



Dnes víme, že ho Země předběhne. Představte si Zemi a Mars jako dva sporťáky. Země je na vnitřní dráze, Mars na vnější. Na chvíli, jak Země předbíhá Mars, z pohledu někoho, kdo sedí na sedadle spolujezdce na Zemi, to vypadá, že Mars couvá. To se dost těžko vysvětluje, pokud Zemi umístíte do středu sluneční soustavy. A ještě hůř, pokud si a priori umíníte, že nebeská tělesa jsou dokonalá.



A proto se mohou pohybovat v dokonalém geometrickém tvaru. Kruhu. Proto musíte vytvořit něco, co vypadá jako planety, které krouží po kružnici kroužící po kružnici. Říká se jim epicykly. A neuvěříte, jak byla ta sluneční soustava složitá. Ale i přesto dokázali Řekové překvapivě dobře předpovídat pohyb hvězd. A ve 2.



století př. n. l. si chlap jménem Hipparchos uvědomil, že staří Babyloňané uměli neuvěřitelně přesně pozorovat hvězdy, protože si jaksi našel jejich zápisy. Poté už to šlo raz dva. Řecké modely a předpovědi se stále více shodovaly s pozorovanými událostmi. To dalo vzniknout Ptolemaiovu Almagestu. Obřímu přehledu geometrických důkazů popisujících pohyb nebeských těles. I když má Zemi ve středu a divné dvoukružnicové epicykly, je tak přesný ve svých předpovědích, že lidem trvalo téměř 1500 let, než našli lepší způsob zákresu.



Ve skutečnosti je téměř nemožné říci, že jeho předpovědi nejsou dokonalé, pokud se budete dívat pouhým okem. Proto jsme si sestrojili dalekohledy, abychom s velkou přesností mohli říct, že Ptolemaiova práce moc nepasovala do pozorovaných událostí. Almagest se stal hlavním astronomickým textem Evropy a arabského světa až do období renesance.



Svého rovného protivníka najde až v Koperníkovi. Ale všichni se dívali na hvězdy a velké pokroky se děly po celém světě. Když Alexandr vyrazil z Makedonie a přiřítil se do dávného světa, nepřivedl s sebou pouze válku a zkázu, ale také učení. Dobývání, které z něj udělalo legendu, přineslo také řecké astronomické myšlení na východ až do Indie. A odtud se dostaly úryvky i do Číny. Ale o 700 let později, když Řím padl a plamen učení opustil Evropu, jiné části světa převzaly planoucí pochodeň a pomohly nám ještě lépe porozumět hvězdám.



V Indii byla vydána Surya Siddhanta, která určila délku roku na 365,2563627 dní. Podle dnešních měření se sekla jen o 1,4 sekundy. V Indii se vyrojily gravitační myšlenky a zákony přitažlivosti a arabští kupci sbírali astronomické texty, aby jimi obohatili rostoucí muslimskou říši.



Al-Chorezmí, velký perský učenec, který vymyslel slova „algebra“ a „algoritmus“, přeložil pár těchto děl a začal si vypočítávat astronomické mapy, čímž do islámského světa přinesl revoluci v přístupu k astronomii. V 10. století islámští učenci vynalezli astroláb a začali zpochybňovat některé Ptolemaiovy předpoklady. A mezitím byla v Číně vynalezena armilární sféra a po staletí se používaly vodní hodiny k lepšímu měření nebeských událostí.



Na počátku roku 1000 dokonce Číňané postavili velkou věž s hodinami, která v reálném čase zobrazovala polohu hvězd. Ke zlepšení navigace vypočítali i magnetický sever. Ale možná největší čínský příspěvek k našemu pátrání za hvězdami pocházel z jiné oblasti. Protože ve 13. století, v době, kdy se v Evropě objevily první primitivní čočky, máme první záznam o použití raket ve válce.



V zoufalé snaze zastavit Mongoly vyvinula dynastie Song nejrůznější pokusné zbraně. Ruční granáty, děla a samozřejmě rakety. Ale bez úspěchu. I přes tuto technologii byla dynastie Song do konce století rozdrcena. Ale když se Mongolové uklidili na západ, přinesli s sebou tyto děsivé válečné zbraně. Nejdřív na Blízký východ a pak do Evropy.



A i když byly primitivní, započaly naši výpravu ke hvězdám. Ale než se vypravíme ke hvězdám, musíme jim nejdříve porozumět. Tak přijďte i příště, až během renesance a osvícení probereme pokroky v našem porozumění. Překlad: Kara www.videacesky.cz