Stephen King u Craiga Fergusona

Vítejte zpátky. Nikdy jiný to neviděl. Jen vy. Viděli jsi to jen vy. Teď se vrátíme k naplánovému programu CBS. Ahoj, všichni! Vítejte zpátky! Mým prvním dnešním hostem je legendární spisovatel. Americký génius. Ikona literárního světa. Jeho poslední kniha, Temná věž: Vítr klíčovou dírkou...

která je určitě v Temné věži... On to asi vysvětlí líp než já. Umí se skvěle vyjadřovat. Je to přece Stephen King! Stephene, slyšíš je? Tak. - Máš tu skvělé publikum. - Jsou ohromení, že jsi přišel. Musím uznat, že já taky. - Já taky.

- Podle mě je skvělé, že jsi přišel to tohohle temného, strašidelného sklepa. Asi jsi tu jako doma. Takže ten vítr fouká klíčovou dírkou Temné věže. No... Těžko se to vysvětluje. - Je na to potřeba celá knížka? - Ne. Moje žena pro to má název, který tady nemůžeme říct, ale... Klidně ho říct můžeme. Jsi na správném místě.

- Tohle je... - Ne. - Dobře. Líbí se mi na tobě, že na obalech knížek vždycky vypadáš tak mile a přátelsky. Jsi milý a přátelský muž, ale tahle fotka říká... - "Štveš mě." - Tak trochu jo. - Jo. Ten chlap vypadá dost naštvaně. - Ne naštvaně. Jen strašidelně. - To jsou jen hemoroidy. - Ty máš hemoroidy?

- Radši bych o tom nemluvil. Zjevně jsi tuhle show ještě nikdy neviděl. Tím vždycky začínáme. Dobře. Rád bych mluvil o psaní. Nejen o tvojí knížce O psaní, ale i o psaní obecně. Jsi tak trochu představitelem vlastního žánru. V dnešních knihkupectvích jsou ostatní spisovatelé a pak Stephen King... Stojí tam různí gotici a tak. Opravdoví lidi, nemluvím o fanoušcích Stmívání.

Před Stmíváním a Padesáti odstíny šedé to tak bývalo. Teď mám trochu pocit, že v mých knížkách... - chybí sex. - Ne, ne, ne. Jsi mistrovský spisovatel. Teď mluvíme o pornu pro analfabety. Tohle je skutečné spisovatelství. Ale když jsi začínal... Vždycky jsem si myslel, že musíš být fanouškem H. P. Lovecrafta. Jednu dobu jsem četl hodně Lovecrafta a Poea, ale nejvíc mě ovlivnili kalifornští spisovatelé.

- Ray Bradbury... - Vážně? - A Richard Matheson, - který napsal Já, legenda. - Jo. To mě překvapuje. Vždycky jsem si spíš představoval, že chodíš po Nové Anglii, všude strašidla... Zjevně jsi nikdy nebyl u nás doma. Moc bych se bál. Ne.

Jsem ženatý už čtyřicet let a moje žena se mě nebojí. - Musím vynášet smetí a psát knížky. - Jo. Lidi asi očekávají, že spisovatelé budou stejní jako jejich knížky. Můj kamarád Charlie Higson píše... zombie knížky pro teenagery. Vůbec není... Jen když jdeme do restaurace, vždycky si dá krvavý steak, což mě vyvádí z míry. Myslíš, že do svojí práce dáváš všechnu svou temnotu? Je to pro tebe něco jako odsání vředu?

Odstraňuješ tím nějaký hnilobný... hnis v duši, který musíš... Potřebuješ vytlačit ten temný, odporný, toxický, zhoubný... - Vyleze to ven jako... - Jo. - Jo, tak. - Jako když ti z hrudi... - Ne. - Ne? - Ne. Popravdě bys... normálnějšího člověka nenašel. - Ale to bych řekl, i kdyby to nebyla pravda.

- Jo. Pravdou je, že netuším, kde se to bere. Když dělám hodně rozhovorů s tiskem, jdou na to nenápadně. Řeknou: "Mimochodem... Jaký jste byl jako dítě?" Podtextem té otázky je: "Co vám tak zku*vilo dětství... že jste skončil takhle?" Protože... - Co ti teda zku*vilo dětství?

- Počkat. Počkat. Všichni máme takové freudovské sklony. Prostě to tak je. Vždycky mě lákaly příběhy. Obzvlášť věci z každodenního života. Kdysi jsem měl úžasný nápad na příběh s názvem Dámské toalety, což je jediné místo, kam Superman nemůže. Byly by na letišti. Mělo to začít tak, že muž a jeho žena chtějí stihnout letadlo. "Zlato, potřebuju si jen odskočit." Jde dovnitř a už nevyjde ven. Za chvíli přijde další pár.

