Před půl rokem jsem vám představil trio Gervais, Merchant, Pilkington videem Opičák ve vesmíru. Dnes pro vás mám další scénku z jejich animovaného pořadu The Ricky Gervais Show, který vznikl jako vizualizace jejich podcastu. Tentokrát vám kulohlavý mimoň Karl představí jeho pohled na příběh o Noemově arše. Ricky a Steven jeho názor jako obvykle nesdílí…

Jako bonus a takový menší experiment jsem pro vás také přeložil tématicky navazující Rickyho úvahu o ateismu a jeho zkušenostech a názorech na náboženství a víru. Je to několikastránkový text a najdete ho pod videem. Doufám, že se bude líbit a třeba vyvolá zajímavou diskuzi.

Loading the player...

Ricky Gervais o náboženství

Lidé se mě neustále ptají, proč nevěřím v Boha. Vždy se snažím odpovědět ohleduplně a rozumně, což je obvykle nepříjemné, zdlouhavé a zbytečné. Lidé věřící v Boha nepotřebují důkaz jeho existence a rozhodně nechtějí důkazy tvrdící opak. Jsou se svou vírou spokojení. Říkají, že je to jejich pravda a jejich víra. I tak se snažím odpovědět logicky, protože si myslím, že neodpovídat upřímně by bylo nezdvořilé a povýšenecké. Je proto ironické, že věta: “Nevěřím v Boha, protože neexistuje žádný vědecký důkaz jeho existence, a pokud vím, tak samotná definice je logický nesmysl v rámci známého vesmíru,” působí povýšenecky i nezdvořile.

Také mě obviňují z arogance. Což mi přijde obzvlášť nefér. Věda hledá pravdu. Nikoho nediskriminuje. V podstatě zjišťuje skutečnosti. Věda je pokorná. Ví, co ví, a ví, co neví. Zakládá své závěry na důkazech – na důkazech, které jsou neustále aktualizovány a vylepšovány. Věda se neurazí, když se objeví nové důkazy. Uznává vědění jako celek. Nedrží se středověkých praktik, protože jsou tradiční. Kdyby tomu tak bylo, nepíchli byste si penicilín, ale strčili byste si do kalhot pijavici a modlili se. Ať už “věříte” čemukoli, není to tak účinné jako medicína. Můžete říct, že pro vás to funguje, ale to můžete říct i o placebu. Chci tím říct, že Bůh neexistuje. Neříkám, že neexistuje víra. Vím, že existuje. Setkávám se s ní neustále. Ale když v něco věříte, neznamená to, že je to najednou pravda. Existence Boha není subjektivní. Buď existuje, nebo ne. Můžete mít vlastní názory, ale nemůžete mít vlastní fakta.

Proč nevěřím v Boha? Ne, žádný takový – proč TY věříš v Boha? Břemeno důkazu by mělo ležet na věřícím. Vy jste to začali. Kdybych k vám přišel a řekl: “Proč nevěříš, že umím létat?” řekli byste: “Proč bych měl?” a já bych odpověděl: “Protože je to otázka víry.” Kdybych pak řekl: “Dokaž mi, že neumím létat. Vidíš, nemůžeš to dokázat, co?” nejspíš byste odkráčeli pryč, zavolali ochranku nebo mě vyhodili z okna a křičeli: “Tak ukaž, jak umíš lítat, ty magore.”

Tohle je samozřejmě otázka duchovna, náboženství je něco jiného. Jako ateista nevidím nic “špatného” na víře v Boha. Nemyslím si, že Bůh existuje, ale víra v něj nikomu neškodí. Pokud to na vás má pozitivní vliv, tak proti tomu nic nemám. Vadí mi, když se víra začne plést do práv ostatních lidí. Nikdy bych vám neupřel právo na víru v Boha. Ale byl bych rád, kdybyste například nezabíjeli lidi, co věří v jiného Boha. Nebo nekamenovali lidi, jejichž sexuální preference jsou podle vaší příručky nemorální. Je zvláštní, že někdo, kdo věří ve všemocnou a vševědoucí sílu zodpovědnou za vše, co se děje, je schopen odsuzovat a trestat lidi za to, jací jsou. Když nad tím tak přemýšlím, ateista je ten nejhorší typ člověka, jakým můžete být. První čtyři přikázání tomu nasvědčují: Existuje Bůh, jsem to já, nikdo jiný, ty nejsi tak dobrý a na to pamatuj. To, že nemáš vraždit, je až na šesté pozici.

Když potkám někoho, kdo opovrhuje tím, že nejsem věřící, říkám: “Takhle mě Bůh stvořil.”

Z čeho jsou vlastně ateisté obviňováni?

Slovník definuje Boha jako “nadpřirozeného stvořitele a dozorce vesmíru”. Do této definice spadají všechna božstva, bohyně a nadpřirozené bytosti. Od počátku zaznamenané historie, která sahá k vynálezu písma Sumeřany před nějakými 6 000 lety, historikové zaznamenali přes 3 700 nadpřirozených bytostí, z nichž 2 870 se dá považovat za bohy.

Takže až mi příště někdo řekne, že věří v Boha, zeptám se: “A v kterého? Dia? Háda? Jupitera? Marse? Ódina? Thora? Krišnu? Rea?…” Když řeknou: “Prostě v Boha. Věřím v jediného Boha,” upozorním je na to, že jsou skoro stejní ateisti jako já. Já nevěřím ve 2 870 bohů, oni nevěří ve 2 869 bohů.

Dříve jsem v Boha věřil. V toho křesťanského.

