Leonard Nimoy o vulkánském pozdravu

S mým otcem, dědečkem a bratrem jsme seděli v lavicích. Ženy byly nahoře. Vepředu stálo 6 lidí a byli otočení čelem ke kongregaci. Přetáhli si talit přes hlavu. Začali zpívat. Myslím, že se to nazývá duchening. Otec mi řekl: "Nedívej se." Všichni si obličej zakryli rukama, přetáhli si talit přes hlavu nebo se k nim otočili zády.

A pak jsem uslyšel ten divný zvuk, který vydávali. Nezpívali, křičeli. Celé to bylo neharmonické. Dělali něco jako... Takové kvílení. Každý to dělal jinak, nebylo to sehrané. A pak jejich vůdce zakřičel...

A ostatní mu odpověděli. Mrazilo z toho v zádech. Dělo se něco velkého. Podíval jsem se na ně. Viděl jsem, že mají ruce vystrčené z talitu a dělají toto. Jednoho dne jsme měli natáčet další díl Star Treku. Dostal se nám do ruky úžasný scénář s názvem Čas amoku. Bylo to poprvé, kdy jsem se měl setkat s jiným Vulkáncem.

Doufal jsem, že se objeví způsob, jak rozvinout příběh o sociologii, historii a rituálech Vulkánců. Režisérovi jsem řekl, že by Vulkánci měli mít vlastní pozdrav. Protože my lidé máme tyto rituály, věci, které děláme. Třeseme si rukou, kýváme, klaníme se, zdravíme se. Navrhl jsem, že by Vulkánci mohli dělat tohle. Řekl, že souhlasí. Takhle vznikl náš vulkánský pozdrav.

Hluboce se to zapsalo do kultury. Bylo to úžasné. Den po odvysílání mě tímto vulkánským gestem lidé zdravili, mávali tak na mě. A to je zajímavé. Dnes, skoro o 50 let později, ho lidé stále dělají. Měl na to vliv kouzelný zpěv. Většina lidí dodnes neví, co to znamená. Netuší, že si tím žehnají.

Překlad: Mithril www.videacesky.cz