Ona vejde dovnitř a už nevyjde ven. Ti dva muži venku stojí a neví, co dělat. Chtěl jsem tam shromáždit všechny muže a... Ale nikdy jsem nepřišel na to, co se tam dělo, takže... Takže jsem to nenapsal. Úplně jsi mě navnadil a pak jsi prostě přestal. Říkal jsem si: "Jo, jo!" - Musíš snad na vlak? Co se děje? - Ne. Problémem je, že ti platí velké peníze za to, - že jsi schopný to dokončit.

- Jo. Jednou ze skvělých věcí na televizních seriálech je, - že nikdy nic dokončit nemusíš. - To nemusíš. U čehokoli pro televizi. Prostě něco načrtneš a odejdeš. Tak to dělám já. Bum a hotovo. Je to tam. Problémem je, že když něco napíšeš, zůstane to tady po tobě. Až ukončíš svůj koloběh utrpení... Až vstoupíš na dámské toalety... - Tohle tady pořád bude.

- Otázkou je, jestli to někdo bude číst. Jo. Myslím, že podceňuješ svoji pozici. Svým způsobem... Jak moc mi na tom bude záležet? Nemyslím si, že budu postávat v knihovnách všude po světě. "Vem si moji knížku." Myslím, že možná jo. Možná to dělat budeš. - Je to skvělý nápad. - Navíc... Kdyby existoval posmrtný život, neměl bys lepší věci na práci?

Já nevím. Možná je posmrtný život ještě nudnější než tenhle. Možná si spíš říkáš: "Táhne se to donekonečna." Jsem rád, že jsem tady, - protože je to tady plné optimismu a rozveselilo mě to. - Jo. Já vím. Víš, co rozveselí mě? Reklamy. - Tady to máš.

- Díky. Díky, Stephene. eBay. Jsem fanoušek tvých knih, ale obzvlášť mě zaujala knížka, kterou jsi napsal před pár lety, možná před 10 lety, která se jmenovala O psaní. - Rozebral jsi v ní samotný proces. - Jo. A napsal jsi o něm knihu, což mě fascinovalo. Je to dobrá, zajímavá kniha. Před chvílí jsi říkal, že nevíš, kde se tvoje nápady berou.

Jsi jungián? Věříš v kolektivní nevědomí? Tak trochu ano. Myslím, že jsou jisté věci, které všichni máme společné. - Jisté mýty a myšlenky. - Jo. Jednou z věcí... Napsal jsem knihu To. A... Tohle je, jak když někdo řekne: "Zahrajte Free Bird." Jo, jo. Ale překvapilo mě, kolik lidí mi řeklo: "Vážně jsi na to kápl.

Když jsem byl malý, hrozně jsem se bál klaunů." Všichni, kdo už někdy klauna viděli, ví, že vůbec vtipní nejsou. Nevím, proč si myslíme, že jsou. - Jsou to ožralí bezdomovci, co vás chtějí zabít. - Máš pravdu. - Tak to dětem připadá. - Jo. Vezmeš to dítě a hahahá... Dítě začne šílet. Ale postava klauna je stejná v mnoha různých kulturách a společnostech.

A děti na ně všude mají stejnou reakci. Do té míry jsem asi jungián. Znáš Červenou knihu? Nemáš náhodou kopii Červené knihy, kterou Jung napsal? Jsou tam mistrovské kresby a texty. - Znáš... - Netuším, o čem to mluvíš. - Vážně? Bude se ti to líbit.

Mezi lety 1914 a 1918 tak trochu zešílel a zavřel se v domě. Řekl, že všechny jeho myšlenky ho napadly právě během těch čtyř let. - Vážně? - Jo. Myslíš, že to tak máš taky? Bylo nějaké období, ve kterém sis to taky říkal? Jednu dobu jsem měl pocit, jako by se ze mě všechno snažilo vytrysknout najednou. Nekecám. Bylo to jako... dav uvězněný v otočných dveřích.

Nestíhal jsem to všechno psát. Věci se ze mě jen hrnuly. Myslím, že toho mám dost na to, abych měl co dělat, dokud... - Nepůjdeš na dámské toalety. - No... Dokud nebudu potřebovat, aby mi nějaký milý pán ukázal, kde bydlím, protože jsem to zapomněl. To už se mi stalo. - Kdo vlastně jsi?

- Jo, přesně. Pokládám si tu samou otázku. Nemůžu přestat myslet na ty dámské toalety. Ještě se vrátíš a zahraješ s kapelou, viď? - Ano, to určitě udělám. - Tak jo. Hned budeme zpátky s Davem Berrym. Stephen King. Překlad: qetu www.videacesky.cz