Miloval jsem Ježíše. Byl mým hrdinou. Větším než popové hvězdy. Větším než fotbalisti. Větším než Bůh. Bůh je podle definice všemocný a dokonalý. Ježíš byl člověk. Musel se o to zasloužit. Poznal pokušení, ale překonal hřích. Byl čestný a odvážný. Ale mým hrdinou byl proto, že byl laskavý. Byl laskavý ke všem. Nepodřídil se nátlaku okolí ani tyranii a krutosti. Nezáleželo mu na tom, kdo jste. Miloval vás. Ukázkový člověk, panečku. Chtěl jsem být jako on.

Jednoho dne, když mi bylo asi 8 let, jsem kreslil ukřižování, neboť to byl domácí úkol na studia Bible. Miloval jsem umění. A přírodu. Miloval jsem, jak Bůh vytvořil všechna zvířata. Taky byla dokonalá. Byl to úžasný svět.

Žil jsem v chudé rodině v dělnickém městečku zvaném Reading zhruba 40 mil západně od Londýna. Můj otec byl dělník a matka žena v domácnosti. Nikdy jsem se za svou chudobu nestyděl. Bylo to skoro vznešené. Navíc každý, koho jsem znal, byl ve stejné situaci a já měl vše, co jsem potřeboval. Škola byla zadarmo. Oblečení bylo levné a vždy čisté a vyžehlené. A máma pořád vařila. V ten den, kdy jsem kreslil ukřižování, taky zrovna vařila.

Seděl jsem u stolu v kuchyni, když můj bratr přišel domů. Byl o 11 let starší než já, takže mu bylo kolem 19. Byl chytřejší než kdokoli, koho jsem znal, ale byl moc drzý. Odmlouval a dostával se do malérů. Já byl hodný kluk. Chodil jsem do kostela a věřil v Boha – jaká to úleva pro matku z dělnické třídy. Víte, tam, kde jsem vyrůstal, matky nedoufaly v to, že z jejich dětí budou doktoři, jen doufaly, že jejich děti neskončí ve vězení. Takže když je vychováte jako věřící, budou hodní a nebudou porušovat zákony. Dokonalý systém. No, skoro. 75 % Američanů jsou křesťané mající strach z Boha; 75 % vězňů jsou křesťané mající strach z Boha. 10 % Američanů jsou ateisté; 0,2 % vězňů jsou ateisté.

Každopádně, seděl jsem u stolu a vesele si kreslil svého hrdinu, když se můj bratr Bob zeptal: “Proč věříš v Boha?” Jednoduchá otázka. Ale máma zpanikařila. “Bobe!” řekla tónem, který znamenal “Drž zobák.” Proč bylo špatné takovou otázku položit? Kdyby Bůh existoval a moje víra byla silná, bylo by jedno, co říkají ostatní.

Počkat… Jenže Bůh neexistuje. On to věděl a ona to v hloubi duše taky věděla. Bylo to jednoduché. Začal jsem o tom přemýšlet a pokládat další otázky a do hodiny jsem byl ateista.

Páni. Bůh není. Když mi máma lhala o Bohovi, lhala mi taky o Santovi? Samozřejmě, ale co na tom? Dárky jsem dostával dál. A můj nově nalezený ateismus také přinášel dary. Dary pravdy, vědy, přírody. Opravdová krása světa. Dozvěděl jsem se o evoluci – teorii tak jednoduché, že mohla napadnout jenom největšího anglického génia. Evoluce rostlin, zvířat a nás – s naší představivostí, svobodnou vůlí, láskou, humorem. Už jsem nepotřeboval důvod pro svou existenci, jen důvod žít. A představivost, svobodná vůle, láska, humor, zábava, hudba, sport, pivo a pizza jsou všechno dostatečně dobré důvody žít.

Ale abyste mohli žít poctivě, k tomu potřebujete pravdu. To byla další věc, kterou jsem se ten den naučil. Že pravda, jakkoli je šokující a nepříjemná, ve výsledku vede k osvobození a důstojnosti.

Takže co vlastně otázka “Proč nevěříš v Boha?” znamená? Myslím, že lidé pokládající tuto otázku ve skutečnosti mají pochybnosti o vlastní víře. V podstatě se ptají: “Proč si myslíš, že jsi něco víc? Jak to, že ti nevymyli mozek jako nám? Jak se opovažuješ říkat, že jsem hlupák a nepůjdu do nebe? Nas*r si!” Buďme upřímní, kdyby v Boha věřil jen jeden člověk, byl by považován za podivína. Ale jelikož je to populární pohled, je všeobecně přijímaný. A proč je populární? To je jasné. Je to tak lákavý koncept. Věřte ve mě a budete žít věčně. Opakuji, že kdyby šlo jen o duchovno, nic bych proti tomu neměl.

“Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi,” to je dobré pravidlo. Snažím se jím řídit. Odpuštění je pravděpodobně největší ctnost. Nic víc než ctnost to ale není. Není to výhradně křesťanská ctnost. Nikdo si nemůže nárokovat dobré chování. Já se chovám dobře. Jen nevěřím tomu, že za to budu odměněn v nebi. Moje odměna je tady a teď. Je to vědomí, že se snažím chovat správně. Že vedu dobrý život. A právě v tomhle ohledu se duchovno vydalo špatnou cestou. Stal se z něho klacek na trestání lidí. “Udělej tohle, jinak shoříš v pekle.”

Neshoříte v pekle, ale i tak se snažte být hodní.

Zdroj: The Wall Street Journal